Espaňa!!!

Pondělí
Vstávačka ve čtvrt na 3 ráno nepatří zrovna mezi mé oblíbené, povím vám, je mnohem lepší v tom čase chodit spát... :D  Vyrážely jsme ve třičtvrtě na 3, na letiště dorazily bez problémů ve 4 a 2 minuty :-)) Bylo to zajímavé, odlétala jsem ze Stanstedu. Byla jsem na něm podruhé, poprvé tenkrát, když jsem prvně přilétla z ČR vstříc novým zážitkům a zkušenostem v Anglii...to už nějaký ten pátek je a myslím, že je ze mě lepší člověk.
Letěla jsem poprvé se společností Ryanair, trošku vystreslá, že nastane nějaký problém (třeba s příručním zavazadlem), ale všechno probíhalo v nejlepším pořádku. Teda až na tu asi půl hodinovou čekačku ve frontě na check-in, ale ještě že jsem nedorazila o 20 minut déle, ti lidé totiž pak už dle fronty museli čekat minimálně hodinu!
Asi vám nemusim popisovat, jak jsem se cítila při vzletu, ostatně mi slza ukápla už při čekaní na letišti na číslo gateu... A docela jsem si i říkala "I am sooo crazy!" při takovém to startovním rozjetí před odlepením letadla od země.

Mno a za dvě hodiny (plus hodina posun času z pásma 0 do 1) v 9.35 jsem už opravdu vyzvedávala kufr na letišti ve Španělsku, v Santiago de Compostela. Rodinu jsem potkala vzápětí, otec Jaime na mě zamával, jinak bych je bývala přehlídla. Jak já se bála, nevim proč, že tam čekat nebudou! Po seznámení a řeknutí si, jaký byl let jsme se rozešli k autu, to bylo trochu vtipné, protože family zapomněla, kde zaparkovala a auto, ač je to Peugeot dlouhej jak prase, bylo zrovna jaksi schované za jiným...ale našli jsme ho :D
btw, z letadla jsem viděla takovej úkaz, o kterém jsem nedávno četla na internetu - že stín letadla má kolem sebe duhový kruh! Akorát než jsem vytáhla foťák, tak už to skoro zmizelo, no snad to uvidíte:

Cesta autem trvala asi půl hodiny a ve mně se mísily pocity stesku, radosti, zmatenosti a únavy. Únavu asi všichni chápete, stesk taky, radost samozřejmě z nového nepoznaného a zmatenost asi hlavně kvůli tomu mluvení s novou rodinkou. Mamka Cristina mluví dobře, taťka Jaime už trošku pomalejc, ale vždy ze sebe dostane, co chce. Devítiletá Alba je hodně přátelská a mluvit se fakt snaží. Spoustu slov neví, tak se třeba ptá rodičů nebo popisuje, moc ale například nedodržuje správnej tvar otázky nebo minulej čas, takže je to pro mě šílenej zmatek občas během rozhovorů s ní. Někdy, než se vymáčkne a řekne jednu větu, to trvá fakt minuty a jak to prokládá pauzama a "ehmmmm", tak nakonec vůbec nechápu, co tím chtěl básník říci...a na konec nezapomene nikdy dodat "Did you understand?" nebo "Do you know?!" což mě nějak docela začíná deptat popravdě, tak jsem jí dneska řekla o frázi "Did you get it?", abychom měly změnu.. :D  No a mladší Sophia, sedmiletá, popravdě nemluví skoro vůbec. Za ty dva dny řekla asi 6 anglických vět. Ona se prý letos ve škole teprv začla učit, tak to chápu, ale kdyby se aspoň snažila...ale ono to snad přijde, včera fakt mluvila jen španělsky, že jsem hádala co říká (většinou ale překvapivě dobře :D), dnes už mi přišlo že má trochu snahu, hlavně snahu i mi rozumět!

Doma mi ukázali barák (první můj pokoj, ale jen jsem si do něj dala kufry..), už jsem věděla z fotek jak to tu vypadá, na živo je to naštěstí hezčí! Pak jsme si šli sednout do kuchyně, tam jsme kecali, nejdřív všichni, holky si i daly snídani, že to ráno před cestou na letiště nestíhaly, páč byly vzbuzeny "násilím" (btw, já též nesnídala a docela jsem měla hlad, ale nejdřív se mě na jídlo neptali, jen na čaj..a pozdějc už jsem byla zase ta stará stydlivá Radka a styděla se zeptat!! :D), pak se šly holky koukat na telku, tak jsme tam ještě asi na 2h zůstali s rodičema. Až je napadlo, že bych možná chtěla chvíli pro sebe... ;-)
Někdy ve dvě, možná dokonce půl třetí jsme měli oběd, kterej mě fakt potěšil - kubánská rýže (výborná!) s párkama a buličím (=volské oko), no fakt jsem si pochutnala. Bohužel, jak jsem od rána jedla až ten oběd, tak jsem měla žaludek staženej a už neměla místo třeba na víc rýže nebo druhé buličí :( :D   Po obědě jsem jako slušná holka poděkovala a šla si zas zalézt k sobě. Dost mile mě překvapilo, že i v téhle rodině otec pomáhá, tentokrát například s mytím nádobí (hrnců) a dáváním ho do myčky. Ale tenhle prý žehlení nesnáší :D  Odpoledne jim přišla návštěva, tak jsem šla na chvíli za nima dolů. Dala si s nima čaj, dvě sušenky Oreo (které jsou mimochodem anglické!), chvíli ze slušnosti zůstala a pak se vrátila k sobě. Návštěva anglicky mluvit neuměla a aby mi otec všechno překládal byla blbost. Za chvíli mě i hlava začla bolet z toho náporu španělštiny, respektive Galijštiny, to je místní jazyk (La Coruňa je město na severo-západě Španělska v regionu zvaném Galicia) a ti dva dospělí hosté mluvili šíííleně rychle! Smát se jen proto, že se smějou oni, mi přišlo trapný a navíc, byla jsem fakt dost unavená, aj jsem se snažila usnout, ale nějak mi to nešlo...měla jsem v hlavě moc myšlenek...

Ještě k tomu jazyku, ani jsem nevěděla, jaký jsem měla štěstí. Protože když jsem si hledala španělskou rodinu, tak jsem moc neřešila odkud jsou, jen jsem chtěla někam k vodě. A až pak teprv (když už jsem to měla s touhle rodinou dohodnuto) jsem si uvědomila, že má Španělsko právě 17 částí a 4 různý jazyky a že se pravou španělštinou mluví právě že jen někde! Mno uf uf, má rodina je původem z jiné části španělska a mluvěj "castellano", což je normální španělština!!

Do večera už jsem byla vlastně fakt u sebe v pokoji, psala na blog články o rozlučkách v Anglii a když už jsem si říkala, že půjdu spát, byla jsem zavolána na večeři!!!! No chápete to, v půl 10 večer?? :D navíc jsem byla ještě plná od oběda či co! :D Ale dala jsem si s nima, ač ne tolik jako oni. Byly osmažené brambory (ale chutí mi to přišlo spíš jak mezi osmaž.bramborou a chlebem) a---tramtadadááá---maso na způsob řízků!! Osmažené malé vepřové kousky masa a dokonce ve strouhance!! To jsem koukala jako blázen a něco mi říkalo, že jejich stravování se mi bude líbit :D
Po večeři jsem poděkovala za véču, hezký den, omluvila se, že jsem dost unavená a jdu spát, dala si sprchu a - místo spaní jsem ještě psala na blog, no na zabití! Šla jsem spát až kolem půl 12! A vstávala v 9...


Úterý
...Vzbudil mě budík nastaven na devátou ranní. Bylo mi řečeno, že holky choděj přes prázdniny spát déle a tudíž i vstávají mezi 9-10am. No já hned i vstala z postele a šla dolů, že si dám snídani. Tatínek seděl na gauči (měl od práce volno, jen teda musel být na telefonu a asi 3x za den šel na počítač) a jak mě viděl, hned se vydal za mnou...a už mi nedal pokoj, to mi po ránu teda moc nevyhovovalo, protože bývám většinou taková zaprdnutá a jakoby naštvaná, jestli mi rozumíte. Prostě se mi ani nechce moc mluvit. A to hned asi za 5 minut přišla i Alba a hned spustila otázky a tak..no ta mi tam po ránu chyběla :D  Jinak jsem si v jejich asi 5-ti druzích cereálií jedny vybrala a nasypala si, ne tolik jako jsem si byla zvyklá dávat v Anglii, neboť jsem tenhle typ neznala a nevěděla, jak to chutná. Každopádně jak tam v kuchyni stál Jaime a povídal si se mnou, tak mě samozřejmě pozoroval a mi to bylo hrozně nepříjemný, jak se tu necítím ještě úplně jistě jako doma v Anglii... Ještě jsem si udělala čaj...a to je zajímavost - oni nemají rychlovarnou konvici! Nevím, jestli je to ve Španělsku normální, každopádně čaj si musím dělat v mikrovlnce, na kafe maj kávovar.
Alba si taky dala snídani, do toho přišla i Sofía, že jí Alba vzbudila, ale hlavně zůstala na chodbě sedět na schodech a zas začla kňourat - proč píšu zas? Protože ona skoro nic jiného nedělá, respektive se skoro jinak nevyjadřuje, než kňouráním! No to mi chybělo, jako bych toho od Adama neměla dost. No, uvidíme, jak to s ní bude. Každopádně kňourala/brečela prý kvůli tomu (to mi pak říkal tatík), že si myslí, že neumí/nemůže mluvit anglicky.

Po snídani si maj holky vyčistit zuby, ustlat postele a obléct se. Člověk by řekl, jak jednoduché v jejich věku - ale ne, Sophía, se oblíkala asi čtvrt hodiny, přičemž tatínek nad ní stál, pořád jí podával různé věci ze skříně a ona jen kňourala, že to nechce a to taky ne.... Mno, kdybych tu bývala byla aupair poprvé, asi bych to neřešila. Ale takhle vím, že i Katie, když jí byly 4, byla schopná se normálně obléct, tak mě to docela vytáčí :-)) Taky je prý taková ustrašená, že nikde nesmí zůstat sama, ale třeba jen když si má jít do svého pokoje do patra třeba pro svetr, její sestra si musí stoupnout doprostřed schodů a čekat na ní, heh?!
No a když se konečně oblíkla, jeli jsme s tatínkem do nákupního centra do obchodu. No řeknu vám, nákupní centra tu maj asi 3-4, ale nebudu to mít lehký - můj hl.dopravní prosředek bude asi kolo a my bydlíme na kopci... :D  Tak jsme nakoupili, já tam z toho byla paf, páč jsem si nedokázala přeložit ani co je na sprchování a co je krém! Ale s Albinou pomocí jsem si nakonec vybrala čistící krém a tonikum (btw, vybrala jsem značku Vitesse a asi fakt dobře, minimálně to úžasně voní :-)) ). A tatínek mi to zaplatil, nechtěl peníze (což se hodilo, protože sice jsem dostala od mamky a ségry dohromady 50€ k narozkám, ale nějak se mi je nechce rozměňovat, dokud fakt nemusim :-)).

Doma jsem mu chtěla pomoct to vyndat z tašek, ale říkal, že to je v pohodě, že je to jeho rutina. Že když zůstává takhle polo-pracovat z domova, tak se tu normálně o všechno stará. Tak jsem si šla sednout k holkám, které už si poslušně otevřely domácí úkoly. Tak jsem se přidala a otevřela si španělštinu pro samouky a podtrhávala zápisky a přečetla pár slovíček. Jo a Sophía, jak jinak, zas neustále kňučela že neví to a tohle...to jsem na ní zvědavá, až budem samy, protože já jí španělsky rozumět nebudu, ale co hůř, já jí to španělsky nevysvětlím!
Pak nevim co jsme dělaly, asi nic moc, zatímco tatínek nám vařil oběd. Oběd byl po půl 2 (a to mam pocit že jen kvůli mně, oni by ho měli asi až po druhý ;)) to byly zas řízečky, ale hovězí tentokrát (myslim!) a k tomu hrášek osmaženej s nějakym salámem. Po obědě si holky sedly k tv, teda ještě jsem s malou postavila puzzle. A pak jsem si zalezla k sobě, pak zas vylezla, Jaime jel vyzvednou Cristinu z práce, já chvíli s holkama koukala na Simpsnovy ve španělštině (haha) než přijeli a pak jsem zas zalezla, potřebovala jsem si na pc dodělat svoje a taky jsem popravdě chtěla pauzu od mluvení...Alba je hodně ukecaná... :D

Kolem páté jsem si dala k svačině jogurt a pak jsem s nima jela odvézt tatínka na nádraží, on totiž pracuje v Logroňo, což je odtud už nevim kolik hodin (6?) vlakem. Vrátí se, myslím, v pátek večer. Škoda, je fajn. A hned na to jsme jely já, Cris a holky na jedno náměstí tady, Plaza Maria Pita. To jsem vám vyfotila, abyste mi věřili, že jsem ve Španělsku :D  holky měly s sebou kolečkové brusle, protože to náměstí je hezky rovné a vydlážděné, my si s Cris sedly do kavárny a pozorovaly je. S ní jsem mohla mluvit normálně jak jsem zvyklá, když přišla Alba, tak mě ale prosila, jestli bych nemohla mluvit pomalejc - to já netušila, že mluvím rychle?! :D  No a odtamtud když jsme jely domů, vzala to Cris podél pobřeží, abych si prej udělala alespoň malý obrázek o městu :-)  no co vám budu říkat, ten pohled na moře se mi líbil :-)

Aspoň malá ukázka pro začátek, foceno z auta

Doma já měla volno, tak jsem se vrátila do pokoje, jak jinak, haha. Holky se stejně šly koukat na TV a ono už bylo po osmé, to jsem netušila! Je to tu celé nějaké posunuté a taky se tu tak cítím :D večeře byla výborná polívka (jen těstoviny s ochucenou vodou, ale chutnalo to jak kuřecí vývar!) a k tomu empanadillas, takové zapečené jakoby trojhránky s sýrovo-šunkovou náplní. Véča byla v půl 10, to je prostě mazec. Zatím jím s nima, Cris se mě včera ptala, jestli to tak zůstane, jestli si na to zvyknu. Tak jsem jí řekla, že uvidíme jak bude reagovat moje tělo... Přece jen, když pak jdu spát o půlnoci, tak se cítím ještě dost plná!

Empanadillas; staženo z netu

Jinak se omlouvám za chyby, všimla jsem si, že mám už nějaký menší cit pro psaní, třeba čárky mi nikdy nedělaly nikdy problém a psala jsem je automaticky, teď už se musím kontrolovat... :-/

Jo a ještě něco - když mi Cris povídala, kde je autobusová zastávka a tak, Alba se hrozně divila proč... tak jsme se s Cris začly smát a ta jí řekla, že já tu nejsem na to, abych byla zavřená s nima 24h v baráku.. ;-)

Rozlučkové BBQ

V neděli se mi moc dobře nevstávalo. Bylo to jak kvůli předešlé propařené noci, ale i...bylo mi od rána špatně a od alkoholu to nebylo... Spala jsem jen asi 5h, nemohla jsem už víc spát. Tak jsem se naposled vyspršila v mé úžasné vano-sprše a šla dobalit. Musela jsem totiž ještě vyřešit váhové omezení společnosti Ryanair, s kterou jsem letěla. Velký kufr mohl vážit maximálně 15 kg a malý 10 kg (přižemč jen noťas s kabelem vážej 4kg!) a já, jelikož jsem si chtěla vzít dost těžkou učebnici španělštiny, jsem měla velkej kufr převáženej o necelá 2 kila. Vzhledem k tomu, že jsem tam musela nechat dárky pro rodinku, které byly zrovna docela těžké (kniha o ČR a dřevěná hra Jenga), musela jsem šáhnout do vlastních věcí. Takže jsem vyhazovala a vyhazovala a nakonec mam třeba jen jeden pár kecek a jedny žabky. A musela jsem se vzdát například odličovacího krému a tonika (který mám spešl, takže je jen tak někde nekoupím..) a šamponu s kondicionérem s tím, že si to koupím až ve Španělsku. Mimochodem jsem si nevzala (to ale nedopatřením) ani svůj diář. Jsem zvědavá, na co ještě přijdu, že nemám. Nakonec jsem teda měla kufr vážící 14.8 kg a malej měl přesně 10 kg! A můj pokoj tak prázdnej...

Ještě teď z toho mam divnej pocit, když na ty fotky koukám...

Zabalit jsem to stihla tak tak, bylo půl 3 a od 3 jsem měla už jinej program. Tak jsem běžela se ještě rozloučit s jednou rodinkou z vesnice, kam jsem chodila hlídat 2 holčičky, 2-letou Penny a 4-letou Maddie, ta mě dostala, brečela, že nechce abych odjela.. :'(  Bohužel jedna další, kterou jsem chtěla navštívit, byla na dovolené (tak jsme si aspoň napsali SMS), s jednou jsem se rozloučila už v pátek a jedna nebyla přes víkend doma, tak jsem jim večer volala. Těm dalším dvěma rodinám, kam jsem chodila hlídat spíš minulej rok, jsem večer poslala SMSku s přáním všeho dobrého. Jedna se mi ani neobtěžovala napsat zpátky...

Na neděli po 3pm jsme tedy byly s Julie dohodnuté, že bude barbeque (na oslavu, že už konečně odjíždím, haha). Pozvaly jsme ještě 2 další rodiny, které mi byly blízké a ještě Juliiny rodiče (asi nejlepší lidi v jejich věku, co jsem kdy poznala!) a Edwardovu maminku. Ještě měla přijít Sasha s rodinou, to je ta druhá rodinka, kde jsem pondělí a čtvrtky dělala nanny, ale ti museli na oslavu osmdesátin jejího tatínka... Takže nás bylo 15.

Clare, máma od té jedné family, která je dost zazobaná a taky se podle toho někdy docela chová, mě opět nezklamala - musela jsem se jí v duchu zasmát. Sashina rodina je totiž taky dost bohatá, ale jsou to úžasní lidi! Já jen, že všichni, až právě na Clare a jejího manžela Matthewa, mi přinesli dáreček. To jsem samozřejmě nečekala a nevyžadovala, potěšilo mě že přišli a přáníčko by bohatě stačilo, ale všichni přinesli drobnost.. a Clare ani to přání a jsem si jistá, že jí to právě ani nenapadlo, že by se se mnou mohla rozloučit jinak, než říct good bye - ještě že její dvě holky byly zrovna přes noc u nás a s naší Katie očividně vyráběly přáníčka pro mě. Stejně je mi těch holek docela líto, doufám, že je nebude do budoucna vychovávat ve stylu, že jsou něco víc, než ostatní...

Odpoledne to bylo plné srandy, povídání si, brečení (na mé straně, jak jinak), vtípků, jídla... Julie mi nechala na památku udělat knížku plnou fotek z těch necelých 2 let, co jsem byla s jejich rodinou (přesněji rok a 8 měsíců). To mě zas odrovnalo, no jak jinak :D já jak už jednou začnu brečet, tak pak už ten den se znovu rozbrečím hrozně lehce! :-/ :-))

V šest tam dorazila i Marťa, ta se mi nabídla, že mě hodí na letiště. Za což moc děkuju, musela jsem tam dorazit už po 4am, letadlo letělo v 6.30am! A navíc s Marťou to loučení těžké nebylo, neboť jsme obě z Mladé Boleslavi, takže se určitě uvidíme! :-)  Chvíli na to hosté už začali odcházet, takže zase loučení (Clare prohlásila to její falešné good bye&good luck, s ostatními jsme se SAMOZŘEJMĚ i objali), tentokrát bez slz, uf uf. A přišla třešnička večera, já překvapila Julie :-)) protože jsem jim z ČR přivezla pravou českou broušenou vázu (ještě jsem se kvůli tomu speciélně stavovala ve sklárnách v Poděbradech!), ta nechápala jak jsem to do Anglie uvezla (nejdřív si myslela, že jsem to koupila třeba v Londýně) a hrozně moc děkovala :-)) Původně jsem jim k tomu chtěla koupit i nějakej pěknej pugét, ale nakonec jsem ten den vůbec nejela do města, tak nebyla příležitost. Pro děti jsem měla pro každého malého plyšového medvídka s naší fotkou vytisklou na tričku a s malym nápisem typu "navždy v mém srdci". A pak jsem jim ještě všem dohromady dala kartu (přání) popsané ze všech 3 stran (na první byl obrázek), kam jsem jim napsala vzkaz jako rodině a pak ke každému větičku, dvě. Z toho byla Julie taky paf, že prý jsem si s tím musela dát hrozně moc práce...což mě potěšilo, že to poznala :-)) však už jen to, že to bylo anglicky?! :D

skvělá fotka, až na ty moje opuchlý oči...

No...a pak už loučení s rodinkou. Děcka byla nějaká zaražená, řekla bych, že i dost unavená z celodenního běhání po zahradě, tak to nějak neprožívala, párkrát objala a bylo vymalováno. Pak ještě objetí host-rodičů, Julie se mi nechtělo vůbec pustit. A co teprv nasedání do auta, rodinka stála před barákem, že mi na odjezd zamávají. Já nemohla donutit své nohy pokrčit se a sednout si. No kdo mě zná, tuší, jak jsem asi "vyváděla". A realita byla ještě asi tak 3x horší...

Méďové pro děcka

Tohle je ta má druhá rodina, je to ale jen fotka fotky a ještě tak cca 2 roky stará. Když jsem je opouštěla, holkám byly 4 a 5 a půl.

Poslední sobota

Balení bylo kurňa kurňa těžký! Popravdě, musím se přiznat, že jsem se z toho i hystericky rozbrečela. Měla jsem toho moc a krabic málo. No co, tak jsem se vybrečela, jen několik málo vteřin, než jsem začla se to snažit rozdýchat, neboť mi došlo, že v tom pokoji u sebe stejně nemám maminku, která by mi mohla "pofoukat bebí" (pomoct)...a nakonec jsem to zvládla, samozřejmě, vždyť jsem holka šikovná! Nakonec vždyť o nic nešlo, jen o to si uvědomit, že když jsem si pořídila tolik věcí, tak si holt musim připlatit i za odvoz domů (nebo něco vyházet, ale na to nebyl už čas, za 2h mi pro to měla přijet služba)...takže jsem zabalila nakonec krabic 6, o 2 více, než jsem očekávala. Jen tak pro zajímavost, až na tu poslední krabici všechny vážily 25-30 kg! A to jsem ještě ve své anglické skříni nechala naprostou většinu ramínek, neboť už jsem je prostě neměla kam zabalit :-/ :D

Tak takhle se u mě balilo...

V sobotu 23.7. jsem naposled jela do Londýna, měla jsem sraz s Pájou a že se půjdem nechat vystrašit do prý nejstrašidelnějšího místa v UK. Proč prý? Mně to přišlo nic moc. Jo, asi 4x jsem se lekla, z toho jednou fakt pořádně (z figuríny s pistolí v ruce se stal živej člověk co za mnou běžel a střílel-vzduch). Hezky jsme si popovídaly, dokonce potkaly nějakej Tureckej festival u Tower Bridge, u toho se 50x vyfotily a....šly hledat kešky! :D Jsem jen měla takovej nápad a Pavla teda chudák souhlasila, nejdřív s lítostí, že s ní nezůstanu na tom fesťáku, kde byla živá turecká hudba. Ale musím říct, že po první nalezené kešce to vypadalo, že se jí to zdá zajímavé...a když druhou hledanou našla sama osobně, tak už z ní radost vyloženě sálala :-)) Tak jsme jich nakonec odlovily 5, zakončily jsme to bohužel šestou nenalezenou. Ale za to máme vzpomínku, jak jsme se kvůli naší "sleposti" dobejvaly do plastového boxu se záchranným kruhem, páč jsme si myslely, že je to uvnitř - nikde jinde okolo jsme kešku nenahmataly/neviděly, navíc jsme si myslely, že je velikosti micro, což znamená filmovka...no nakonec, už když jsme to vzdávaly, jsem jí jako zázrakem uviděla na plotě zvenčí, nano keš! To bylo radosti... ;-)  No schválně si jí zkuste najít (a to už máte ulehčený tím, že víte, že je na téhle fotce!).

  

A večer už poslední, ale opravdu poslední setkání s přátely, bylo to, no jak jinak než super! Se nás sešlo dohromady asi 14! Na to že to byla "last minute" akce?! :D

Akorát Paul zmizel, naughty man! :)

s Baruš a Rogerem

s Peťulí

krasavice :D

Super fotka

Pak, v druhym a třetim klubu, už jsme bohužel nefotili :(  nebo spíš bohudík? :D

Nesnáším loučení...ale tohle se povedlo!

Na 16.7. jsem měla naplánovanou rozlučkovou party. Spojily jsme to s kamarádkou Janou ještě s oslavou jejích narozenin co měla pak za týden, já nikomu nechtěla říkat, že moje narozeniny jsou 17.7. Ale jaksi jedna kámoška Verča (mimochodem jedna z dvou lidí, za kterých bych v Anglii i dýchala!) to udělala za mě, takže já byla v šoku, když mi začali lidi přát nejen hodně štěstí do budoucna, ale i všechno nejlepší! :D  Byla to naprosto suprová party. Sešlo se nás přes 26, a to tam ani několik z mých bližších přátel i vzdálenějších kamarádů nemohlo být z důvodu práce. Ale nevadí, s většinou z nich jsem se pak stihla potkat ještě v týdnu či o dalším víkendu ;-)   Jinak zpět k té party, sešli jsme se ve Wetherspoonu, což je restaurace-hospoda, je to super místo právě na setkávání se. Dojenala jsem nám tam i rezervačku, protože o sobotních večerech tam je vždycky nátřesk.. No a bylo veselo, pilo se, bavilo a zpívalo - hodně zpívalo, ale věřte mi, že tentokrát jsem já nezačla!! To ti co mi přáli: "Ráááďa má narozeniny, myyyy máme přání jediný..."...až to skončilo u: "Uvázali koooozu u tr tr tr u tr tr tr, uvázali koooozu u trna...Vysoký jalovec, vysoký jako já..."...! :D  Prostě luxus :-)  Jen to trochu nešťastně skončilo, neboť ta skupina přeživších a žíznivých po tancování se měla jít přesunout do klubu s hudbou...no jo, jenže ta první skupina na nás pomalejší nepočkala a tak jsme se trhli a ten večer už znovu nepotkali. Ale tancování to nijak nepřekáželo ;-)

Mno, v takovym počtu všechny nahnat a ještě donutit, aby se všichni tvářili do foťáku v jeden moment...fotek máme 12 a tahle je z nich nejlepší! :D (ale Lýda to fotí, to se nedomyslelo!)

nejoriginálnější dárek

nejlepší dárek

překvapení večera (bydlí už úplně jinde)

nejoriginálnější přání

Jedni z nejlepších.

Ti, kdo zpívali nejvíc :D

Dva dny s děckama v Londýně

Na úvod nutno říct, že to je můj historicky první článek ze Španělska :-)) (píšu to 25.7., ale datuju to dřív, ať v tom je pořádek)
Ale začněme popořádku...

...dny v Anglii se krátily závratnou rychlostí! Popíšu vám události posledních dvou týdnů.

     V posledním týdnu jsem na dva dny vzala děcka do Londýna, jen já a Adam a Katie!

při čekání na vlak ještě v Tonbridge

V úterý 12.7. jsem je vzala do Londýnský Zoo. Nutno říct, že Katie se celou dobu chovala perfektně na jedničku, asi holt má mou školu no :-)) a Adam byl občas na zabití...třeba když jsme šly na lví krmení (které je jen jednou denně), tak on začal kňučet že prostě chce na nafukovací obr klouzačku! Když já řekla že teď rozhodně ne, když jdem na lvy, tak Katie chytře zahlásila "možná později" a na to on spustil ukňouranym hlasem tříletýho dítěte, že už později nebude šance!!! Tak jsem nejdřív popravdě pěnila a vynadala mu, že teď už ho tam nevezmu tuplem, protože mi prostě vzal tu chuť ho někam vzít...no pak jsem se smilovala, zatla zuby a začala mu pomaloučku krásně vysvětlovat, že lví krmení je jen ve 3pm, kdežto klouzačka tam bude do půl 6 a tudíž kam si myslí, že je důležitější jít dřív...pochopil a dokonce se omluvil.

Po zoo jsme se museli dostat na metro, které bylo asi 10-15 min chůze. Popravdě jsme byli všichni tři kaput po tom celo-odpoledním courání, ale zase, Katie a já ani muk a Adam...no asi si to umíte představit... Pořád se mě ptal, jestli už zavolám ten taxik!!, když jsme dorazili k jedné autobusové zastávce, hned si tam kecnul - a pak hrozně kvičel, když jsem mu řekla, že je sice hezký že se tam tak uvelebil, ale že sedí do špatného směru.. :D Takže jsme asi 5 min šli, než jsme našli další zastávku, to jsem se radši zeptala paní co tam stála, jestli nás to doveze tam kam chcem, naštěstí ano. Pak na té zastávce jsme si došli na véču. Mno, véču, jak honosný název - Adam nám vybral KFC. Měla jsem od Julie dovolen fast food, ale radši jsem jí psala sms, jestli je to ok.. Mno a pak znova, po véče jsme jeli do hotelu, asi 4 zastávky metrem, jenže od metra 10 min chůze. No bože, na to už Adam nemá přece sílu, co to po něm proboha chci a kdy už pro nás konečně dorazí ten taxi??! A to si říká sportovec...

...a to ještě není konec - když jsme dorazili do hotelu, tak si hned začal stěžovat, že máme malem pokoj a že tohle se mu nelíbí a tamto a že vedle Katie spát nebude a to a tamto... (abyste rozuměli, byl to jeden z těch levných možností ubytování v Londýně, barák s několika pokojema, 2 společný koupelny na chodbě... No a když pak volal tatínek večer, tak mu to Adam hned říkal že máme pidi pokoj a že si myslel že to bude něco jiného...a pak se mě naférovku zeptal, proč tam musíme spát, jestli nemůžem jet domů!! (To dopoledne od něj ještě padl i dotaz na způsob jestli má ten hotel lázně nebo něco takovýho!!) Mno myslela jsem si svý a trochu litovala, že jsem byla tak 'blbá' a nabídla se vzít i Adama, původně to totiž měl být jen můj a Katiein výlet za odměnu...

Nechala jsem je vzhůru do 8.45pm, pak jsem zavelela ke spánku (Adam opět zkoušel, že ještě není unavenej...) a vzhledem k tomu, že jsme byli všichni v jednom pokoji, musela jsem jít spát s nima! Neměla jsem ani knížku s sebou, abych si četla pod lampičkou..takže jsem asi ve čtvrt na 10 fakt usnula (no nebylo divu po tom dni)...jenže... Katie ze spaní šíleně skřípe zubama!! Na to, že jsem spala na druhý straně pokoje jsem byla vzhůru kvůli tomu snad 4x a věřte mi, že ten skřípot není zrovna nejlibější zvuk, jaký by rozespalý člověk chtěl slyšet... A co se nestalo, Katie nás vzbudila už v 5.30 am a už nenechala usnout!!! Mno naštěstí jsme to všichni nějak zvládli a měli po ránu dobrou náladu. Snídani jsme měli v hotelu, ta byla fajn, i teplý toasty jsme měli a vzala jsem nám banán na svačinu :-))

No druhý den jsme teda vyrazili do muzeí. Nejdřív jsem je vzala do National History Museum, hlavně jsem chtěla Adamovi ukázat dinosaury...a hádejte...dinosauři byli asi na 3 týdny mimo provoz z důvodu čištění a péče o ně!! Jsem myslela že mi jebne, no ještě že je tam toho tolik k vidění, například minerály, z kterých je Adam taky paf.

Nápis k naštvání...

Aspoň jeden dinosaur tam byl.

Místnost plná minerálů!

Mapa muzea

Pak jsme si dali oběd (bagety) a šli přes ulici o dům dál do Science Museum, kde jsme měli zamluvený vstupenky do IMAX kina na Hubble 3D. Kdo nevíte co je IMAX, tak je to kino s obr obrazovkou, takže krom pár hlav sedících lidí před váma vidíte opravdu jen to plátno před váma, takže to zveličuje dojem, že jsme součástí děje. Film to byl o satelitu Hubble, jak ho poslali amíci do vesmíru, jak ho pak opravovali a přidávali nová zrcadla...moc zajímavý to bylo!

Potom jsme si to muzeum ještě trochu procházeli, ale já už byla KO, ne ani tak fyzicky, jako spíš psychicky, jak jsem furt kontrolovala kde jsou a tak.

No a pak už jsme měli sraz s Julií na Waterloo (v centru Londýna) a šli jsme na Duck Tour, což znamená, že nasednete do zvláštního autobusu, projedete kusem Londýna po památkách a pak s váma ten autobus zapluje do vody (řeky Temže)!! Popravdě jsem se cítila fakt zvláštně, když jsme z centra Londýna sjeli ze silnice do vody! :D A zajímavost je, že se museli vyměnit řidiči, musí být jeden na řízení autobusu a jeden na řízení lodi! ;-)  docela kus jsme pluli a pak zas zpět na to samé místo a z vody ven a pak už jen v podstatě zpátky na "domovskou stanici". A následovala večeře.

 

Domů jsme dorazili někdy po sedmé a řeknu vám, že já byla fakt zralá tak akorát na postel...

Už to začíná...

...ptáte se co? Začíná mi docházet, že za chvíli je konec Radunky v UK...

10.6. odjížděla Aliis, kámoška z Estonska, dobrý, to ještě přežiju, "naštěstí" jsem neměla šanci se s ní tolik vídat...

Ale včera odjížděla Janča, milovaná kámoška, která bydlela dokonce ve stejné vesnici...takže jsme spolu byly docela často... :'(

11.7. odjíždí slovenka Marťa, se kterou si jsem docela blízko, ale pochybuju, že se ještě někdy uvidíme...a pak 25.7. odjíždím já...

Jinak jsem dneska dělala zkoušku Writing Level 2, zítra mám Reading a ve čtvrtek Speaking&Listening, ale nějak mě to netankuje, holt buď mi to daj nebo ne. Stejně ESOL v ČR neznaj, to se (mnohem) radši budu chvástat mým certifikátem z FCE :-)

Level 2 je v ESOL ten nejvyšší level mimochodem a já si moc "nejchytřeji" nepřipadám..naopak mam pocit, že čím déle v UK jsem, tím jsem na tom hůře a buď říkám blbosti, anebo se vůbec nemůžu vymáčknout kvůli neznalosti nějakého slovíčka, bohužel.

La Familia

Já jen že jsem dneska mluvila po skype s mou španělskou rodinou, tak jsem byla naughty a vyfotila si je :-)) akorát tam neni ta mladší holka, dala přednost koukání na televizi... :-D

Hola, hola, Španělsko volá!

     Tak jsem si plánovala, že v UK budu končit začátkem až v polovině srpna a pak pojedu na dovču za rodiči, kteří bydlí v Albánii. Jenže jsem si měsíc a něco dozadu spočítala, kolik tu ještě vydělám na kapesném a zjistila jsem, že abych si ještě něco přivezla na živobytí v ČR, Albánii budu zřejmě muset letos oželet.

Ale to bych snad už ani nebyla já, aby mě nenapadl náhradní plán...

     Mám kamarádku, co je au-pair na Mallorce ve Španělsku. A už když tam jela, tak mě furt popichovala, že když se chci učit španělsky, ať přijedu za ní. A ona mi zrovna v ten samý večer, co jsem zjistila, jak nelibě jsem na tom s budoucím výdělkem, poslala pár odkazů na rodiny z Mallorky hledající summer au-pair, tedy na léto. To jsem jí tenkrát napsala jen, že chtěj už od června a já můžu nejdřív v půlce července, protože moje UK děcka končej ve škole 8. a já je nechci nechat ve štychu.. Mno, ale vrtalo mi to hlavou a za pár dnů (20.4.) jsem si znovu založila profil na aupair-world.net a začla hledat španělskou rodinku...a našla!

     Takže 25.7. "good bye" má milovaná Anglie, "hola" ještě nepoznané Španělsko!

     Jedu do španělské rodinky bydlící v La Coruna, severo-západ španělska. Sice je tam anglické počasí, tedy rychlé nečekané změny teplot a počasí, ale je to u vody, jak jsem si tajně přála! :-) Děti mají dvě, holky Alba (9) a Sofía (7) se zdají být přátelské, mluvily jsme spolu trochu přes Skype. Ale to bývají všechna děcka, víc se ukáže na místě, byla jsem varována, že španělské děti jsou hodně rozmazlené, ukňučené a podobně. Uvidíme, každopádně zkušenost to bude k nezaplacení a zas budu mít nové zážitky.

  

Jsem dost zvědavá, co mi ještě "osud" přivane do cesty :-))

Souhrn práce za roky 09/10 a 10/11

Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, sepsat můj den ve školním roce 2009/2010 a den v roce 2010/2011. Nyní si už nejsem tak jistá, že si vše pamatuji, ale pokusím se.

V loňském roce Katie chodila do školky, kde byla tři dny v týdnu do 11:50 a dva dny v týdnu do 14:30 (nebo nějak tak). Tudíž jsem hlídala víc hodin (za víc peněz samozřejmě). Ráno jsem nemusela vstávat vůbec, jen ve čtvrtek a pátek ráno jsem měla přivýdělek ve vsi, tam jsem chodila na půl osmou na cca 40 minut dohlídnout na dvě děti (jedno s Downovým syndromem), zatímco jejich matka potřebovala odvézt syna na autobus.

Je to škoda, fakt si toho moc už nepamatuju.

Pondělí:

Dopoledne luxování a vytírání podlah.  Škola 12:15-14:15. Katie končila v půl třetí, Adam ve tři, možná v půl čtvrté. Odtamtud se jelo na plavání, které měli oba, první Katie, pak Adam. Většinou jsem s nimi jela já. Jinak jsem s nimi bývala většinou do sedmi, někdy trochu déle.

Úterý:

Dopoledne asi nic? Před dvanáctou vyzvednout Katie a hlídat jí, většinou jsme jen jely domů, kde jsem jí dala oběd a pak jsme si spolu hrály. Katie miluje předvádění čehokoli, pamatuju si, že častokrát jsme hrály Snowwhite (Sněhurku) nebo Sleeping Beauty (Šípkovou Růženku) a já byla většinou ta spící princezna (Katie miluje být naughty witch-zlá čarodějnice!) a jak byla zima, chodívala jsem doma zabalená ve fleecové dece (jak známo angličani moc netopí) – a pak když jsem měla předvádět v té hře, že spím, málem jsem doopravdy usnula. A jednou jsem fakt usnula, probudila mě až Katie řvoucí „wake up, I’ve already kissed you!- Vzbuď se, už jsem tě políbila!“ :D:D

Někdy jsme šly do parku na procházku, ale to ona je dost lenoch, i když jsem jí vzala kolo, nechtěla ani rybník objíždět. Takže když už jsme šly ven, většinou to bylo na hřiště. Ke konci školního roku to bylo super, protože Lýda (kámoška) brala její tříletá dvojčata o která se starala, tak jsme se mohly aspoň spolu trochu pobavit, i když ani to moc nešlo, všechny tři holky byly na hřišti dost nesamostatné.

Adam končil zas později a po škole nic neměl, takže pak jsem je musela zaměstnat doma oba – což nikdy nebylo moc lehké, protože jeho nic krom házení či kopání si nebavilo – a po stopadesáté už to zas nebavilo mě…

Končila jsem v osm, když byly obě děti v posteli.

Středa:

Katie zas končila déle, tak jsem ten čas předtím uklízela kuchyň a koupelny a utírala prach a pak měla školu zas 12:15-14:15. Obě děti pak byly celé odpoledne doma, takže jsem je zas musela nějak zabavovat… Končila jsem opět v 8 večer.

Čtvrtek:

Katie končila před dvanáctou, ve tři čtvrtě na jednu měla Tumble Tots, což byl kroužek, kde děti předškolního věku lezly prolézačkami, tancovaly na hudbu…trvalo to 45 minut, často jsem litovala, že ne aspoň hodinu, většinou jsem nestihla nic moc přečíst z mé anglické knížky… :D

Po Tumble Tots domů, odtamtud pak po pár hodinách pro Adama, zas zpět domů…do osmi.

Pátek:

Pátky jsem nesnášela, vždycky se hrozně vlekly L Katie končila zas před dvanáctou a ten den většinou bylo zataženo a třeba i pršelo, že jsme ani do parku nemohly L Poslední 2 měsíce školního roku jsem udělala pravidlem, že jsme každý pátek šly do bazénu, Katie miluje vodu, takže i když já si sama v klidu moc nezaplavala, na hodinku jsem jí tam vždycky nějak zabavila, naštěstí tam půjčují vodní hračky, tak jsme si házely, dávaly si závody atd.

Potom jsme jely pro Adama a prostě jakmile s námi byl on, už to bylo mnohem těžší. Jeho jen tak něco nebavilo, do parku odmítal chodit…takže zbytek dne až do sedmi jsem docela trpěla, musím přiznat.

Samozřejmě výše popsané aktivity nebyly každý den opravdu takhle, někdy něco odpadlo, někdy mi Julie řekla, ať sjedeme do knihovny… Taky jsem dětem dávala jídlo, že. Večer jsme je dávaly spát většinou s Julií, vykoupaly je společně a pak každá četla pohádku jednomu a pak se prostřídaly. Dost často jsem ale většinou 2x týdně mívala babysitting.

Většinou jsem bývala večer dost unavená, pravidelně jsem tak od půl šesté zívala…hodně aupairek může hlídat a hlídá stylem, že děckám zapnou televizi a mají postaráno…já jsem tohle dělat nesměla. Moje děcka mají povolenou TV max. 1h denně, ale většinou se jim nedovolovala vůbec, pokud jsme s Julií neusoudily, že jsou fakt dost unavená a jinak bychom doma měly slzavé údolí z rozmrzelosti.

Prázdniny byly unavující, s děckama jsme s Julií byly od rána do večera, někdy společně, někdy jen jedna a druhá buď pracovala (Julie) nebo si užívala pár hodin „ticha“ (v baráku máme dost papírové zdi i strop-podlahu) ve svém pokoji  s notebookem (já). Moc jsem toho nenauklízela, nebylo kdy, ale vzhledem k tomu, že jsem hlídala víc než ve šk.roce, dostávala jsem stejné kapesné, někdy i trochu vyšší, podle hodin.

Školní rok 2010/2011 je úplně jiný!

Od září jsem začala dvě odpoledne v týdnu pracovat-hlídat pro Juliinu dobrou kamarádku Sashu, která má dcery staré 3-Charlotte a 4-Olivia (vlastně jí bylo v polovině prosince 5). Tahle paní měla svou nanny, která ale šla učit, takže potřebovala sehnat náhradu…a jelikož profesionální nanny chtějí a potřebují víc peněz, nikdo se jí na dva dny v týdnu nehlásil…tak se mě jednoho dne Julie ptala, jestli by mi nevadilo pracovat i pro Sashu. Byla bych blbá, kdyby mi to vadilo, za prvé je to nová zkušenost (jiná výchova atd.), za druhé tedy změna děcek a za třetí tam mám lepší peníze než jako au-pair v mé rodině – k mému překvapení mě Sasha platí jako opravdovou nanny a ne jako aupair. Takže mám u ní za 8h víc peněz, než u Julie za zbylé tři odpoledne i s cleaningem dohromady.

U mé rodiny mi totiž klesly hodiny, za prvé kvůli té Sashe ,že jsem dva dny jinde, ale za druhé i tím, že Katie už je ve škole a končí ve čtvrt na 4.

Pondělí:

Vstávám po sedmé, vezu Sashi děcka do školy. Poté luxování a vytírání podlah, ve 12:15-14:15 škola. Poté v 15:15 vyzvedávám Charlotte a v 15:20 Olivii a většinou i Katie a jedeme domů k holkám. Tam je nějak zabavuju, často se ale dokáží zabavit samy, jak jsou tři, což velice oceňuji J Mezi půl pátou a pátou jim dělám véču, v šest je jdu vykoupat (střídají se, že jedna  z nich jde vždycky do sprchy – do vany se tři najednou nevejdou..). A po půl sedmé jsme už většinou v pokoji připravené ke spánku, čekajíc na Sashu až přijde z práce. Když přijde, já se s Katie balím a jedem domů. Tam v půl osmé přijede Julie s Adamem z plavání a je s nimi už i Edward, kterého vyzvedávají po cestě z plavání na nádraží a já jdu na Zumbu (cvičení), tak to máme dohodlé na každé pondělí, Julie ví, že mám Zumbu ráda.

Úterý:

Jako jediné ráno v týdnu většinou nemusím vstávat, takže si užívám spánek většinou tak do půl 9, pokud mě teda děcka nevzbudí kolem sedmé, kdy samy vstávají do školy – Katie většinou křičí na chodbě a ani ucpávky do uší nepomáhají jí neslyšet L ani školu nemám, takže je to takový můj lazy day, teda jak kdy, někdy se dopoledne vykopu jít do gymu (tělocvična-posilovna) a třeba v prosinci jsem 2x hlídala ve vsi roční Penny (Penelophe) a 3letou Mady (Madelaine) a nevím, jestli mě Lesley bude povolávat do „stráže“ i nadále. Mimochodem ta Mady je snad ještě ukecanější a aktivnější než Katie, což se mi zdálo nemožné. Ale zas má velké plus za to, že někdy si oproti Katie dokáže hrát sama, obzvláště když jsem potřebovala klid na nakrmení a uspání Penny.

Odpoledne teda Katie končí v 15:20 a Adam až v 16:10, což je na pykaču, protože tam na něj musíme čekat – teď v zimě je to opravdu lahoda, to furt zapínám/vypínám zapalování v autě, anebo jedem s Katie do krámu pro sušenku. Jinak na podzim (a na jaře to půjde taky) jsme chodily na tu dobu za školu na malé hřišťátko, kde je prolejzačka a klouzačka.

Když děcka přivezu dom, je kolem půl páté a buď já, nebo Julie jim vaříme večeři. Po večeři je hlídám nebo třeba jen Katie, když Julie dělá s Adamem úkoly…ale teď už začíná mít i Katie úkoly, třeba typu vymyslet slova začínající na to a to písmeno, takže jsme dost často zabaveny obě. A hlídám až do bed time (předtím je samozřejmě koupání), které se posunulo na půl 9, Adam odmítá chodit spát dřív – ač ráno sotva vstane!

Středa:

Ráno vezu Sashi děcka do školy, dopoledne mam volno, školu mám mezi 12:15-14:15. Katie tentokrát končí v 15:55, protože má ballet – vznešený název pro to, co tam předvádějí – oni vlastně ani netancují, ale třeba cupitají do hudby a předvádějí, jak uklízejí zahradu a podobně! A Adam končí v 15:45, takže 10 minut čekání není problém J Zbytek dne je totožný s úterním. Někdy mě Julie pustí už třeba v osm, když ví, že chci jít do gymu.

Čtvrtek:

Ráno zas vezu Sashi děcka do školy, poté uklízím prach, koupelny a kuchyň. V 15:15 vyzvedávám Charlotte, v 15:20 Olivii a jedem k nim domů…zbytek totožný jako v pondělí, akorát s námi není Katie, ta má plavání, takže s ní (a Adamem) je Julie. V sedm u Sashi končím a jen co přijedu domů, akorát se s Julií vystřídáme, já jdu hlídat a ona chodí ven na nějaký její kurz.

Pátek:

Ráno chodím na necelou hodinu pomáhat do vsi do té stejné rodiny co loni, jak tam je jedno dítě ze tří s Downovým syndromem. Mívala jsem od 10-12:15 školu, ale přestala jsem tam chodit, akorát jsem pak byla celý pátek byla unavená a hlavně mě většinou bolela dost hlava. Stále nevím proč, i nadále mě totiž bolela a jsem zvědavá, jestli zase bude (toto píšu zrovna po vánoční pauze).

Katie a Adam končí jako v úterý, naštěstí tam většinou nemusím čekat, vždycky se s Julií dohodneme, že jedna sjede vyzvednout jedno dítě, druhá druhé. A pak hlídám do sedmi, kdy se většinou Edward vrací z práce.

Nynější týdenní práce je docela ustálená, občas jsem s nimi (tím myslím mou rodinu – Katie a Adama) celé odpoledne sama, občas Julie odchází třeba v šest… Večerní babysitting mívám často, 2x do týdne určitě.

Od září chodím pravidelně na tu Zumbu a 2-3x týdně do gymu, je těžké se tam vykopat, ale aspoň něco pro sebe dělám, jinak přes týden většinou krom školy ven nechodím.

Teď po návratu po vánocích mi Julie říkala, že si musíme promluvit, že najmula zpět starou uklízečku, protože ta má málo práce a sotva přežívá. Že prý já můžu uklízet i nadále, jen už teda zřejmě nebude třeba tolik – takže počítám, že už z tak malého kapesného 45 + 20 za cleaning něco ubere. Můžu jen říct, že jsem fakt vděčná za práci u Sashi! A taky říkala, že ustálíme kdy kdo vyzvedává děcka a kdy bude mít Julie working hours, protože potřebuje tenhle rok opravdu poctivě pracovat, aby viděla, jestli má cenu v tom jejím businessu pokračovat anebo to má zabalit. A dneska mi s Edwardem říkali, že mi pojišťovna zdvojnásobila platbu za pojištění na 700 liber (cca 21 tisíc Kč!!!)!!! A že teda nevědí…a je fakt, že Julie, jak pracuje z domova, by děcka mohla sama vozit ze školy…ale pevně doufám, že to nakonec zaplatěj a budu řídit – i když je mi těch peněz líto a samotný je mi to blbý že za mě platěj takovej majlant…

 Tak jsem zvědavá, co se ještě v novém roce dozvím…

Celodenní výlet 23.5.2010

Začalo to úplně nevinně. Řekly jsme si s Lýdou, že by bylo fajn podívat se na Stonehenge a jet tam autem, neboť vlak dojede jen několik km odtamtud. A jelikož mělo být krásně již tento víkend, dohodly jsme se na neděli. Že pojedou Marťa s Verčou s námi, o tom nikdo nepochyboval, už zbývalo jen sehnat pátého do party. Ale to též nebyl žádný problém, nakonec by se naplnila nejenom dvě auta… Ale páté a tudíž poslední místo v autě ‚vyhrála‘ Věrka a ukázalo se to jako dobrý výběr :D  Tedy, to byste jí museli znát, ona má nepřekonatelný smysl pro humor, co její hláška, to náš výtlem ;-)

No, a tak jsme tedy v neděli 23.5. v půl osmé ráno vyrážely mým autem v počtu 5ti nadšených ženských na výlet. Jela jsem podle navigátorky Verči (a její mapy), ta se osvědčila, příště jí beru s sebou znovu :-) A navíc nejen že mě správně navigovala na silnice po kterých jet, ale také nám naplánovala ten náš výlet, a to nejen na Stonehenge :)

Jako první jsme jely do vesničky Avesbury, kde je též několik kamínků v přírodě, jako je na Stonehenge. Co se mě týče, já netušila, že jsou v té oblasti ještě jiné známé kameny než přímo Stonehenge, takže pro mě to byla příjemná novinka. A ve zdejším informačním centru jsem si koupila přívěsek na klíče – roztomilou ovečku, udělanou jen z bílého roztřapatěného (jiné, existující slovo mě zrovna nenapadá)  klubíčka s nalepenou černou hlavičkou :-)  Zde jsme byly dohromady asi hodinku a poté, kolem půl dvanácté, už se vyráželo směr další zajímavé místo :o)

To bylo sice trošku jinde než po trase, byla to zajížďka, ale jen cca 15-ti minutová a navíc se fakt vyplatila. No schválně, zkuste si do google map zadat číslo 51.425165,-1.929787 a přepnout na satelitní zobrazení, mělo by vám to vyplyvnout docela zajímavý bod (po přiblížení mapy). Byl to kopec jak hora (to je ale blbé přirovnání :D), kde je kus plochy speciálně upraven a zobrazuje koně (takových bodů je v okolí asi 7) a kousek od něj se na vrcholku kopce tyčí jakási věž. Vlastně ani nevím co to je, jestli nějaký pomník, či prostě jen věž. Ale v tom místě to působí velice hezky, kór ještě s tím koněm a rozkvetlou řepkou pod kopcem :-) A jelikož Lýda se na pár měsíců převtělila do role fotografa a Věra je profesionální fotbalistka, nenapadlo je nic jiného, než že na ten kopec prostě musíme vylézt. No dobrá tedy, sundala jsem si tílko, pod kterým jsem již prozíravě měla oblečen vršek od plavek, a vyrazily jsme :) Tento kopec jsme vyšláply celkem rychle, a to i přes kdo ví kolik stupňů (slunce pálilo, nebe bylo bez mráčku a bylo poledne), ty dvě již zmíněné slečny se předháněly kdo tam bude dřív a já prostě musela jít rychle, abych si to nerozmyslela a nezůstala na ně čekat dole :-D Nahoře jsme si každý nacvakal hrozně moc fotek, vyfotily jsme se i samospouští s koněm v pozadí, bohužel je ale ta fotka trochu mázlá, neboť mi foťák zaostřil na trávu před objektivem a ne na nás :D  Ale never mind, i tak je ta fotka fajn. A poté už se šlo dolů. U auta jsme si daly malý piknik, hlavně řidič do sebe dostal vitamíny v podobě ovoce a spoustu vody a kolem tři čtvrtě na jednu se jelo dál. Tentokrát už opravdu na Stonehenge, kam jsme dorazily o hodinu později.

Když přijíždíte ke Stonehenge, první co uvidíte, je dav lidí a pak teprve ‚kameny‘. To vás trochu znechutí, nás teda určitě. V každém případě nejdřív musíte jet na pakoviště (na druhé straně od silnice než kameny), které je k mému údivu zadarmo a zdejší wc, které je zde lepší než kolikrát v kdejakém podniku, taktéž. Čeho si zde taktéž nedalo nevšimnout, byly tři zájezdové autobusy s českou značkou. Když jsme šly ke vchodu k cestě ke Stonehenge, zůstala jsem očima vyset na dvou kamenech stojících u cesty -  z předešlého večera, který jsem trávila brouzdáním po stránkách geocaching.com jsem věděla, že jsem právě narazila na virtuální kešku!! Takže asi chápete mou radost, začala jsem tam poskakovat jak splašená a vykřikovat že to je ta virtuálka (holky už předem věděly, že tam budu hledat) a když jsem z tašky vylovila mobil a gps modem a nechala se u těch kamenů fotit (to je podmínka najití virtual cache, nechat se ve správném místě vyfotit s vaší navigací), leckterý cizinec na mě čučel s vykulenýma očima a nechápal mou nekončící radost :-)) Ale abych pokračovala.. :-) Verča se od nás odpojila, neboť tu již jednou byla, tak si šla prohlédnout okolí – jsou tam nějaké kopečky, co prý jsou též slavné. Vstup ke Stonehenge mě stál 5.90, pro nestudenty je to o libru víc. No vzhledem k tomu, že na takové místo už asi podruhé nepůjdu, jsem ani nezaváhala a těch 180 Kč za to dala. Aspoň že ta fronta zrovna nebyla tak dlouhá. Za vstupem jsme si ještě vyzvedly anglická mluvítka o historii Stonehenge a pokračovaly ke kamenům. Bylo zde opravdu hodně lidí. Při snažení se zachytit tu pravou fotku bez davu, kdy jsem si já zanadávala na jednu skupinku turistů fotících se ‚mému objektivu v cestě‘ snad 5 minut, se na nás otočil pán říkajíc česky „že nemusím hned nadávat a třeba popojít“, nebo něco v tom smyslu. Tak jsem ho ujistila, že to nebylo na něj a že chci fotku právě z tohoto místa, proto nadávám. Toť vše z tohoto místa. Ještě vlastně jedna věc. Jsou tu ovce a v ten den mi jich bylo opravdu maximálně líto. Byly na přímém slunci, bez místečka stínu. Celé se klepaly, jak se snažily se ochladit, ale moc to nepomáhalo… :-(  No v každém případě při cestě ven jsme vlezly do dárkového obchodu, já si tam koupila další plyšovou ovečku (tentokrát s černým tělíčkem) a dětem každému záložku do knížky, Adam věčně nějakou hledá a Katie aby taky něco dostala, nic jiného levného tam neměli.

A kolem třetí jsme vyrážely na poslední místo naší výpravy, a to k West Lulworth, kam jsme dorazily kolem páté. Když se budete chtít na google mapy kouknout kde to je, můžete to taky najít pod heslem Durdle Door, tak se jmenuje jeden známý skalní otvor co tam je. Teď když na to tak na té mapě koukám, opravdu jsme ten den odjely pěkný kus cesty. A to jsem ještě neřekla, že od toho města West Lulworth jsme šly deseti-kilometrovou procházku směrem k městu Weymouth. Ten ostrov co je (na mapě) pod ním máme dokonce na fotkách. Musím říct, že rozhodně nelituju, že jsme tam jely. A že jsem šla s nimi tu túru. Je to nádherné místo, úžasný výhled, dokonce i s krávami jsme si tam po cestě pokecaly (to mohli někteří vidět na facebooku a asi to dám ještě na picasa) :D  Po cestě teda byly myslím 4 kopce, nepočítám-li ten první, po kterém se na tu ‚vyhlídku‘ k Durdle Door musí vylézt a další menší (byl to nejvyšší bod z toho okolí), který jsem sama vylezla kvůli hezkým fotkám) a daly mi pěkně zabrat. Strmější kopec než co byl zde, jsem snad ještě nezdolávala…anyway, zvládla jsem to. I když po prvním kopci jsem to chtěla vzdát, neboť a poněvadž, doby, kdy jsem chodila do skauta a túry pro mě byly naprosto běžnou víkendovou činností, dávno uplynuly a má kondička šla naprosto do kýble (snad jsem ani nečekala, že až tolik) a v půlce právě už prvního kopce jsem málem chytla hysterák, že dál už to nevyjdu a že ať neblbnou, že je taky někdo musí odvézt zpátky domů a že tímhle tempem já budu na konci procházky naprosto mrtvá a ne zralá na to odřídit ještě 250 kilometrů domů! A málem jsem začala brečet, bez důvodu, prostě asi vyčerpáním či co. Naštěstí jsem to rozdýchala, napila se a pokračovala. A druhý kopec se mi už šel lépe a ty další jsem taky udolala, ač teda s přestávkami, ale udolala :)  K autu jsme se dostaly v devět hodin a rovnou vyrazily dom, pomalu se stmívalo.. Na cestě zpět mě nenavigovala Verča, ale jela jsem dle navigace a cesta byla naprosto v pohodě. Vůbec nechápu, kde se ve mně vzal ten elán, unavená jsem začala být až v Sevenoaks (15 min od Tonbridge), kde jsme vysazovaly Věru. A to jsme po cestě i stavěly na záchůdek a kafíčko a v autě zpívaly písničky od Divokýho Billa :-) než teda holky vzadu usnuly, slabošky :-D   Mno, a to už jsem pak teda zbytek posádky rozvezla po Tonbridge, ještě jsem měla trochu starost o Marťu, která musela řídit z Tonbridge do svého hostdomu, ale zvládla to naštěstí v pohodě.

Ještě jsem zapomněla napsat, že do postele jsem se já dostala v pondělí ve dvě ráno, a to jsem v sedm vstávala! Ale nelitovala jsem ani vteřinu :-)   Usínalo se mi s blaženým pocitem, že jsem prožila nejhezčí den z mého osobního volna tady v Anglii…. A myslím, že to bylo právě během návratu z tohoto výletu, kdy mi Péťa napsala, že Češi vyhráli mistrovství světa v hokeji! :-)