La vida es chula!: Dva dny s Jančou

Janča přijela v neděli 14/8 v sedm, vyzvedli jsme jí s Davidem a zašli na pivko. V půl 9 jsme jely s Jančou domů, abych jí mohla seznámit s mou host-rodinou a dohodly jsme se, že si objednáme pizzu a zalezem do pokoje a budem kecat a kecat….a taky jsme to splnily na 300% :D

V pondělí 15/8 jsme vstaly v deset, já jsem teda snad poprvé od té doby, co tu jsem nechtěla vstávat – asi to bylo kvůli tomu, že jsme šly spát někdy ve 3 :D a v půl 12 nám jel vlak do…tramtadadá…Santiago de Compostela! How exciting! Janča chudák musela koupit lístky, řekla zpáteční pro 2 osoby na ten a ten čas, cena byla 19€. Až ve vlaku jsme si všimly, že na lístku máme vytisklé i číslo vozu a sedadla!

Cool nádraží

No ale nikomu nevadilo, kde sedíme, ani revizorovi-teda štípačovi lístků. Ten nám naopak pomohl, sám od sebe nám řekl, že až budem chtít jet zpátky, musíme nejdřív na pokladu a říct, že teda chcem zpátky a že nám daj razítko na ten lístek, že můžem jet, jinak bychom musely platit pokutu jako bychom žádnou jízdenku neměly, to vše kvůli tomu, že jsme sice měly zpáteční jízdenku, ale otevřenou. Tak to aspoň Janča rozuměla. Realita byla taková, že když jsme si šly pro to razítko před cestou zpátky, pán u okýnka nám vytiskl nové jízdenky s časem zpátečního vlaku a stálo nás to každou 0,50€?! Co to maj za systém, nehledě na to, že se nás nikdo neptal, jestli víme čas cesty zpátky nebo jestli chcem otevřenou?! Co kdybychom jako turisti utratily všechny naše peníze a neměly na zaplacení toho eura, to by nás nepustili zpátky do Coruni?? Jinak celkově španělské vlaky, teda čučely jsme, ČD by se mohly poučit – mezi každou dvojicí sedaček 2 elektrické zásuvky, na stropě obrazovka nejen s názvy stanic, ale i s uvedenou rychlostí kam jedeme a teplotou venku, na ‚zdech‘ vysouvací věšáčky – tím myslím to, že to byl jakoby čudlík, kterej se po stlačení ‚vysunul‘.

Sedačky jsou samostatné, velké a polohovací. Stoly jsou zvět/zmenšovací. Jo a dveře jsou na senzor, samo otvírací a taky tam maj úžasné poličky na velké kufry a věšáky na horská kola..! :-))

No jinak Santiago pro nás bylo velkým zklamáním! Přijely jsme tam cca ve čtvrt na 1 odpoledne. Šly s davem, ten nás zavedl do centra. Tam jsme se snažily najít informační centrum, abychom si vyptaly mapu města, jenže tam byla šííílená fronta!! Tak jsme se na to vyprdly, že to zvládnem i bez mapky. Mimochodem to centrum bylo šíleně přecpaný lidma, vesměs asi turistama, těžko říct. Ty uličky byly malé a plné restaurací s mořskými plody. No trošku to tam smrďánkovalo…

A guess what, když jsme se dostaly ke katedrále, oněměly jsme. Bohužel ne úžasem. Nejen, že jedna její věž byla obestavěna lešením s neprůhlednými plachtami, ale samotná katedrála byla faaakt špinavá! Tmavě šedá, obrostlá oranžovo-zeleno-černým mechem a dokonce na několika místech rostly i malinké stromy a dlouhá tráva?? No co to je, taková známá katedrála, taková turistická atrakce a oni se o ní snad vůbec nestaraj?? Fuj! :D

První, co jsme uviděly! Teda ještě předtím jsme z dálky viděly jen tu věž v lešení...

bok, co nás zhrozil

Hlavní oltář

Miluju varhany!

Hlavní vchod do katedrály

budova, co byla vedle katedrály, netuším, co je zač

Město bylo nudné, za prvé bylo všechno všude krom těch ‚mořských restaurací‘ zavřeno (dokonce i v obchoďáku), protože byl svátek, za druhé tam nic jiného krom té katedrály snad ani není??!! Ještě jsme teda objevily park. Zkusila jsem najít dvě kešky, jedna byla ale na lavičce plné lidí, takže bez šance na odlovení a druhá popravdě nevim kde přesně je, protože si se mnou navigace hrála a posílala mě na různá místa, a doleva, a doprava… Tak to mě taktéž otrávilo.

Jinak k obědu jsme měly kebab, ten jsem už dlouho neměla. A popravdě to bylo poprvé, co jsem ho jedla v tortile, tím myslím zabaleno v takové té jedlé placce. Pak jsme si koupily nanuka. To mam kraťoučkou historku – přišly jsme k ‚trafice‘, vybraly si a já u okýnka povídám, že chci Twister, tedy v anglické výslovnosti (ale i v CZ to tak říkáme) „Twistr.“. Paní na mě nechápavě koukla, tak jsem zopakovala, že chci „Twistr.“. Ona zas „Qué?“ [co?] a v tu chvíli jsem si uvědomila, že Španělé čtou, jak píšou, tak jsem řekla „Twister?!“ a ona hned „Ah, sí!“ a už ho hledala v mrazáku! :D:D:D

Nakonec jsme v 15.10 zjistily, že vlak nám jede buď za 10 minut v 15.20, anebo za víc než dvě hodiny v 17.35!! Chápu, že byl svátek, ale každou hodinu jel jeden vlak…a zrovna jen ve 4pm žádný!! Ten první jsme z centra bohužel nestíhaly. Bohužel proto, že už tam prostě nebylo co dělat. Šly jsme si teda projít ten jeden park a pak si lehly na trávu (mokrou, pozn.redakce), že budem relaxovat. Janču tam vleže pokakal ptáček :D no nesměju se :-)) To čekání bylo taaaak nudné, nakonec jsme šly na nádraží už někdy v půl 5, tam jsme si daly čerstvý pomerančový džus a šly si sednout na peron a čekat…a ve chvíli, kdy jsem tam vleže na lavičce konečně už už usnula, nějaká paní mě vystrašila jejím ‚vyštěknutím‘, jestli si může sednout.

Vlevo výhled z parku na 'Španělského Amose'

Vpravo velice umělecké foto :)

Vlak přijel načas, aspoň že tak. Zpátky v Coruně už jsme šly rovnou na bus domů. Původně jsme přemýšlely ještě jít do města, ale Janče se v Santiagu porouchala jedna z bot – odlepila se jí podrážka. A hádejte, co s tím udělala – slepila to žvýkačkou!!! :D Ale nechtěla pokoušet, že se to dorozbije a stejně jsme už byly unavené. Doma jsme si na půl hoďky ještě lehly na sluníčko, pak už nám začla být trochu zima a měly jsme hlad. Tak jsme si udělaly špagety, ještě jsem dala Janče ochutnat domácí lasagne co Cris dělala den předtím.

Na večer jsem host-rodičům slíbila bejbáč, ve městě byl nějaký koncert a Cris tam moc moc chtěla, tak jsme se s Jančou dohodly zůstat doma s holkama. Aspoň jsme si pustily film, Changeling (Výměna), všem doporučuju. Neuvěřitelné, že se něco takového opravdu stalo. K tomu snědly zbytek nutelly, jako za starých anglických časů :-)) a byly spokojené :-)

A po filmu jsme šly na ‚akci S‘ – stříhání! Janča souhlasila, že mi odstřihne ten vlasový ‚schod‘, co mi tam kadeřnice nechala. Mimochodem někdo jste psal, že to nevypadá jako omylem – nevím, proč jste si to mysleli, nebylo to omylem, nechala to tam naschvál. Sama si myslím, že to tam nechala proto, že jak je starší ročník, tak mezi svým kadeřnickým vybavením nemá holicí strojek a já ty vlasy vzadu měla krátký tak, že potřebovaly trochu odholit ;-) Zapomněla jsem vám to vyfotit, ale ani to fotku nepotřebuje - mam to vzadu prostě rovný, bez toho schodu :)

V úterý 16/8 jsme vstávaly v půl 9! :D a byly dohodlé na výletě na kole. Ještě jsme teda prohodily párkrát, jak ta cesta zpátky do kopce bude náročná, ale shodly jsme se, že mimo to to bude určitě super cyklo-výlet. A taky jo! Kam se hrabe pěší-výlet, to se nedá srovnat!... :D

Já měla půjčeno kolo Jaimeho a Janča Cristinino. Asi to bylo, že jsem na kole nejela od dubna, ale nejdřív mi přišlo, že se ta řídítka nějak hrozně rychle otáčejí :D ale pak jsem se od Jaimeho dozvěděla, že to jeho kolo je odlehčené, tak proto :) Každopádně cesta do města byla rychlá, první dva kopce v pohodě, pak jsme musely i přejet pár kruháčů a projet jednou velkou křižovatkou (naštěstí se semaforem že). A pak už jsme přejely na cyklistickou stezku podél pobřeží. A jely a jely :-)) kolem ‚hradu‘, kde jsme zastavily na fotku, mohlo se jít i dovnitř, ale nepřišlo nám to tak super, abychom zaplatily za vstup dovnitř. Tak jsem si tam aspoň odlovila kešku, kdo jí vidíte? :)

'Hrad', či co to je, z boku

O několik set metrů dál po pobřeží je takový dlouhý ‚most‘ do moře, já to úplně nechápu k čemu to je, každopádně jsem byla překvapená, že je to dlouhý něco málo přes 1 km! A lidi tam choděj rychlo-chodit, běhat, jezdit na kole, ale i trénovat lezení po stěně! Fotka je focená z konce toho směrem na břeh.

A taky jsem tam odlovila kešku, ani nápovědu jsem nepotřebovala (nehledě na to, že jsme jí nedokázaly přeložit do nějakého srozumitelného významu), bylo celkem lehce odhadnutelné, kde by mohla být

Odtamtud jsme pokračovaly dále podél pobřeží, byly tam i kopečky, kde se projevila Jančina fyzička a moje nefyzička. Vyšlápla jsem to, ale jak jsem funěla a byla rudá, to vám snad ani povídat nemusím... :D pak jsme dojely k čemusi, co měla být zřejmě napodobenina Stonehenge. Důležité je, že tam byl krásný výhled z pobřeží na oceán.

Vlevo lampa, všechny podél pobřeží na sobě mají různé obrázky s mořskými motivy.

Vpravo výhled na onen kilometrový 'výběžek'

U focení těchto fotek byla fakt sranda :D

Po chvíli, kdy jsme se dostatečně vyřádily s foťákama, jsme přejely k Torre de Hercules, románský maják, v současné době nejstarší fungující maják na světě! A jak je možný, že tenhle maják je tak krásně čistej a ta katedrála v Santiagu tak špinavá??!! :D Anyway, ten maják má uvnitř kolem 230 schodů, tak jsme si pošláply, vyšláply a já byla nadšená tím výhledem. Měly jsme fakt štígro, počasí bylo úžasný. Sice jsme neviděly úplně do dálky, protože tam byla taková ta mlha, jakoby pára, ale na Coruňu vidět bylo dostatečně :)

To nalevo od věže nevím co má znamenat, ale mně to asociovalo jediné...

Výhled na pravou, východní stranu La Coruna

Prostě nádhera, nemyslíte?

V levé půlce, jak je ta 'červená zeď' je i Millenium, ale není odtud moc vidět.

Tady je ta městská pláž, někde zhruba uprostřed je Davidův byt

A tady je vidět, že je Coruňa ve tvaru 'houby'. Já stojím v 'hlavičce' a vyfotila jsem 'nohu', vlevo je ten kilometrový výběžek, kde jsme byly ráno a vpravo už začíná pláž.

Potom jsem chtěla Janču ještě vzít podél pobřeží a té mé oblíbené městské pláže na západní stranu města, kde je Millenium (taková zelená ‚věž‘ postavená na počest roku 2000), ale nebyla moc zaujatá a ani už moc času jsme neměly. Tak jsme sjely do centra, prošly hlavní nákupní ulici a zamkly kola u jednoho zábradlí u vchodu do podzemního parkoviště – to jsem se moc dobře necítila, nechávat ta kola tam. Ač to bylo na hlavní ulici, kde je pořád plno lidí, prostě nějak Španělům nevěřím. Abyste chápali, z UK jsem byla zvyklá, že ani kabelku v klubu mi nikdo z TOHO místa neukradl, tady jsem to udělala jednou, odložila v klubu svou kabelku a David se mohl zbláznit, že je to šílené…!!! :D

Ach, ta podoba! :D

Budova na Plaza María Pita, tu už znáte z mých prvních článků.

Vpravo Obelisco, okopuván Spidermanem

Pak bez kol jsme šly na tapas, ještě se k nám narychlo přidal David. Po sváče (tapas jsou menší porce jídla, proto ‚sváča‘, ale my to s Jančou měly jako oběd) jsme šli ještě na zmrzku, David nás vyfotil se Simpsnovic rodinou a musely jsme jet domů.

Na to jsme se vůbec netěšily, ještě se Janča ptala Davida, jestli by nás nevzali s kolama do busu…bohužel prý asi ne… Tak jsme nadšeně nasedly na kola a rozjely se směr k domovu. Mimochodem mě šíííleně bolela zadnice, ze sedla, jak jsem na něm seděla po 3 měsících! :D Mno jelo se dobře a rychle…dokud jsme nedorazily k prvnímu kopci :D po pár metrech jsem se musela Janče omluvit, najela na chodník a sesedla... :D no ale ona si sundala tričko, pod kterým měla vršek bikin a po cestě nahoru se opalovala, takže spokojenost byla na obou stranách :D mimochodem, bez triček jsme jely celou tu dobu podél pobřeží a měly spoustu fandů :D hlavně ‚moje‘ řídítka byla šíleně nízko, tak si to představte :D jsme s Jančou o tom vtipkovaly, že způsobíme dopravní kolizi…a pak pro turisty u Torre de Hercules jsme tou největší turistickou atrakcí byly my, a to už jsme na tom kole ani neseděly, jen tam prostě šly v plavkách…a představte si cestu po ‚příjezdové cestě‘ od toho majáku dolů, to už jsme sjížděly na kole a cesta byla dlážděná - nerovná… :D

Domů jsme dorazily celé splavené z těch blbých kopců, nebýt jich, tak bych do města na kole jezdila častěji. Takhle ta cesta zpátky nebyla vůbec nic moc, navíc pražilo slunce a mně bylo trošku blbě, doma jsem hned vypila dvě sklenice vody a namočila si hlavu a byla rudá nejen v obličeji.

Janče jel autobus do Leónu ve 4. Ještě mi pomohla koupit v trafice obálku, potřebovala jsem poslat kámošce, co za mě jde na zápis na VŠ plnou moc a pasový fotky. Loučení snad netřeba popisovat…

Ve čtvrt na 5 jsem měla sraz s Davidem ve městě, šel mi pomoct poslat ten dopis z pošty :-)) a pak jsme šli na pláž využít toho sluníčka na pár hodin. David si vzal i kytaru, potřeboval složit písničku na jednu akci – jdou se svou kapelou podpořit rakovinu, výtěžek z jejich koncertu darují lidem s rakovinou, nebo něco takového. No každopádně to bylo fajn válet se na pláži za zvuku kytary :-)) dokud mi za dvě hodinky nezačlo být blbě! Teda nejdřív mě začla šíleně bolet hlava. Tak jsme šli k Davidovi, on že mi dá prášek na bolest – ty mimochodem nerada beru, ale to se nedalo vydržet. Do toho mi právě začlo být i špatně od žaludku. A to jsem byla dohodlá s rodinkou, že s nima večer pojedu na jednu akci.

Jela jsem. Bylo to město asi půl hodiny daleko, jméno Betander nebo tak něco. Na náměstí šíleně moc lidí, vlastně hlava na hlavě. Pár pouťových atrakcí a stánků. Bylo mi tam ještě chvíli blbě, ale naštěstí to pak přestalo. Oslavy to byly typické španělské, ačkoli mi to tancování v průvodu připomnělo Staročeské Máje, které bývaly v mém rodném předměstí, když jsem byla dítě. Na večeři jsme šli k lidem s kterými jsme tam byli, byla to ta samá skupina lidí, s kterými jsme šli v sobotu na ten ohňostroj. Měli jsme chleba a různé španělské salámy a šunky a nevím jestli ještě něco popravdě. Potom jsme šli zpátky na náměstí a čekali do půlnoci. ‚Čekali‘ znamená že jsme postávali v hloučku, oni se bavili a já se blbě (znuděně) usmívala… No jo no. O půlnoci tam lidi nafoukli obr papírovej lampion, teda ne nafoukli vzduchem, ale ohněm, jako se to dělá s horkovzdušnými bálony. Ten ‚lampion‘ měl na sobě i obrázky s událostmi z uplynulého roku. Když se úplně nafoukl a začal vzlétávat, všichni začali tleskat a houkat…crazy people! Domů jsme jeli asi v jednu, zřejmě bychom tam zůstali i dýl, ale NAŠTĚSTÍ Sophía začala kňučet, že je unavená a po chvíli i usínat. Uf uf! :D