Učitelkou na plný úvazek!

Naposled jsem nakonec neplánovaně sklouzla k psaní o mojí státnici z angličtiny, tak jste si mohli počíst o tom, jak takovou stresovou situaci zvládá takové číslo, jako jsem já :-)  Dneska bych se už ale ráda věnovala mé současné situaci…

Copak mi život přivál do cesty tentokrát?

Jak jsem byla loni na Erasmus stáži v Málaze, tak jsem zjistila, že ve městě vzdáleném cca 160 km se jménem Córdoba je na stáži kamarádka Zuzka, slečna, kterou jsem poznala na univerzitě v Liberci, taky tam studovala španělštinu, jen o rok či dva výš, takže v Córdobě byla už přes univerzitu v Olomouci. Tenkrát jsme se sešly v Málaze, já už do Córdoby přijet nestihla. Ale o to nejde. Jde o to, že pak moje Janička (o té už jsem několikrát psala už v Anglii, pak i v ČR, poznávací znamení: přírodní blondýna) jela do Córdoby na Erasmus, tak jsem se Zuzky ptala, jestli by nevěděla o nějaké práci tam. A ta se zeptala kamarádky z Córdoby, kde to tam pracovala ona a poslala mi pro Janču kontakt do té práce. No, Janička se tam ozvala, šla na pohovor……a pak když jsme si volaly, tak mi oznámila, že nejen že má brigádu pro sebe, ale má i práci pro mě, že ta její šéfová bude hledat od září nové zaměstnance. Ono šlo totiž o jazykovou školu, kam se chodí učit anglicky malí i velcí Španělé!

No - a tak jsem tady, učitelka angličtiny na španělské akademii! Samozřejmě jsem absolvovala i pohovor a všechno vypadalo super, jen tohle už bylo někdy na jaře a já pořád netušila, jak to budu mít se školou...a navíc jsem nevěděla, co by na to říkal přítel... Nakonec to byl on, kdo mě v tomhle plánu podržel a řekl mi "Jeď!", řekla bych, že vzhledem k tomu, že mě čeká ta španělská státnice v lednu věděl, jaká je to pro mě nejen šance se profesionálně "trochu" pošoupnout od výuky přes jazykovou školu v ČR brigádně, ale hlavně i šance se zlepšit minimálně v mluvené španělštině. Ale můžu vám říct, že na to, že jsem si celou dobu přišla až podezřele v pohodě z toho odjezdu, vysmátá a těšící se na změnu, pak když jsem měla za sebou tu státnici a uvědomila si, že už nám zbývá jen několik málo dní kdy budeme spolu jsem začala mít pocity úzkosti a stavy, že nikam nejedu, do toho jsem se nestíhala rozloučit se všemi, s kým jsem chtěla, málem jsem si ani sbalit nestíhala...no, asi takové normální stavy v mé situaci. Nicméně, v neděli 6. 9. jsem nasedla na let ve směru Praha-Córdoba a buď jak buď, věřím, že všechno bude takové, jaké to má být, takže dobré! :-)

První týden v práci byl, jak ho nazvat, zkušební, zatěžkávací...? Přijeli jsme 4 noví učitelé (+ 3 holky už tu byly z loňska) a ten první týden jsme jakoby improvizovali (museli jsme na místě odhadnout jejich úroveň AJ a podle toho je učit či s nimi dělat různé aktivity) a učili skupinky různých dětí s různými levely angličtiny. Já jsem se během toho prvního týdne zorientovala konečně v číselném označení tříd tady ve Španělsku, například 1°p znamená "primera primaria", což je první třída základní školy, 1°eso znamená v překladu první třída českého druhého stupně, takže šesťáci (= 11 let). Ale někteří nakonec učíme i děti ze školky, od 3 do 5 let, já učím 4-leté. Mám s nimi hodinu, tedy vlastně 45 minut v pondělí a ve středu, ale tím, jak musíte být neustále ve střehu, v pohybu, připraveni s nějakou další aktivitou to za těch 60 minut směle vydá :D Co je ale nevýhoda je, že v ČR jsem sice též učila děti ze školky, nejdříve podle knížky Cookie and friends a potom dle knížek Wattsenglish, ale tam právě obě tyto knížky byly zábavnější než ta, podle které máme jet tady. Ta se jmenuje Captain Jack a jako taková je obsahově dejme tomu docela podobná tamtěm dvoum, respektive typově a obsahově jsou si všechny podobné, ale nevím jestli to je tím, že Captain Jack je z nich asi nejstarší (to jen hádám podle videí, co jsem viděla), ale má takové utahané, nezábavné písničky zpívané často takovým nenadšeným hlasem... Ještě dnes vidím před sebeou /stýva/ na jeho videích ke knížce Wattsenglish, jak má vždy veselý, nadšený obličej a vše tam zpívá prostě s takovým drajvem, že si prostě i dospělák na ty písničky musí brumlat či tancovat. Tady se trochu do nadšenosti k těm písničkám nutím, ale snad se to spraví. Hlavní je to, když vidím, že se děti zapojují do aktivit a jsou v pohodě. V tomhle věku totiž nikdy nevíte, kdy se vám dítě sekne a nebude chtít spolupracovat nebo se třeba rovnou bezdůvodně rozbrečí... Mám v tomhle kurzu ségry a jedna z nich přišla na první hodinu ubrečená, nechtěla ani jít do třídy, držela se mámy nohy. Ta jí tam ale nakonec nějak dostala a "utekla" a co já s ní...hmmm, takže skoro všechny moje příprava šla stranou a Radunka ze sebe musela začít dělat, když to přeženu, hloupého pošuka, aby ty děti a hlavně tu jednu zaujala. Bezpochyby, povedlo se! ;-)

Jinak co mi přišlo zajímavé, mají tady AJ knížky pro děti podle ročníků. Jsem zvyklá z ČR na knížky rozřazené podle úrovně znalostí, začátečníci, středně pokročilí atd. Tady má první stupěň ZŠ knížky pro každou třídu. Akorát jsou tu opět, tentokrát dvě nevýhody. Jedna je ta, že zrovna letos se tu školy rozhodly přejít na výuku podle knížek Tiger, podle kterých se v mé škole=práci doposud učilo, takže  to máme ztížené a musíme zajet nové knížky Footprints (aby se děti neučily ze stejných knih u nich ve škole i u nás v akademii), z kterých mám já osobně zatím velmi smíšený pocit. Přijde mi, že konkrétní cvičení jsou třeba jednoduchá nebo teda spíše odpovídající té dané úrovni, ale třeba ty písničky k tomu a dodatečná slova jsou někdy až moc složitá. A vysvětlujte jim pak i to složitější okolo v angličtině, když na vás koukají jak spadlé z višně. Ještě že umím španělsky, že když je nejhůř, tak jim to můžu více méně vysvětlit španělsky. Není totiž nic horšího, než když se všichni tváří hrozně moc jak vám všechno rozumí, například odkývou domácí úkol, ale příště ho nikdo nepřinese, protože vám nerozuměly, že jste něco zadali... :D Tou druhou nevýhodou je to, že nemá každý z jedné třídy stejnou znalost AJ, jinak řečeno, ne každý např. 9-letý má tu znalost AJ, jaká se předpokládá k probírání knihy pro jejich ročník. Takže je to tu vlastně jedna velká výzva, ale to asi celkově to povolání být učitel, řekla bych :-) Navíc, jak jsem v ČR učila krom školky (půl hodiny týdně, kdy toho do příště děti zas polovinu zapomněly) jenom dospělé, tak jsem zvyklá na to, že jde celá hodina tak nějak plynule kupředu podle plánu, že vidím vlastně celkem rychlý posun, nikdo se nehádá, nikoho nepřekřikuje...to je jaksi u dětí jiné a musíte být neustále na pozoru. Asi i proto jsem zatím neustále taková unavená.

Jen tak pro doplnění, mám za sebou, teda skoro, první týden oficiální výuky dětí a musím říct, že už teď, po dvou hodinách s každou skupinou mám pár názorů na některé nebo už mám vytipováno, na koho se musím zaměřit jestli není napřed/pozadu/šikanující/šikanován (obrazně řečeno) apod. Z dětí teda učím 4-leté, 7-leté a 11-leté. Z těch 7 a 11-letých mám vždy dvě skupiny a musím vám říct, že jsou v nich docela slušné rozdíly. Bohužel ale i v těch dětech jednotlivě samozřejmě, takže pak ti rychlejší musejí čekat na ty pomalejší, vy to musíte kočírovat, aby se nezačaly nudit a z toho zlobit apod. A od října začínají kurzy pro dospělé, to budu mít úplné začátečníky a pak jakousi řekněmě "přípravku" na level B1 a "přípravku" na B2. A všechny tyhle skupiny mám dvakrát týdně, hezky se mi (nebo teda všem učitelům) střídá, že mám stejné hodiny v pondělí a středy, kdy učím celé odpoledne až do 21:30, a pak v úterý a čtvrtky, kdy učím od 9:30-13 a pak od 16 do 18:20. A v pátek mám celý den volno krom výuky mezi 17-19:30 (nepopírám, že by bylo lepší mít to už ráno a pak se celý den flákat... :D), kdy mám doučování. V první půlce zatím nevíme koho budu mít, v druhé půlce budu mít prý nějakého prý hodně zvláštního 10-letého žáka (už ho učily dvě kolegyně)...takže mi držte palce na mou první hodinu s ním (zítra), jsem fakt zvědavá, jaký bude na "vlastní kůži". A to prý docela doslova, že používá nějakou starodávnou hrozně silnou kolínskou a mě takové štípou do nosu, tak uvidíme... :D Jsem docela ráda, že s ním budu v té největší místnosti s klimatizací :D

Jinak ve škole máme teda jen 3 učebny a všechny jsou celkem malé. Do té největší se vejde kolem stolu 8 dětí, do té střední 6 nebo 7 a do té nejmenší jen 4. Ta je tak 3x4 metry velká a má příhodnou přezdívku "pracovna", nemá uvnitř klimatizaci a já tam učím pondělky a středy po sobě ty tři skupiny  dětí a na tu třetí už je tam celkem mdlo, i když tam zapnu takový stojací větrák. Ale teď už bude snad  jen lépe a lépe, už tu přestává být takové teplo přes den, tento týden dokonce i jeden den pršelo! :-O ;-)

Státnice z angličtiny

Mno… Nemám tucha, kde jsem skončila s posledním zápisem, ale ani to není důležité. Můj blog byl odjakživa tvořen mými myšlenkami, takže budu reagovat zase na mojí nynější situaci. A velmi pravděpodobně to bude podrobnější, než bych si původně přála, ale nemůžu si pomoct! :D

První chci teda říct, že jsem 1. září s Boží pomocí zvládla státnici z angličtiny. Už jen ten pocit, že mám opravdu zvládnuté všechny ty anglické předměty, přes všechny ty starosti s tím, přes všechny ty moje negativní psychické stavy…kolikrát já to chtěla vzdát! (To studium, pozn. redakce. :D) A najednou mi komise říká, že mi gratuluje k úspěšnému zvládnutí zkoušky (přála bych vám vidět můj výraz) a že mám za obhajobu bakalářské práce či prostě za bakalářskou práci, o které jsem ještě v březnu tak pochybovala, že může vůbec vzniknout v něco smysluplného, na co budu dokonce tak moc hrdá, 1- a ze státnice za 3!

Jen tak pro sebe, protože to do budoucna jistě vytěsním, si tu poznamenám, že ačkoli jsem tak moc doufala v otázku z britské historie (nejlépe o Tudorovcích :)), kterou jsem měla fakt suprově naučenou včetně panovníků, díky téhle písničce, nebo teda ok, otázku z americké historie (come on, studovala jsem obě historie fakt poctivě a fakt jsem jim konečně rozuměla), nakonec jsem si vytáhla otázku z předmětu UKLBE, úvod do kultury a literatury, a to konkrétně psychoanalýzu. Když jsem to viděla, že to je UKLBE, měla jsem pocit, že brzo omdlím. Tak stísněný pocit jsem měla, že jsem ani mluvit nemohla, jen jsem zaraženě koukala – a kdo mě zná, ví, že to není můj styl… Z lingvistické části jsme si mohli vytáhnout otázku buď z předmětu fonetiky a fonologie, nebo z morfologie, nebo ze syntaxe. Chtěla jsem si vytáhnout cokoliv ze základů fonetiky a fonologie (kámoška měla krátké a dlouhé samohlásky, to by bylo perfektní téma pro mě!) nebo možná i něco obecného ze syntaxe, z které jsem měla zkoušku v červnu a učila jsem se na ní tenkrát fakt hodně. Morfologii jsme měli v druhém a třetím semestru, tak to už jsem si moc nepamatovala, ale učila se na ni, takže bych to taky nějak dala dohromady. Každopádně ta lingvistická část se skládala z dvou hlavních otázek. Moje první byla teoreticko-praktická (je třeba znát a říct něco z teorie, ale umět to aplikovat na příkladech...), jednalo se o to, podle jakých fonémů poznám, že na mě mluví Brit a ne Američan nebo něco takového. Mno, můžu vám říct, že to sice byla otázka z fonetiky a fonologie, ale ne něco ze základů, nýbrž úplně poslední otázka, která byla nejkomplikovanější, takže jsem si ji vlastně jen párkrát přečetla s tím, že to buď nedostanu, nebo s tím budu muset zabojovat na místě. Tak jsem bojovala a vymyslela něco na potítku a pak ještě něco na místě s pomocí učitelky. Druhá otázka byla zase teoreticko-praktická a měla vlastně asi 3 podotázky a její součástí byla práce s textem. Šlo o relative pronouns ze syntaxe, jenže jak jsem se na potítku zdržela s UKLBE (vysvětlím brzy), tak jsem teď neměla tolik času na tu práci s textem a začala jsem zmatkovat a motat se do informací, s kterými jsem si byla původně tak jistá…prostě stres. Takže jsem si prostě napsala na papír asi tři různé odpovědi k jedné otázce, protože jsem v tu chvíli nebyla schopna učinit rozhodnutí co je správně :D A doufala jsem, že na místě mi to třeba dojde a snažila se uklidnit… Ještě vám napíšu mou vtipnout vzpomínku na poslední otázku z lingvistické části, a ta byla něco jako že slovo "that" funguje ještě jako něco jiného než jen jako "relative pronoun" (=vztažné zájmeno) a já měla říct jako co. Už před tím jsem jim řekla, že je to v některých větách jako spojka, ale byla ve vzduchu ještě třetí funkce. Každopádně když mi položili tu otázku, tak já v tu chvíli doslova kulila oči údivem do stolu s nechápavým výrazem zřejmě, o to víc jsem ty oči vykulila, když mi jedna učitelka řekla, že je to úplně jednoduché a používám to pořád. Už už jsem nahazovala zoufalé "I am sorry, I don't know.", když v tom mi jeden učitel naprosto luxusně pomohl, když zvedl svůj kelímek na vodu a řekl něco na styl "No když vezmu do ruky tohle, nebo třeba ...." a místo těch teček či dalších slov ukázal na kelímek kolegyně a já jásavě vykřikla "Demonstrative pronoun!", neboť jsem si uvědomila, že se "that" používá také jako ukazovací zájmeno v překladu např. "tamto". Až mi to vyklouzlilo úsměv na rtech, ten pocit vítězství, že mi konečně taky došla odpověď dřív, než až po tom, co jsem odešla ze zkoušky. No a komise se smála se mnou, bylo vidět, že fakt měli radost se mnou, že se mi to vybavilo! :-D

Nicméně ta UKLBE otázka (s kterou jsem teda na potítku začala)……můžu vám říct, že na potítku to se mnou fakt cukalo a bojovala jsem sama se sebou. V tu chvíli se ve mně nejdřív prala myšlenka, že to můžu rovnou zabalit, protože nemám ani ponětí, o co v psychoanalýze jde, potom ji ale naštěstí přebilo to, že stojí za to to zkusit, bojovat, že nemám co ztratit, když už jsem tam. Navíc na potítku mě hlídala Mrs K, ta nejlepší učitelka z anglické katedry, která je naštěstí člověk se srdcem na tom správném místě, která asi viděla, jak jsem zbledla a jsem „hlavou v oblacích“ a přišla k mému stolu, bouchla do něj pěstmi a řekla mi: „You’ve learnt it, you know it, you can do it!“ No mohla bych se jen tak sbalit a odejít? Když už si nevěřím já sama, pořád dokola a nevím proč, je neuvěřitelné v takové chvíli vidět a cítit to, že si je někdo jiný tak jistý, že si věřit máte, že na to máte. Takže jsem nakonec nezkolabovala a začala něco psát. No a asi po 8 minutách jsem si uvědomila, že nepíšu poznámky k psychoanalýze, ale k „postcolonial theory“. No, naštěstí jsem si to vůbec uvědomila, že co by měl Freud společného s bývalýma otrokama…uf, uf, uf. To byl taky hustej moment, to procitnutí. A mé hlasité oddechování, dýchání zhluboka a zoufalé těkání očima po místnosti snažící se vylovit jakoukoli myšlenku na téma Freud a Lacan (mimochodem, do toho okamžiku bych přísahala, že netuším, co Lacan tvrdil, ale Bůh byl se mnou a já si tu jeho hlavní myšlenku vybavila!). Každopádně jsem šla do státnicové místnosti s pocitem, že teda bojuju, že něco přece jen, kurňa, vím!

Ještě jsem si na chodbě vyměnila všeříkající pohledy s Jířou (mimochodem, měla jít na potítko přesně ve chvíli, kdy já měla vycházet s výsledkem) a vlastně jsem jí vrátila hodinky, co mi půjčila na potítko (Thank you, hon!). Ten její pohled mi dodával sílu. Věděla jsem, že je se mnou nejen ona, ale i Bůh.

První byla na řadě obhajoba mé bakalářské práce. Co mě ovšem dostalo bylo to, že do místnosti nezavolali Mrs K, která byla má vedoucí práce, netuším proč, když byla vedle na potítku, kde jí mohl na těch 15 minut někdo vystřídat?! A ani zde nebyla přítomna má oponentka! Takže basically jsem měla obhajovat svou práci před 3 učiteli, kteří neměli ani ponětí, o co šlo a pak mi třeba pokládali i takové obecné otázky, místo těch navržených od vedoucí a oponentky. To jsem se cítila smutně, něco jako podvedeně, bylo mi to líto, že těm třem nedokážu během mé velmi nervózní obhajoby předat to nadšení, které jsem z té práce měla. Mimochodem, byla jsem první na řadě po pauze na oběd a při vstupu do místnosti jsem s hrůzou zjistila, že se změnila komise. Ono to je v závěru jedno, protože prostě kdyby chtěli, tak vás tam může potopit kdokoli jakkoli, ale v tu chvíli byl šok prostě to, že tam sedí někdo jiný, než dopoledne, o kom jsem slyšela, že jsou hodní a pomáhají. Navíc jedna z těch 3 učitelů původně na jiné univerzitě učila syntax a já věděla, že jsem si tou mou syntaxovou otázkou nebyla tak jistá, takže jsem uvnitř trochu šílela, měla jsem tam takový alarm…který vzrostl doslova nad maximum, když do místnosti ještě během mé obhajoby vstoupila vedoucí katedry, která v Liberci učí právě zase syntax!!! No já myslela, že mě vomejou! :D Takže když se mě pak zeptali, s čím chci začít, začala jsem s UKLBE s tím, že jsem doufala, že ta vedoucí katedry zase odejde. Nope, očividně jsem jí svým nervózním projevem zaujala, protože zůstala hezky až do konce. Ale víte co? Já jsem za to nakonec tak vděčná! Dokonce si myslím, že mi možná pomohla při konečném rozhodování, že věděla, že ačkoli jsem jim ne vždy byla schopná odpovědět (neumím prostě pracovat s textem na povel, potřebuju čas na přemýšlení), že tu syntax prostě umím. A neuvěřitelný pro mě byl moment potom na chodbě, kdy u dalšího člověka po mě už vyšla ven, že jde zpátky do kabinetu, kdy mi říkala, že nemám proč být překvapená (jsem tam na chodbě něco mezi brečela radostí a nechápavě kroutila hlavou), že jsem se učila, tak jsem jen byla odměněna nebo jak to říct a že vůbec nevadí, že jsem se tam trochu v něčem motala. A co víc, říkala to s úsměvem! Normálně, já ji prostě musela obejmout! :-)

Jinak teda po těch všech otázkách vám řeknou, ať jdete na chodbu, oni se poradí a pak si vás zavolají zpátky a řeknou vám výsledek/výsledky. Já když jsem vylezla na chodbu, tak jsem jen říkala, že nevím, že jsem se motala, několikrát vůbec netušila, na co se mě ptají...pak jsem i řekla, že by mi to měli dát už jen za to, že jsem se vůbec k té státnici dostala a nekoukat na to, co tam pak člověk v nervozitě ze sebe koktá. To ani nevím, jestli to náhodou neslyšeli dovnitř, ale snad ne :D A šla jsem dovnitř s pocitem takovým, že fakt nevím. Když mi předsedkyně komise začala říkat, že je "glad to tell me" (potěšena mi říct), přemýšlela jsem, jaké jiné významy to slovo má, že to přece nelze použít jako negativní slovo co já vim a že kdyby to mělo dopadnou špatně, tak by přece nebyla tak krutá, aby říkala, že jí to těší?!? :-D Její věta pokračovala "that you've passed" (že jsi zkoušku zvládla) a to byl moment, kdy to buď zakuňkla (je to Rumunka a má jiný akcent, tak nevím) nebo já byla furt tak v šoku z toho "glad", protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli řekla, že jsem to dala nebo ne, protože kdyby ne, tak by stačilo před tím "passed" kuňknout "not". Nicméně pak následovalo to, že řekla, že z obhajoby mám 1- a ze zkoušky jako takové za 3. Lidičky, ten svůj výraz, jak jsem na ní tupě zírala asi nezapomenu! :D A stála jsem opravdu tak zaraženě, až mi ten jeden učitel (ten stejný, co mi předtím pomohl ukázáním na kelímek) řekl: "Ano, to opravdu znamená, že jste to dala!" a to byl moment kdy jsem začala reagovat, byť stále v šoku...

Pak jsem z té třídy skoro vyběhla za Jířou a nechtěla ji pustit, museli mi připomenout, že má jít na potítko, takže ji pustit musím, hihi :-)) Byli tam ještě další dva studenti ze stejného ročníku jako já, tak jsem se jim snažila zvednout sebevědomí, že když nebudou mlčet a řeknou aspoň něco kloudného, tak ta komise je nakonec hodná a snaží se pomoct a něco z nich určitě vytáhne. Taky tam mezitím přišly další dvě kamarádky, jen kvůli mně mě podpořit, s tou jednou, Verčou, jsem se ostatně důkladně připravovala poslední 3-4 dny, kdy mi poskytla azyl u ní v bytě (Díky Veru!). A v noci na to úterý, kdy jsme měly mít tu státnici, ona už ji ale dělala dopoledne, jsme spaly pouhou půl hodinu. Dobrovolně. Já jsem odmítla jít spát, měla jsem hrozný strach, že se mi tím spánkem všechno z té hlavy zase vykouří a prostě jsem věděla, že pro mě bude lepší si jen tak dáchnout na půl hodinky, že to budu v pohodě, protože se nedostanu do tvrdého spánku, než kdybych šla spát právě třeba na 4 hodiny, kdy bych pak byla kaput, měla zimnici a kdo ví jaké stavy... Nicméně ta noc byla zajímavě klidná. Na to, jak jsem šílela v pondělí dopoledne a málem kolabovala a ani jsem nemohla jíst, protože mi bylo špatně od stresu, tak v tu noc jsme si s Veru projížděly otázky a ani jsem až někdy do cca půl 5 ráno necítila únavu (a pak jsme si právě daly tu půl hodinku spánku).

Je zajímavé, jak jsem si hned po té zkoušce moc šancí nedávala, nebo prostě byla jsem zmatená, nechtěla jsem říkat, že mi to nemají proč dát, cítila jsem, že to na jednu stranu nebyla pravda, zároveň jsem ale měla pocit, že jsem hrozně často nerozuměla jejich otázkám (u mě totiž stačí otázku jen malinko jinak formulovat a už jí nerozumím) a je to prostě na nich, pro co se rozhodnou. Ale je to  prostě celé hrozně subjektivní hodnocení, když jsem nad tím pak přemýšlela (a stále přemýšlím), tak vím, že přece jen jsem toho vlastně řekla celkem dost a tu trojku jsem si zasloužila! Byla to ale má dosavadní největší výzva v životě -  a tím nemyslím tu státnici jako takovou, ale celé to studium AJ na té univerzitě. Kvůli ní jsem tam šla a kvůli ní jsem se pak v průběhu studia několikrát málem hroutila a balila kufry...a "voalá", najednou je to za mnou, já to zvládla. Je to doslova mé osobní vítězství.

Teď jsem mimochodem poloviční Bc. včetně obhajoby, aneb jak my říkáme, jsem "B s tečkou, c zatím chybí" :-) Protože studuju dvojobor, musím udělat státnice z obou oborů (plus obhajobu), abych byla Bc. Španělskou státnici dělám v lednu/únoru, držte palce. :-)

No nic, toť vše k anglické státnici. Snad už jen stačí dodat to, že Jířa to samozřejmě taky dala (a ti další, co šli po mně taky!) a stala se tak Bc., španělskou státnici dělala už v červnu. Mrzí mě trochu, že jsme nekončily spolu, když jsme spolu začaly a prošly tím vším… Na druhou stranu, "už" loni, když odjela Jířa na jeden semestr na misi do Ameriky jsem si uvědomila, že tam jsme spolu, ale vlastně vůbec nejsme. Že ty výsledky jsou přece jen závislé na každé z nás. A důležité pro mě tenkrát bylo to, že jsem si uvědomila, že i bez ní můžu na té univerzitě zažít úspěch. A nemohla jsem ani být na její promoci, protože............

..........a vzhledem k tomu, že jsem se o té státnici rozepsala jaksi mnohem víc, než jsem původně zamýšlela, tak pokračování bude příště... :-D

Zdravý životní styl

Ehm...já vím, že tenhle blog by spadal spíš asi do kategorie cestovatelské nebo prostě spíš jsem psala o zážitcích z mých pobytů v zahraničí (a to jsem mimochodem ještě ty poslední zápisky bohužel nedopsala). Nicméně by se to tu, myslím, dalo nazvat i nějak na styl Postřehy ze života.

A právě takovej jeden postřeh bych tu chtěla napsat (pozn. po dopsání článku, je to spíš shrnutí celkově mých myšlenek na téma hubnutí než jen ten postřeh, kvůli kterému jsem sem chtěla zase napsat :)).

Od loňského jara jsem tak nějak začala více přemýšlet nad tím, co jím, prošla si mimochodem i svou první dietou v životě, začala se hýbat. Všechna ta kila dolů (myslím, že to bylo -13 kg za 3 měsíce) jsem držela dole nenuceně zdravou životosprávou, a tím nemyslím, že bych od rána do večera jedla jen zeleninu a podobně. Tím mám na mysli to, že jsem se 3x týdně hýbala v posilovně či chodila běhat a po většinu času jsem jedla vyvážená jídla, snažila se jíst pravidelně ryby a zeleninu... Na druhou stranu jsem si v létě, během mého pobytu ve Španělsku, dopřála tak každý třetí den Magnum Double Chocolate! Takže "zdravý životní styl" NEROVNÁ SE dieta!!! Tohle by měli pochopit všichni ti, co se mě ptali, a ještě i teď se neustále udiveně ptají: "A tohle ty jíš/můžeš jíst, jo?!?". Když se někdo dá na zdravý životní styl, tak to znamená, že si vlastně může dovolit cokoli, na co si vzpomene. Ale logicky to "horší" (což je subjektivní) nejí každý den na kila, ale dopřeje si to sem tam, nebo to, jako já třeba zrovna s tou zmrzlinou ve Španělsku, vyvažuje po zbytek dne, týdne lepší stravou a pohybem.

No nicméně po mém návratu do, řekla bych pro mě hodně stresujícího života studenta dvojoboru na TUL přivydělávajícího si výukou jazyků jsem začala pomalu ale jistě tuk zase nabírat - respektive jíst zase jen tak sem tam něco - cokoli - a nepravidelně, také jsem po pár týdnech vzdala snahy chodit cvičit, nějak mě to přestalo bavit jako dřív a také jsem měla méně času - a fakt, že jsme se hned na začátku října potkali s jedním úžasným člověkem a stal se z nás pár tomu moc nepřidal, protože to bylo samé kino s popcornem, společné večeře, společné dezertíčky...a do toho potom Vánoce, kdy jsem vážně, vlastně ani nevím proč, jedla jak zřízená, až jsem se začátkem ledna zvážila a s hrůzou zjistila, že z těch -13 kg už mám zase celých 8 nahoře! Já to teda tušila, člověk se cítí hůř, samozřejmě jsem to cítila a viděla na oblečení, že v něčem už nevypadám tak dobře nebo mi to je těsnější...a zase se mi zavodnily tváře. Takže jsem si řekla, že takhle teda ne a vymyslela si na sebe bič v podobě znovu té diety, díky které jsem na jaře 2014 zhubla. V dietě jsem byla 3 týdny a cítila jsem se čím dál tím hůř. Neměla jsem moc energie a když jsem potom 2x za dva dny málem omdlela, řekla jsem dost a s dietou sekla. Něco mi ale došlo - a to to, že přece nemusím držet žádné diety, stačí, když to všechno konečně pochopím a začnu jíst zdravěji s tím, že si právě můžu klidně i tu čokoládu dopřát, když budu mít chuť, jen ne v počtu celá tabulka každý den apod. Jak to takhle zpětně píšu, chce se mi úplně jásat za to, že mi to konečně takhle seplo.

Nejdříve jsem někde narazila na blog od osoby, která si na facebooku říká Mamina Zdenina a má tam skupinu Ovládněte svůj metabolismus s Jill. Na jejím blogu jsem viděla fotky její osobní proměny, myslím, že to bylo po porodu, ale to je fuk, moc se mi její výsledky líbily. Na tom blogu také hlavně hezky píše takovým jednoduchým způsobem, píše jak o výživě, tak o cvičení. A tak jsem přišla na cvičení od cvičitelky Jillian Michaels, které se jmenuje 30 Days Shred a začala ho cvičit. Jde o každodenní cvičení 30 minut denně. Mno, vydržela jsem to 16 dní a potom si řekla dost. Bylo to moc nudné - 10 dnů se cvičí to stejné, "Level 1", poté dalších 10 dnů zase to samé, "Level 2"...a nebavilo mě, jak se to opakovalo. No, a na té její fb skupině jsem zaregistrovala, že se tam někteří bavili o cvičení jménem Focus T25 od cvičitele Shaun T, tak jsem si stáhla to (je to na uloz.to či e-disk), zjistila, že tam je 5 cvičení, které se po celý týden různě střídají (můžete jet podle plánu, který už je Shaunem předpřipraven) a začala s tím. A zařekla jsem se Pétě a pár mně nejbližším lidem, že to cvičení prostě tentokrát konečně dojedu do konce - první fáze pojmenovaná Alpha je totiž na 5 týdnů! (Btw, cvičí se 5 dní v týdnu, 6. je odpočinek a 7. je protahovací cvičení.) A já to dokázala!

Během této doby jsem si i načítala hodně informací co se stravy týče. Šla jsem znovu po roce a půl na kontrolu do Světa zdraví (tenkrát jsem tam šla v zoufalosti, když jsem se dostala na svou nejvyšší váhu v životě a nevěděla co s tím, protože jsem se hýbala a nehubla - hmm, teď už vím, že v té době mi jaksi nedošlo, že cvičení stavbu našeho těla ovlivňuje jen z cca 20-30 % (!), že zakopaný pes byl teda ve stravě), teda ne na kontrolu, ale chtěla jsem vědět složení mého těla - kolik mám v sobě % či kg tuku vs. svalů, také jsem chtěla vědět BMR, tedy hodnotu mého bazálního metabolismu, tedy minimální hodnotu energetického příjmu, jaký mé tělo potřebuje pro to, aby vůbec mohlo existovat. Mají na to speciální váhu a za úvodní konzultaci si účtují 200 Kč, tak jsem tam šla, ne kvůli konzultaci, ale právě kvůli těm výsledkům. K mému překvapení tam v počítači stále měli mé staré hodnoty, takže jsme je mohli porovnat, takže slečna výživová poradkyně viděla, že jsem svépomocí zhubla a bylo jí jasné, že jsem tam přišla jen kvůli tomu přeměření. Ty výsledky mi vytiskli, to bylo pro mě motivační, že jsem viděla, že už jsem na sobě pokrok udělala. Pak jsem vedla dlouhý hovor s mamkou, řešily jsme, jestli s tím svým životním stylem dokážu pohnout sama nebo jestli se tam mám k nim zapojit do jejich hubnoucího programu, maj to docela drahé, ale to bych přežila, kdybych opravdu cítila, že mi to pomůže - jenže já jsem se cítila nesvá z té výživové poradkyně. Bylo mi jasné, že musí vědět, co dělá, četla jsem, že pomohla několika lidem co se stravy týče a taky je to fitness trenérka, takže by i s pohybem poradila. Jenže mi chybělo něco, na co já dám hodně - lidskost, přátelskost. Během naší schůzky se totiž usmála jen jednou, a to když mi říkala, jak byla naivní jedna kamarádka její klientky, která jedla podle jejího plánu a bláhově si myslela, že to bude vyhovovat i jí, že bude hubnout i ona - než jí teda došlo, že tudy cesta nevede a taky si nepřišla za ní na pobočku osobně pro svůj vlastní jídelníček. Nevím, prostě mi nebyla úplně sympatická.

Nakonec jsem se teda rozhodla, že to zkusím sama, že tomu dám dva tři týdny a uvidím, pak bych se k nim když tak upsala do programu. Zaregistrovala jsem se na stránce f-sport.cz, že si tam nechám radit. Upřímně mi ale přišli názory toho administrátora divné, takové za prvé moc striktní, za druhé prostě takové jak když mi to psal stroj, kterej byl před 5 lety něco naučen a zapomněli ho updateovat. Nakonec jsem se i vrátila ke svému účtu na kaloricketabulky.cz které vychvalovali i v té fb skupině, kde jsem si mimochodem vytvořila účet už během svého Erasmus studijního pobytu v Oviedu na jaře 2013, ale tenkrát jsem to tam vůbec nechápala a pochopit se to vlastně ani nesnažila, nechtěla jsem... Inu, všechno má svůj čas. Tentokrát jsem to tam pochopila a co mi teda úplně hodně moc pomohlo byla pomoc jednoho úžasného člověka, kterého jsem jen čas od času viděla reagovat v té fb skupině na příspěvky ohledně stravy, jednou zareagoval i na můj dotaz, byla jsem nespokojená s něčím, co mi odepsal právě administrátor z toho f-sport. Nicméně, následně jsem teda tomuhle človíčkovi napsala soukromou zprávu, jestli tomu stravování on teda nějak rozumí, že to mám od toho a toho člověka a on mi potvrdil mé "podezření", že tam mají jaksi zastaralé názory - a hned se mi sám nabídl s pomocí s vypočítáním správných makro hodnot na mého člověka, kolik bych měla přijímat bílkovin (B), sacharidů (S) a (zdravých) tuků (T) a energetické hodnoty (kcal/kJ). S tímhle člověkem si píšu do dnes, je vždy ochotný mi pomoct, poradit, poučit mě - ale tak hezky přátelsky. Tímto bych mu chtěla moc poděkovat, pokud to tu teda někdy bude číst, protože nebýt jeho, tak bych možná ty snahy o zhubnutí zase vzdala. Po měsíci hlídání toho, kolik čeho jím tak, aby mi to splňovalo více méně denní energetický příjem a příjem BST a hýbání se jsem si totiž přešla na přeměření těch hodnot mého těla. Dozvěděla jsem se, že podobný přístroj jako v tom Světě zdraví mají ve více centrech, ať už zdravotních zařízeních, či třeba posilovnách. Přístroj se jmenuje InBody a vřele ho doporučuju všem, kdo chtějí vědět kolik v sobě mají právě tuku a svalů, jejich číslo BMR, atd. Google vám nabídne seznam všech center s tímto přístrojem po České republice, já jsem se nakonec rozhodla si na to dojet do Jablonce do jakýchsi lázní - relaxačního centra, poprvé platíte 250 Kč, při opakovaném přeměření pak už jen 100 Kč. No a zjistila jsem, že úbytek tuku byl JEN 0.3 kg, na svalech jsem přibrala 0.2 kg...což mi přišlo jako směšná čísla. Na druhou stranu v těch výsledcích InBody vidíte i výsledky kolik kg máte v jaké části těla (rozděleném na 5 částí), tam už ta čísla byla hezčí a ještě lepší bylo se přeměřit, protože jsem měla i úbytek cm. Sice ne nijak závratný, nicméně to znamenalo úbytek tuku, a to je přece pozitivní zpráva! ;-) Teď po tom přeměření jsme s tím človíčkem zkusili trochu hnout s těma makro hodnotama, co mám nastavené na kalorických tabulkách, nicméně musím se přiznat, že ten přechod na ty, byť jen o kousek nižší hodnoty pro mě nebyl lehký a trval mi skoro tři týdny! A kolik jsem během té doby snědla (nejen) čokolády. Ale během této doby jsem zase prošla mentální proměnou, jakýmsi osvícením, hihi. A už se z ničeho nehroutím. Dopřeju si klidně i nějakou tyčinku, nedávno třeba Deli, akorát během jejího jezení člověk vlastně ztrácí chuť, protože zjistí, že už mu to nechutná tolik, jako kdysi, protože je to najednou nějaké přeslazené. Nicméně když už jsem si to jednou koupila a zaplatila z vlastních peněz, tak jsem ji dojedla - tohoto zažitého programu se chci zbavit, abych v budoucnu byla schopná vyhodit to, co mi nevyhovuje (a nemluvím jen o jídle). Zpět k jídlu a hubnutí, vlastně si dokonce myslím, že jsem od toho měření zase nic moc z tuků nezhubla, důležité ale pro mě je vědět, že díky cvičení T25 (momentálně 4. týden Beta fáze!) sílím každým dnem a cítím se lépe, a to už třeba jen při mytí vlasů v předklonu "nad" sprchovým koutem. Jeden by si pomyslel, co to tu melu za blbosti, ale člověk je schopnej se jinak postavit, jinak si dřepnout, vstávání z toho dřepu pak nedělá takový problém... :-) Je třeba se radovat z maličkostí, vždyť život máme jen jeden :-) Mimochodem, pro zájemce o odkazy na stažení těch cvičení T25 nebo slova podpory máme na facebooku skupinu Shaun Focus T25. Snažíme se se tam navzájem podporovat, povzbuzovat, narozdíl od té původní skupiny "Ovládněte...", kam už skoro nechodím, protože mi přijde, že se tam v každém druhém příspěvku hádají, shazují, či předhánějí kdo je na tom lépe... A vlastně kvůli té naší "Shaun" skupině vznikl tenhle nový zápis, protože jsem tam dneska napsala takový jeden příspěvek, na který jsem sama hrdá a který si chci uchovat pro "horší časy", protože přiznejme si, občas si i mě ta špatná nálada najde a já bych zase nejraději se vším flákla. A najust ne! Na druhou stranu, už to vážně nedělám jen pro to hubnutí. Samozřejmě, shodit, nějaká ta kg tuku by se mi líbilo, komu ne, ale už vím, že to není důležité, nehrotím to, nebudu se hroutit, i kdybych měla na příštím vážení třeba o kg navíc. Důležité je se přijmout takoví, jací jsme, mít se rádi, být sami se sebou spokojení. Jak může někdo chtít, aby ho ostatní lidé milovali, když on sám se nemiluje?!

Tak tady máte ten příspěvek, něco se tam bude možná opakovat s tím, co už jsem napsala, ale chci ho nechat absolutně v původním znění... :-)

Včera se tu řešilo to, že někdo "už" několik týdnů cvičí a nevidí výsledky a na váze dokonce tloustne.

Za prvé, svaly jsou těžší než tuk, takže při cvičení klidně můžete zhubnout půl kila tuku, ale za to naberete kilo svalů - a ejhle, už to na první pohled působí demotivačně, ale přitom je to naprosto super výsledek! Protože právě ten rostoucí sval za pár týdnů/měsíců pomůže tomu, aby tělo rychleji spalovalo tuky!

Za druhé, hubnutí tuků bohužel ovlivňuje z cca 70-80 % strava, ne cvičení! Takže ten, kdo začne cvičit, ale jí každý den fast food, sladkosti, či se přejídá bohužel ty tuky nezačne hubnout nikdy. Je třeba celkově změnit životní styl... Ale přidání pohybu je rozhodně dobrý krok kupředu, jen tak dál! :-)

Za třetí, to, že cvičíte několik týdnů vůbec nic neznamená, kór pokud nejste vyloženě boubelatí, tak vám tělo začne pálit tuky - a viditelně hubnout - až třeba za několik měsíců! Já vím, je to značně demotivující, když se nic neděje, věřte mi, prošla jsem si stejným naštvaným obdobím, kdy jsem to hrozně hrotila a chtěla seknout jak se cvičením, tak se stravou. Ale když si to člověk srovná v hlavě a přestane se těmi výsledky tak stresovat, hodně se mu uleví. Ostatně, necvičíte přece jen kvůli hubnutí, ale i pro ozdravu těla, ne? ;-)

Nejdřív si vycvičíte neustále se zlepšující kondičku, potom začnete vidět i nějaké ty svaly, no a nakonec se připojí i nějakej ten tuk dolů v podobě -cm, což už bude vidět i na pohled.

No a za čtvrté - vyhoďte váhu! Vážně! Taky jsem měla první dva týdny po změně stravování a nájezdu na cvičení nutkání lézt na váhu každé dva dny, ale nemá to cenu. Váha vám neřekne, kolik ve vás ubylo tuku a přibylo svalů a když uvidíte rostoucí číslo, akorát vás to psychicky demotivuje! Dvě osoby o stejné výšce a stejné váze 75 kg můžou vypadat úplně jinak!

Posílám názorné foto - např. já bych raději vážila 60 či 62.5 kg a vypadala jako slečna na obrázku, tělo hubené a plné svalů, než vážit 56 kg a "být jak rosol". Co vy? ;-)

Foto je převzato z internetu, vygooglila jsem ho.

Pár rozdílů

Tak vám píšu pár bodů, co mě jen tak napadly... :-)



Neustále mě zaráží nesamostatnost některých těch dětí. A slovo děti je tentokrát fakt na místě. Ačkoli jim je třeba 17 nebo i přes 18, tak jsou totálně paf z fungování kuchyně. Že musím každý víkend trpět kupy nádobí na umytí, to už jsem si jakž takž zvykla, i když je fakt, že po mé poslední cedulce s názvem "Rules of the kitchen" se to dost zlepšilo! Ale to, že i blbou mraženou pizzu si tu dělají poprvé v životě a netuší, jak nastavit troubu, jak dlouho tam tu pizzu nechat a pak jak ji vyndat?! A to vám ještě musím říct, že jsem "přistihla" jednu studentku, které je 20, jak se ptá jiné své kamarádky, jestli by jí neukázala, jak má umýt pánev... :D Nevím, jestli je to tím, že jsou někteří ze zámožnějších rodin nebo prostě jinou mentalitou, ale překvapilo mě to.

Jsem hrozně vděčná Česku za pitnou vodu bez příchuti. Teda asi záleží taky jak kde, já měla to štěstí vyrůstat v Mladé Boleslavi, kde jsem s pitím vody z kohoutku neměla vůbec žádný problém, pak v Liberci jsem si musela zvyknout na malinko jinou chuť, ale je to pohoda. V Praze jsem ji pila taky z kohoutku a taky bez problémů. Za to tady ve Španělsku snad kdekoliv si ji natočíte z kohoutku, je šíííííleně chlorovaná. Až jsem si říkala po třech dnech jestli mi to nemůže uškodit a radši jsem si začala kupovat 5l barely, z kterých si odlévám do menší lahve (a v práci máme naštěstí taky barel). Nahoře v Oviedu to bylo s tou chutí stejné, ale tam jsem si aspoň mohla z kohoutku natočit vodu ledovou - to tady na jihu jaksi není možné... :D

Přišlo září a změnilo se nám tu počasí. To už teda koncem srpna. Dopoledne je nebe většinou zatažené mraky a odpoledne se vyjasní, mraky rozestoupí nebo spíš "odejdou" úplně a najednou z ničeho nic je vedro. Ale je to ten špatný "typ" vedra, kdy je vysoká vlhkost a člověk se potí už jen po první minutě venku.
Nicméně jsem z toho momentálně nemocná, přišla na mě asi paní chřipka - a když jsem si dneska šla do supermarketu pro pomeranče, kde nic, tu nic!!! Ale pokrok od loňska, mezi čaji už jsem našla tymián, ten loni ještě neprodávali! Ale přivedlo mě to na myšlenku, že vždycky, když mám odjíždět ze zahraničí, tak najednou onemocním/nastydnu. Musím zjistit, co se za tím skrývá?!

Autobusy tu jezdí jak normální co známe z ČR, tak i staré známé harmoniky (akorát nejsou tak staré, haha). Akorát nějak nechápu jejich jízdní řády. Na každé zastávce je plakát ne s jízdními řády jako jsme zvyklí mít my, s přesnými časy (které se ale nakonec od toho skutečného stejně úplně liší, haha), ale je tam napsáno "první výjezd", "poslední výjezd" a "jak často se spoj opakuje". Plus případně ještě stejné informace pro víkendy a svátky. Takže když pak chcete jet ze zastávky z bodu B na trase A-C, musíte prostě hádat, kdy ten autobus asi přijede. A pak je také dobré vědět, že je většinou třeba na pana řidiče přijíždějícího k zastávce mávnout, neboť se vám může stát to, že kolem vás jen tak vesele prosviští ;-)

Španělé si holí nohy - ano, nemyslím tím celkově národ, ale španěly jako chlapy! Samozřejmě ne všichni si je holí, ale přijde mi, že většina jo. Jooo, je to fakt chuťovka, když na pláži vidíte slušně vypadajícího chlápka, všimnete si, že má oholené nohy, pomyslíte si, že je možná vrcholový cyklista, když v tom zvedne ruce a zpodpaždí mu vyleze medvěd :D haha, pardon, nechala jsem se unést jedním obrazem, který se mi tu nedávno naskytl :D


Jo a všimla jsem si, že poslední dobou neustále používám na konci či začátku věty "haha". Občas dokonce napíšu po španělsku "jaja" (což se čte jako naše haha). Za to se omlouvám, ale prostě takhle tu píšou všichni, tak jsem to tak něj automaticky přijala za své... Tvrdím, že je to pořád lepší než psát neustále s "....." mezi dvěmi větami, ale tak každý prostě máme něco svého a jestli vám to vadí, tak to tu nečtěte :-P

Kde jsem a jak to vzniklo?!

Přesně dneska mě napadla otázka Co se vám vybaví, když někdo řekne Erasmus?
Myslím, že naprostá většina by mi odpověděla, že party, zábava, svoboda, noví kamarádi, nové zážitky. Ale to slovo party na prvním místě mě trochu znepokojuje, protože to tak fakt většina erasmáků fakt má, jedou na Erasmus s vidinou toho, že se budou v zahraničí flákat a jen pařit, s čímž souvisí pití alkoholu, většinou i nezávazný sex s kdo ví kým... Já jsem (nejen) v tomhle prostě jiná a ani po mém studijním Erasmu loni v Oviedu bych tak neodpověděla, party a alkohol pro mě nejsou na prvním místě, to jdu radši objevovat nová místa a nebo poznávat nové lidi, ale ne na erasmáckou party, kde je cílem každého se co nejvíc opít a pak dělat kdo ví co, ale na nějaký sraz třeba couchsurfingu, který už ode mě znáte z vyprávění. Takže já jsem si svůj studijní Erasmus užila, jen prostě jinak než ta většina jiných...

Nicméně, proč vám tu zas píšu o Erasmus?
Hodně lidí se při pomyšlení na výjezd o samotě do zahraničí děsí a říká razantní NE. Já jsem byla naopak Erasmu otevřená od začátku (přece jen už jsem měla za sebou bydlení na intru a 2 roky života v Anglii) a naštěstí i rodiče byli pro. Ale dřív jsem netušila, že může člověk vyjet jak na studijní Erasmus, tak na pracovní Erasmus a ještě k tomu v rámci jednoho studia, tedy že lze vyjet na oba Erasmy třeba právě během studia Bc. A kde jsem já teď? Na pracovním Erasmu! :-)


Jak to vzniklo:
Ve škole, respektive u nás na španělské katedře začala kolovat jedna velká fáma, ovšem tehdy se ještě nevědělo, že je to fáma. Učitelé nám začali nabízet výjezd na pracovní stáž Erasmus na Kanárské ostrovy, ovšem s velmi neurčitými informacemi. Říkali, že bychom pracovali v jazykové škole, buď učíc angličtinu Nicméně já jsem to stejně ignorovala, protože už jsem měla na prázdniny plány, měla jsem být od konce června na asi čtyřech táborech na sebe navazujících a pak jsme měli oslavovat táty šedesátiny, což je při počtu nás sourozenců celkem zázrak se sejít. Ale pak jsem si den před deadlinem pro odevzdání CV a motivačního dopisu řekla proč to nezkusit se aspoň přihlásit, že nikde není psáno, že nás vyberou. Tak jsem narychlo zastresovala, dala to dohromady a podala. Navíc to vše proběhlo s mou milovanou Evitou, spolužačkou, která byla už i loni na Erasmus v Oviedu jako já. Tak jsme si už plánovaly, jak zas budeme někde ve Španělsku spolu. Nicméně, jak jsem pak viděla, že nám učitelé a kancelář dává jiné informace, začala jsem víc než tušit, že tu něco nehraje a že to s tou stáží bude trochu jinak....
...Nakonec vybrali dvě holky, mě a ještě jednu prvačku, jenže ne na pracovní stáž na Kanáry, ale prostě jen tak všeobecně nám přiznali přednostní právo na Erasmus stipendium - za podmínky, že si najdeme nějakou pracovní stáž! Trochu rozdíl no :D  Tak jsem si řekla, že mám dvě možnosti. Buď se na to vyprdnout, nikam nejet a právo vyjet přenechat dalším zájemcům (bylo nás dohromady asi 8) nebo zabojovat, zasnažit se a využít toho. Samozřejmě jsem si vybrala druhou možnost, ač to byly nervy. Ale stálo to za to. A nejvíc mě na tom baví ta myšlenka, že někdo se nezmůže vyjet ani na jeden Erasmus a já vyjela hned na dva :-))
Jestli vás napadlo, jak teda přišli ve škole na ty Kanáry, tak to vzniklo od toho, že jim "šéfová" přes zahraniční vztahy vlády Kanárských ostrovů psala mail, že jedna naše kolegyně, studentka TUL, tam jede na stáž od září do nevim kdy a že kdyby naše škola měla víc zájemců, tak že se na ni můžou obrátit a že jim zkusí pomoct najít práci, pravděpodobně jako učitelka angličtiny. Já jsem té paní teda samozřejmě taky psala, ale říkala, že vzhledem k tomu, že chci jet přes léto, tak mi nemůže pomoci, leda bych jela až v září...
Takže jsem pak právě musela přemýšlet kde hledat, kam psát. Napsala jsem asi na 4 místa, ale...za prvé Evita si dohodla au-pair job asi 40 km od Málagy, a za druhé mi Jířa zasněně vyprávěla o škole EF, že když byla kdysi v Málaze na svém studijním pobytu, tak kolem jejich budovy chodila a že je ta budova moc pěkná. :D Tak jsem začala snít o Málaze jako o jediném možném místě mého pracovního pobytu, o, konečně, troše sluníčka a tepla, o jižním Španělsku (jeden z mých snů byl poznat jižní Španělsko!).
Našla jsem stránku EF Málaga na facebooku, protože webovky mi to ukazovalo jen EF Praha, kde mi nezvedali telefon a já chtěla kontaktovat přímo Španělsko. Tam jsem teda napsala kdo jsem, co jsem a že bych chtěla email. kontakt na někoho, komu bych mohla poslat CVčko a motivační dopis...osoba na fb mi jeden poslala (pak jsem zjistila, že to byla tatáž osoba :D), pak za necelý týden mi už přes email odepsala, že se o mě zajímá ředitelka EF Málaga a ať to info pošlu na mail jí...a ta mi hned ještě ten den napsala, jestli bych s ní mohla udělat interview přes skype, a to další den odpoledne (v pátek). Dodnes si pamatuju, jak jsem ten email šokovaně četla v autobuse na cestě do Prahy, zrovna tam byl nějakej koncert či co. Interview jsem si pak představovala, jak to bude spíš přátelské než formální a ono to bylo tak někde na půl, ředitelka byla přímá, striktní, pokládala zapeklité otázky na které jsem se svou slovní (ne)zásobou měla problémy odpovídad...nicméně jsem se snažila hodně smát, prostě být pozitivní tak jak to umím nejlépe, i jsem pozitivitu zmínila jako svou přednost.... No a v úterý mi pak přišel od ní další mail, kde mi psala, že se mnou chce znovu mluvit další den. Tak jsem se ujistila u dvou kamarádů španělů, že je to dobré znamení a druhý den si vyslechla, že mě teda berou! Ale ať si to rozmyslím, že tu budu pracovat rozhodně víc, než 25 hodin jako by se mělo na Erasmus pracovní stáži. No nic, řekla jsem si, že když už zkušenost, tak pořádná a ještě k tomu potřebuju být v kontaktu s lidmi a ne jako v Oviedu prosedět půlku pobytu sama v pokoji...
Tak jsem kývla a 17. června odletěla do Málagy! 

Pěšky jsem to teda ale fakt nešla! :D

Plánek Málagy, sice teda s linkama nočních spojů autobusů, ale pro představu to stačí :-)

Dvacátý čtvrtý rok

     Rok se s rokem sešel, přibyl měsíc a nějaké ty dny a já jsem tu zase. No, pravda, neplánovala jsem tu víc jak roční pauzu. Vlastně jsem ani nedokončila zápisky z mého studijního Erasmus pobytu. Ale je čas se posunout dál, už ani nevim, co bych vám k tomu pobytu psala. Bylo to fajn. :-)


     Studijní Erasmus jsem úspěšně dokončila, 5. června 2013 se vrátila do ČR, v červenci jsem slavila 24. narozeniny a slíbila si, že tenhle rok bude tím nejlepším v mém životě - 24 je totiž mé nejoblíbenější číslo.
     Během léta jsem pak zvládla dodělat zápočty/zkoušky z předmětů ze zimního semestru, které jsem nestihla před odjezdem na Erasmus do Ovieda. Největší radost jsem měla z poslední zkoušky na začátku září z předmětu Úvod do kultury a literatury (celosvětový náhled) s naší milou paní Mudure z Rumunska. Musela jsem při učení utéct z domu se učit na pole, jinak mi nešlo se soustředit. Na zkoušku jsem pak šla sice trochu vystreslá, že umím fakt jen základy a ne to všechno okolo, co po některých lidech chtěla, na druhou stranu jsem si ale říkala, že vzhledem k obsahu svých materiálů jsem se naučila jak jsem nejlíp mohla a děj se vůle Boží. A ze zkoušky jsem odešla s 1- a pláčem radosti - ne z té známky jako takové, ale z toho pokroku, jaký jsem sama v sobě a se sebou udělala. Abyste rozuměli, měla jsem z této paní v zimě totiž doslova strach. Při minulém pokusu jsem se nechala tak dokonale zdeptat, že se mi poprvé v životě stalo, že mi někdo (ona) položil otázku, mně v hlavě jela odpověď, ale nebyla jsem schopna ji vyslovit. Nyní mi Mudure položila asi 5 otázek, všechny z těch základních informacích, nešťourala pod povrch, nechtěla žádná šílená jména, nic takového, naopak mi řekla, že je vidět, že jsem se na to připravila a že mi přeje hezký zbytek volna. Tu radost nikdy nezapomenu. Ano, nic není nemožné, ta známka v indexu to dokazuje.

     V říjnu 2013 jsem nastoupila oficiálně do třetího ročníku TUL. Ovšem neoficiálně jsem v zimním semestru měla předměty ze třeťáku a v letním z většiny z druháku - aneb ty, které jsem svým Erasmem v Oviedu zameškala. V zimním semestru jsem prožívala další zkoušku své osobnosti. Jířa si "vzala volno" od školy, přerušila a jela na misi do Pensilvánie a pak do Peru a já tedy musela "studovat sama". Mám pocit, že jsem měla do té doby v sobě zakořeněno to, že studujeme spolu, zápočty píšeme spolu, zkoušky máme spolu (rozumějte ve stejných termínech) a tím pádem sdílíme i úspěchy spolu. A najednou jsem tu byla já sama, sama studující, sama se učící, sama píšící zápočty, sama jsem měla jít na zkoušku, radost z úspěchu jsem najednou měla jen sama. Ne doslova, samozřejmě, že jsem vždy měla u sebe kamarády, kteří mi pomáhali  látku pochopit, dopsat, sdíleli se mnou radost... Jsem si jistá, že mé velké díky patří Evitě a Nicole, které mi s tou "ztrátou" přítomnosti Jíři dost pomohly a asi o tom ani neví. Byl to můj psychický "problém" a asi se to asi ani nedá vysvětlit. Prostě jsem se koncem ledna cítila neskutečně hrdě při pomyšlení, že jsem to zvládla i bez Jíři, že jsem to zvládla sama! Nevím, proč mám neustále v sobě tenhle pocit, že jsem pořád na někom v něčem závislá.

     No nic, jedeme dál. Ze zimního semestru jsem si do letního přenesla jednu ústní zkoušku, a to z Amerických studií - kultura a literatura Ameriky - s kým jiným, než s naší Mudure + s maďarem Sandorem (Mudure zkoušela z historie, Sandor z literatury). Tentokrát jsem se na první pokus nestihla dostatečně připravit a na druhý pokus jsem se sice učila 5 dní, ale večer před zkoušku jsem najednou měla zkrat, že jsem do druhého dne jen brečela, že nic neumím...a přišla se učitelům jen omluvit, že to dneska prostě nedávám a jestli by byli ochotni vypsat třetí pokus až o zkouškovém v letním semestru. Což nakonec stejně museli, protože několik lidí vyházeli. Zbylo nás asi 7.

     V únoru 2014 začal letní semestr, Jířa se vrátila, předmětama jsme "my, holky z Erasmu" byly vlastně spíše v druháku, tak jsme se tolik nepotkávaly s našima spolužákama. Pabla s Tomem jsem bombardovala alespoň přes náš společný konverzační chat. Nestíhala jsem moc chodit ani ven, ESN Liberec šlo úplně stranou. Měla jsem 17 předmětů. Dobře, jedno z toho byl tělocvik (mimochodem horolezení :-)), ale i tak, bylo toho na mě najednou nějak hodně, po těch asi 10 předmětech ze zimního semestru. Během tohoto semestru se ale událo pár změn. Jak už jsem psala, začala jsem chodit na stěnu, tímto děkuji Markét s Jirkou, že si mě vzali pod křídlo. Lezla jsem jako dítě ve skautu, ale to už jsem si dávno nepamatovala a tu sílu na to taky neměla. Markét se mnou měla trpělivost i v tom, že jsem se nahoře bála pustit, respektive bála jsem se nahoře, že spadnu - což je jasné, že ten dole vás jistí, takže se maximálně zhoupenete. 
      V půlce března jsem šla udělat něco šíleného - šla jsem na bungee jumping! Šla na to se mnou Lýdý, s kterou jsme byly tenkrát v Anglii na GoApe lanové stezce, kde se i mimo jiné muselo skočit do prázdna, pád asi 2-3 metry do prázdna, přistání do sítě. Tak mi přišlo super, že spolu jdeme na ještě něco šílenějšího, asi 36 metrů pádu z Harrachovské věže vedle skokanských můstků. Zespod to vypadalo jako hrozně nízko a naprostá pohodička, shora už jsem se tolik nesmála. Ta tam byla nevolnost z kocoviny...chvíli mi to i trvalo, než jsem si to v hlavě srovnala a byla schopná skočit. Ale je to úžasná očista vaší mysli.
     A 24. března jsem pak začala s jiným stylem života, jiná strava (má první dieta v životě), více sportu, a shodila jsem nějaká ta kila. Když jsem se pak někdy na konci dubna kvůli zkouškám dostala na stěnu až po týdnu dvou, najednou jsem se cítila tak lehká... :-)) A taky nezapomenu na své překvapení, kdy jsem jen tak ze zvědavosti šla do posilovny, že zkusím, co uběhnu. Když jsem žila v Anglii, byla jsem schopná na páse uběhnout max. 300 metrů a pak jsem musela jít, střídat to po 200 metrech...teď jsem běžela 20 minut v kuse, přes 2 km!!! ... Hodně mě těšilo, že jsem tímto krokem změnila i životní styl Markét, spolubydlící, která se rozhodla jít do změny se mnou a výsledky na sebe též nenechaly dlouho čekat :-) Jsme dobré Markét! No a nic vám neudělá takovou radost jako to, že vás i vlastní spolubydlící, která vás vidí každý den z dálky nemůže poznat. Nebo vlastní táta, čekajíc na mě u nádraží, se lekl, když jsem otevřela dveře od auta - řekl, že vyhlížel trochu jinou postavu.... 
A podporu jsem vlastně měla od všech. Mamka mě chválila, že mám pevnou vůli, sama nevím, kde se to ve mně vzalo. Hlavně jsem do toho původně nešla ani tak kvůli hubnutí, jako kvůli myšlence na to, že bych se mohla konečně naučit pořádně jíst zeleninu. Nezapomenu Markéty nevěřícný pohled, když jsem při kousnutí do ředkvičky prohlásila, že je hořká a po chviličce se divila, že mě trochu pálí. Nebo komentáře Jíři s Nicou, které byly mými svědkyněmi při prvním ochutnání kedlubny! :D A švagr mi později smutně řekl, že teď už mi nemůže říkat ani "jaskyňa", ani "skriňa". Jsem netušila, že jsem si tyto přezdívky vysloužila svým vzhledem :-)))
     Ve škole jsem zvládla úspěšně ukončit až na jednu ústní zkoušku s vedoucí katedry AJ všechny předměty. A to i Britská studia (historie+literatura) s Mudure, i ta Americká s Mudure a Sandorem. Mé obrovské díky patří Markét, která se zrovna i učila na státnice z AJ, takže si tyto předměty opakovala se mnou a měla trpělivost co se mých otázek týče - já ty historie totiž musela pochopit jako příběh, jinak bych se to nenaučila. Na tu zkoušku z Amerických studií neboli náš poslední pokus pro asi 7 lidí, co jsme to nedali v zimním semestru jsme přišly jen dvě holky a já tam šla spíš jen kvůli Daně, aby nešla sama - chodí se ve dvojcích. Uměla jsem totiž sice historii, ale na literaturu se Sandorem jsem už moc času na učení neměla. Největší mazec byl to, že jsem se uvnitř v kabinetu během zkoušení cítila klidně a ač jsem toho dle mě až tak moc neřekla, zvládla jsem se usmívat a při odchodu na chodbu, kdy se oni dva měli dohodnout na známkách, mě nenapadlo mé obvyklé "Tak a je to v pytli!" ale "Třeba budou mít dobrou náladu a dají nám to."! A dali!

.....................................................................................................................

Druhá polovina mých čtyřiadvacátin aneb první polovina roku 2014 přinesla řadu událostí, z naprosté většiny pozitivních. U mě nastalo mimo jiné velké poznání toho, že co je zdravé může být i chutné. Jsem vděčná za všechny lidi, které jsem během této doby potkala, za všechny zkušenosti, které jsem ať už svými pády (někdy doslova) či vzestupy nabrala, jsem vděčná svému světu, že je takový, jaký má být, že je tak krásný!

Madrid podruhé a ovieďácký el Cristo

Po tom mém výletění ve středu Španělska jsem se tu teprve začala cítit víc doma, taky už jsem tu byla přes dva měsíce, tak jsem se už více adaptovala. Myslím, že mi k té adaptaci hodně pomohly ty teplé dny plné slunce a smíchu, kdy jsem byla obklopena lidmi, s kterými mi bylo/je dobře.

Za dva týdny, 13. dubna, jsem do Madridu jela znova, naprosto neplánovaně. Vzniklo to tak, že kamarádce Evě (erasmačka ze stejné univerzity a třídy jako chodím já) přijel na návštěvu přítel Filip a na mé doporučení se rozhodli jet na víkend do Madridu. Alejandro se nabídl, že kdyby chtěli, ať se mu ozvou a že je provede. No a tak se stalo, že jsem jeden pátek v deset večer psala Evče, kdy jedou nebo jestli už teda jsou v Madridu, abych to Alejandrovi napsala. A ona mi napsala, že jedou po půlnoci, v 00:30. A začala mě ukecávat, ať jedu s nima, že jim udělám průvodce a znovu se uvidíme s Alejandrem. A když jsem Alejandrovi napsala, že ti dva za dvě h odjíždějí a chtěli by se s ním v sobotu teda sejít, jestli by mohl, tak mě začal ukecávat i on. :D
Že pojedu, jsem se rozhodla v jedenáct. Teda pod podmínkou, že ještě bude volný lístek, až přijdu před půl jednou na autobusák. Alejandrovi jsem ale napsala, že nejedu, překvapení. ;-)
Cesta byla hrozná, vůbec jsem nemohla spát a jestli jsem za těch 6 hodin spala hodinu a půl, tak je to hodně. Tak si asi umíte představit, jak jsme pak večer byli kaput, ještě po celodenním chození. Původně jsme si mysleli, že si na chvilku lehnem, dáme šlofíka a pak vyrazíme do nočníno víru života v Madridu, ale ne. Ti dva byli úplně mrtví, lehli si v sedm a neprobudili se až do rána :D No ale to předbíhám. Po příjezdu do míst, které už jsem znala jsem nás vzala na procházku a bylo to fajn. I takhle ráno bylo celkem teplo (tepleji než je teď, kdy to píšu 30/5), skoro nikdo nikde nebyl (bylo půl 7), ptáčci zpívali. Prostě jsme se procházeli, já jim ukázala, co to je geocaching. :-) Vzala jsem je do toho obr parku uprostřed města, co už zase nevím, jak se jmenuje. Užívali jsme si to. Když máte dobrou společnost, bylo by vám fajn všude. :-)

Nano cache, ta nejmenší co může být.

Oni tři byli domluvení, že se sejdou někdy po půl 2. Já jsem byla jakože v Oviedu, netušila jsem, kde Evča s Filipem právě jsou, na čem se dohodli.. :-P  Z čeho jsem měla radost, že jsme měl čas jít do Palacio Real. Předtím jsem se tam nestihla dostat. Měli tam studentskou slevu, student měl vstup za 4 €, nestudent za 7 nebo 9, teď nevím. Každopádně já jsem s sebou měla jak univerzitní kartu z Ovieda tak ISICa z ČR, tak jsem tu univerzitní půjčila Filipovi, který s sebou svou kartu neměl - a prošlo mu to :D ono na té univerzitní kartě je totiž fotka z druhé strany a na tu se pán za kasou vůbec nepodíval. A že Radka V....ová není mužské jméno, to taky nemohl tušit. ;-) Ale že na to měl Filip nervy, to jsem čuměla. Je to rebel! :D

Palacio Real

Ten den bylo nádherně, 13. dubna a bylo jak v létě. Lidi chodili v kraťasech, my měli džíny a pekli jsme se. Když jsme prošli část paláce, sedli jsme si tam na dvůr na slunce a bylo nám krásně. Mezitím se Evča zkontaktovala s Alejandrem, že teda on přijede tehdy a tehdy, tak jsme čekali na tom sluníčku. Ale ehm, těsně před odchodem jsem objevila, že jsme z toho paláce ještě neprošli všechno :D Takže jsme ještě rychle prošli druhou půlku, což byly zase pokoje, obrazy.. No a venku už na nás čekal Alejandro, chudák trochu v šoku co tam dělám, když jsem se zrovna, dle zpráv v mobilu, chystala jít v Oviedu na monte Naranco, horu s obr sochou Krista. :-))
Pak jsme asi 4 hodiny chodili a poté si sedli v jedné restauraci na malé pohoštění. No a pak už to víte, šli jsme domů spát. Teda domů, já šla přespat k Alejandrovi, Evča s Filem už měli rezervovaný hostel a kupodivu dost blízko bytu Alejandra, dobrá náhoda. :-))
Druhý den jsme s Evčou splnily sen Filipovi a vzaly jsme ho na stadión fotbalového Real Madrid týmu, estadio Santiago Bernabeu. Jít dovnitř stojí hodně, myslím, že 19 €. Takže jsme Filipa jakožto fanouška fotbalu dovnitř poslaly samotného a my jsme na něj s Evčou čekaly venku v parčíku a pozorovaly dění kolem sebe. Nechápaly jsme, že když Evča mohla být v tílku a šortkách, jak je možné, že ti lidé měli buď rovnou zimní bundy nebo byli zahalení ve svetrech. Vypadalo to, že jsou z jiného kontinentu, ale stejně to působilo vtipně ten kontrast. :-) Odpoledne jsme se pak sešli zas ještě na chvíli s Alejandrem a pak už se jelo domů.

Víkend plný dobré nálady

Dva dny potom, dokud tu byl ještě Filip na návštěvě jsem se nakonec opravdu vydala na tu horu Naranco se sochou Krista. Šli jsme ve 4, Evča, Filip, já a jeden couchsurfer, který zrovna ten týden byl pracovně v Oviedu a psal, že kdyby někdo podnikal něco zajímavého...
Výšlap to byl dlouhý, prudký a druhá půlka pro mě celkem náročná. Vyšlo nám nádherné počasí, bylo fakt teplo (což byl jeden z posledních teplých dnů, co jsem tu zažila!), až se mi pak nahoře pří výšlapu motala hlava, musela jsem si dávat pauzy. Ještě že jsem měla dost tekutin. Ale zvládla jsem to a ten výhled stál za to! :-) Hlavně to bylo štěstí, že bylo tak pěkně, protože kdyby bylo jako obvykle zataženo, nic bychom shora neviděli..

Naše výprava

Oviedo :-)

Výlet do okolí Madridu (Alcalá+Guadalajara) n°7 - 4/4/13

Ráno jsem se vzbudila celkem brzo, tak jsem se rozhodla, že navštívím místo, o kterém jsem poslední dny dost přemýšlela, navíc jsem od několika lidí slyšela, že je to jedno z jejich nejoblíbenějších měst a když už jsem byla takhle blízko... tím místem byla Salamanca....

Jelikož to bylo neplánované, rychle jsem se sbalila, teď mi došlo, že jsem ani nesvlékla postel, ale alespoň jsem umyla nádobí. :-) Napsala jsem Alejandrovi děkovný dopis a klíče mu nechala na stole doufajíc, že mě nezabije za to, že neměl přes den zamčeno klíčem (ale zamknout klíčem a ten pak hodit do schránky mi přišlo nebezpečnější). Měla jsem tedy celkem výčitky, že se loučím takhle přes papír, neosobně...ale zas na druhou stranu jsem si říkala, že když si dva sednou jako my, takováhle věc je nenaštve a rozhodně se kvůli tomu nepohádají ne? :-)
No nicméně psaní lístku mi zabralo víc času než jsem čekala, ještě jsem se musela rozloučit s Maxem..a razila jsem na nádraží. Jenže do Salamanca to nejelo z nádraží Atocha [atoča], které bylo v centru a které už jsem znala, ale z nádraží, co je v Madridu na severu.

Mno jela jsem tam metrem, to se ještě dalo. Jenže pak jsem vylezla z metra a musela jsem najít kudy jít na to nádraží. A tady začíná má historka o špatné zkušenosti s tímto severním nádražím!
Spoléhala jsem, že tam budou cedule, ale k mému překvapení ani prd, nikde nic, po pár minutách zoufalého rozhlížení a orientování se jsem se vydala jedním směrem (naštěstí tím správným) a po cestě se teda ještě pro jistotu zeptala jednoho pána, kudy se na to nádraží dostanu.... Kvůli tomu původnímu pobíhání jsem ztratila drahocenný čas, který mi fakt chyběl. Při vstupu do nádražní budovy jsem si všimla, že mi zbývá asi 5 minut do odjezdu vlaku!! Šla jsem směrem k nástupišti, odkud mi to mělo jet a očima hledala automaty na lístky. Nikde jsem je neviděla, tak jsem se ptala security či kdo to byl a ten mi ukázal na opačnou stranu haly než bylo nástupiště odjezdu, hauuu. Dorazila jsem k automatům a už jsem věděla z Atochy, že mají dva typy, jeden je na lístky cercanías neboli na místa ležící blízko Madridu a druhý na tá vzdálená místa. Podle čeho se rozlišuje, které místo je blízko a které daleko, na to jsem nepřišla. Nicméně jsem šla teda hned k tomu automatu na vzdálená místa a začala hledat Salamanca. No jo, jenže ono mi to nechtělo nic najít! Zkusila jsem to asi 3x a pak jsem se zoufale otočila a uviděla něco, co mě naprosto odrovnalo - a totiž, že tam byly ještě dva automaty, které byly na nějaké zřejmě středně vzdálené trasy!! A samozřejmě Salamanca byla tam. Asi vám nemusím říkat, že jsem z toho byla fakt vykolejené co to je za pitomej systém, kvůli kterému jsem přišla o výlet do Salamanca, protože na ceduli už tento spoj blikal jako odjíždějící. Damn!
Co teď? Po chvíli rozdýchávání právě prožitého "šoku" s 3 typy automatů jsem si všimla, že asi za 20 minut jede vlak do Valladolidu. Koukla jsem se přes mobil na stránky španělských autobusových spojů, zda-li by mi odtamtud jel autobus do Ovieda a zjistila jsem, že ano.
Tak jsem si řekla, že proč teda nejet tam. Všimla jsem si, že mi automat při koupi jízdenky nabízel také slevu pro osobu mezi 15-26 let, která činila asi 6 €, koupila jsem si tedy tento zlevněný lístek a šla na nástupiště, to bylo asi 7 minut do odjezdu. Ale ejhle, kontrola lístků už na nástupišti (maj tam i svou mini-kancelář) a paní se mě ptala, jestli mam kartičku na slevu. Tak jsem ukázala univerzitní kartu a svůj řidičák a ono jim to nestačilo :-O Prý musím mít nějakou speciální a paní mě teda odkázala ať se dál bavím se securiťákem stojícím vedle, že ona musí kontrolovat lístky ostatním. Securiťáka jsem málem zabila pohledem. Jediné co mi na mou otázku, co teď můžu udělat, jak si vyměním lístek říkal bylo, že "tam nahoře u přepážky". Na můj dotaz, kde ale ta přepážka je mi bylo odpovězeno, že tam kde jsem si kupovala lístek. Tak jsem mu řekla, že jsem si ho ale kupovala u automatu a o žádné přepážce nemám ani ponětí. A on zas jen to svoje "nahoře u přepážky". Nejradši bych ho kopla mezi nohy. Byl důležitej jak... Mno, podotýkám, že byly asi 2 minuty do odjezdu vlaku a nástupiště ne zrovna blízko zmíněné přepážce, kterou jsem teda nakonec našla v pohodě. Nicméně jsem šla za pánem na informacích a zeptala jsem se ho, že jsem si teda koupila špatnou jízdenku, protože jsem netušila, že musím mít nějakou jejich speciální kartičku a že co můžu dělat. A on mi řekl, že by mi jí vzal zpět a s doplatkem vyměnil za tu normální, ale že už je pozdě, protože vlak odjíždí. Dobrá, zeptala jsem se ho už mírně zoufalá, že jsem přišla o výlet číslo 2, zda-li mi může alespoň vrátit peníze (bylo to něco kolem 22 €). A on mě šokoval, protože mě odkázal na jinou přepážku, ať se jdu zeptat tam, ale že si myslí, že to nepůjde! Mno, kdo mě zná, tomu už asi nemusím ani říkat, že mi prdly nervy a rozbrečela jsem se. Na několik sekund, pak jsem se vydýchala a šla k té přepážce, ale ve chvíli, kdy mě ten mile vypadající pán sedící za stolem vyzval, abych se též posadila a sdílela s ním svůj problém, rozbrečela jsem se nanovo... Řekla jsem mu svou story o tom, kterak jsem chtěla je do Salamanca, ale protože jsem nevěděla, kde jsou automaty na lístky, zdržela jsem se a nestihla odjezd a o tom, která jsem si místo toho chtěla vydat do Valladolidu, ale koupila si špatný lístek, že prý nemám správnou kartičku...a že už jsem lístek nestihla vyměnit a proto jsem tam, kde jsem, že bych chtěla poprosit, jestli by mi mohli alespoň vrátit peníze. To už jsem tam nebyla jen já a pán, ale ještě myslím 2 nebo 3 další lidé. Jedna slečna se určitě zaučovala, pak kolegyně sedící vedle se též se zájmem zaposlouchala do mého příběhu a ještě se tam objevil jeden pán. Asi tam nemají takového brečícího exota každý den :-)) Ta zaučující se slečna mě pak dokonce pozdravila rusky (když viděla na mé občance odkud jsem) a že jak se mám, hihi. A ten milý pán se tvářil hrozně zúčastněně, lítostivě, něco tam cvakal a cvakal...a nakonec mi dal do ruky jakoby jízdenku s čímsi napsaným a že ať jdu na přepážku číslo 9 a že tem mi kolega nákup vystornuje a peníze za jízdenku vrátí na platební kartu. Páni jak já byla ráda, že alespoň o peníze nepřijdu. Pán mi ještě říkal kam všude můžu jet a ať se hlavně nevzdávám a vyberu si nějaký výlet, že možností je spousty a tak.... Mně bylo ale fakt líto, že jsem nemohla jet ani do jednoho toho místa. Navíc jak jednou brečet začnu, už pak bývám přecitlivělejší...takže když mi pán transakci vystornoval, poděkovala jsem zdvořile a zdeokovala se na toaletu, abych se mohla rozbrečet dotřetice Jíře do telefonu.
Ano, svěřit někomu svůj příběh mi pomohlo. Jířa mi pak radila, ať se kouknu, jestli mi něco nejede třeba do Segovia a tak... Nejelo. Ale vzala jsem jako osud, že na ceduli byl psán odjezd asi za čtvrt hodiny do Alcalá de Henarez, o kterém jsme mluvily už o víkendu s Aimee! Takže výběr byl jasný. Sice to znamenalo, že pojedu domů z Madridu, ale čert to vem, však to nebylo důležité a byla jsem ráda, že jsem nakonec nějaký plán vymyslela.

Když jsem byla v Alcalá de Henarez, naštěstí svítilo slunce, což bylo fakt štěstí, protože to je historické město plné historických budov, o nic jiného tam nejde. Takže kdyby nějak hodně lilo a já se tak 'nemohla' procházek v klidu ulicemi, byl by mi tenhle výlet na dvě věci. Po cestě zpátky na nádraží jsem si ještě odlovila 3 kešky. :-)

Jo, je tam!

Keška, pro ty, co jí třeba ještě nikdy neviděli :)

No a do toho se mi ozvala Viktorie (jsem jí mezitím kontaktovala, co podniká), jestli jsem ještě v Alcalá, že ona tam taky byla ale už teda s prohlídkou skončila a je na nádraží a jestli s ní nechci ještě s jet do Guadalajara. Tak jsem si řekla proč ne, nebylo to nic drahého a sjely jsme ještě tam. Ale byly jsme obě už taky dobře kaput a hlavně město bylo celkem dost daleko od nádraží! Takže jsme nešly ani na jednu "atrakci" kterou nám doporučil Alejandro, protože ta ležela ještě na úplně druhém konci než nádraží. Tak snad se tam ještě někdy podívám..

Asi nejhezčí budova tam

Všude jsou pyšní na své hokejové/fotbalové stadiony...a ve Španělsku na ty toreadorské...

Zpátky v Madridu jsme byly asi v 6 a já jela na nádraží, odkud mi měl jet autobus do Ovieda, koupila si jízdenku a šla si sednout k čaji a svačině do kavárny, měla jsem před sebou 4,5 hodiny čekání na bus. Mezitím teda Alejandro doma objevil dopis, tak mi napsal a po zjištění, že jsem teda ještě neodjela se přišel za mnou na nádraží rozloučit (má to nádraží od domova dvě zastávky metrem). To bylo milé a zároveň pak smutné loučení, vůbec se mi domů nechtělo, ale cestování už jsem měla dost a v Madridu už jsem též cítila, že zůstat nechci. Ale teda hlavně v následujících dnech to pro mě byl tvrdý návrat do reality, protože spolubydlící Desiree zrovna byla až do neděle či pondělí mimo byt, takže jsem se po těch dnech, co jsem měla neustále někoho při sobě cítila hrozně sama. A navíc mi on z těch místních lidí sedl paradoxně nejvíc (plus teda ještě Desiree), což bylo 'super', když bydlel 'jen' nějakých 500 km daleko. :-/ :-D Mohli jsme si tak leda psát (ať žije whatsapp), tak jsme si teda alespoň psali. :-)