Jelikož to bylo neplánované, rychle jsem se sbalila, teď mi došlo, že jsem ani nesvlékla postel, ale alespoň jsem umyla nádobí. :-) Napsala jsem Alejandrovi děkovný dopis a klíče mu nechala na stole doufajíc, že mě nezabije za to, že neměl přes den zamčeno klíčem (ale zamknout klíčem a ten pak hodit do schránky mi přišlo nebezpečnější). Měla jsem tedy celkem výčitky, že se loučím takhle přes papír, neosobně...ale zas na druhou stranu jsem si říkala, že když si dva sednou jako my, takováhle věc je nenaštve a rozhodně se kvůli tomu nepohádají ne? :-)
No nicméně psaní lístku mi zabralo víc času než jsem čekala, ještě jsem se musela rozloučit s Maxem..a razila jsem na nádraží. Jenže do Salamanca to nejelo z nádraží Atocha [atoča], které bylo v centru a které už jsem znala, ale z nádraží, co je v Madridu na severu.
Mno jela jsem tam metrem, to se ještě dalo. Jenže pak jsem vylezla z metra a musela jsem najít kudy jít na to nádraží. A tady začíná má historka o špatné zkušenosti s tímto severním nádražím!
Spoléhala jsem, že tam budou cedule, ale k mému překvapení ani prd, nikde nic, po pár minutách zoufalého rozhlížení a orientování se jsem se vydala jedním směrem (naštěstí tím správným) a po cestě se teda ještě pro jistotu zeptala jednoho pána, kudy se na to nádraží dostanu.... Kvůli tomu původnímu pobíhání jsem ztratila drahocenný čas, který mi fakt chyběl. Při vstupu do nádražní budovy jsem si všimla, že mi zbývá asi 5 minut do odjezdu vlaku!! Šla jsem směrem k nástupišti, odkud mi to mělo jet a očima hledala automaty na lístky. Nikde jsem je neviděla, tak jsem se ptala security či kdo to byl a ten mi ukázal na opačnou stranu haly než bylo nástupiště odjezdu, hauuu. Dorazila jsem k automatům a už jsem věděla z Atochy, že mají dva typy, jeden je na lístky cercanías neboli na místa ležící blízko Madridu a druhý na tá vzdálená místa. Podle čeho se rozlišuje, které místo je blízko a které daleko, na to jsem nepřišla. Nicméně jsem šla teda hned k tomu automatu na vzdálená místa a začala hledat Salamanca. No jo, jenže ono mi to nechtělo nic najít! Zkusila jsem to asi 3x a pak jsem se zoufale otočila a uviděla něco, co mě naprosto odrovnalo - a totiž, že tam byly ještě dva automaty, které byly na nějaké zřejmě středně vzdálené trasy!! A samozřejmě Salamanca byla tam. Asi vám nemusím říkat, že jsem z toho byla fakt vykolejené co to je za pitomej systém, kvůli kterému jsem přišla o výlet do Salamanca, protože na ceduli už tento spoj blikal jako odjíždějící. Damn!
Co teď? Po chvíli rozdýchávání právě prožitého "šoku" s 3 typy automatů jsem si všimla, že asi za 20 minut jede vlak do Valladolidu. Koukla jsem se přes mobil na stránky španělských autobusových spojů, zda-li by mi odtamtud jel autobus do Ovieda a zjistila jsem, že ano.
Tak jsem si řekla, že proč teda nejet tam. Všimla jsem si, že mi automat při koupi jízdenky nabízel také slevu pro osobu mezi 15-26 let, která činila asi 6 €, koupila jsem si tedy tento zlevněný lístek a šla na nástupiště, to bylo asi 7 minut do odjezdu. Ale ejhle, kontrola lístků už na nástupišti (maj tam i svou mini-kancelář) a paní se mě ptala, jestli mam kartičku na slevu. Tak jsem ukázala univerzitní kartu a svůj řidičák a ono jim to nestačilo :-O Prý musím mít nějakou speciální a paní mě teda odkázala ať se dál bavím se securiťákem stojícím vedle, že ona musí kontrolovat lístky ostatním. Securiťáka jsem málem zabila pohledem. Jediné co mi na mou otázku, co teď můžu udělat, jak si vyměním lístek říkal bylo, že "tam nahoře u přepážky". Na můj dotaz, kde ale ta přepážka je mi bylo odpovězeno, že tam kde jsem si kupovala lístek. Tak jsem mu řekla, že jsem si ho ale kupovala u automatu a o žádné přepážce nemám ani ponětí. A on zas jen to svoje "nahoře u přepážky". Nejradši bych ho kopla mezi nohy. Byl důležitej jak... Mno, podotýkám, že byly asi 2 minuty do odjezdu vlaku a nástupiště ne zrovna blízko zmíněné přepážce, kterou jsem teda nakonec našla v pohodě. Nicméně jsem šla za pánem na informacích a zeptala jsem se ho, že jsem si teda koupila špatnou jízdenku, protože jsem netušila, že musím mít nějakou jejich speciální kartičku a že co můžu dělat. A on mi řekl, že by mi jí vzal zpět a s doplatkem vyměnil za tu normální, ale že už je pozdě, protože vlak odjíždí. Dobrá, zeptala jsem se ho už mírně zoufalá, že jsem přišla o výlet číslo 2, zda-li mi může alespoň vrátit peníze (bylo to něco kolem 22 €). A on mě šokoval, protože mě odkázal na jinou přepážku, ať se jdu zeptat tam, ale že si myslí, že to nepůjde! Mno, kdo mě zná, tomu už asi nemusím ani říkat, že mi prdly nervy a rozbrečela jsem se. Na několik sekund, pak jsem se vydýchala a šla k té přepážce, ale ve chvíli, kdy mě ten mile vypadající pán sedící za stolem vyzval, abych se též posadila a sdílela s ním svůj problém, rozbrečela jsem se nanovo... Řekla jsem mu svou story o tom, kterak jsem chtěla je do Salamanca, ale protože jsem nevěděla, kde jsou automaty na lístky, zdržela jsem se a nestihla odjezd a o tom, která jsem si místo toho chtěla vydat do Valladolidu, ale koupila si špatný lístek, že prý nemám správnou kartičku...a že už jsem lístek nestihla vyměnit a proto jsem tam, kde jsem, že bych chtěla poprosit, jestli by mi mohli alespoň vrátit peníze. To už jsem tam nebyla jen já a pán, ale ještě myslím 2 nebo 3 další lidé. Jedna slečna se určitě zaučovala, pak kolegyně sedící vedle se též se zájmem zaposlouchala do mého příběhu a ještě se tam objevil jeden pán. Asi tam nemají takového brečícího exota každý den :-)) Ta zaučující se slečna mě pak dokonce pozdravila rusky (když viděla na mé občance odkud jsem) a že jak se mám, hihi. A ten milý pán se tvářil hrozně zúčastněně, lítostivě, něco tam cvakal a cvakal...a nakonec mi dal do ruky jakoby jízdenku s čímsi napsaným a že ať jdu na přepážku číslo 9 a že tem mi kolega nákup vystornuje a peníze za jízdenku vrátí na platební kartu. Páni jak já byla ráda, že alespoň o peníze nepřijdu. Pán mi ještě říkal kam všude můžu jet a ať se hlavně nevzdávám a vyberu si nějaký výlet, že možností je spousty a tak.... Mně bylo ale fakt líto, že jsem nemohla jet ani do jednoho toho místa. Navíc jak jednou brečet začnu, už pak bývám přecitlivělejší...takže když mi pán transakci vystornoval, poděkovala jsem zdvořile a zdeokovala se na toaletu, abych se mohla rozbrečet dotřetice Jíře do telefonu.
Ano, svěřit někomu svůj příběh mi pomohlo. Jířa mi pak radila, ať se kouknu, jestli mi něco nejede třeba do Segovia a tak... Nejelo. Ale vzala jsem jako osud, že na ceduli byl psán odjezd asi za čtvrt hodiny do Alcalá de Henarez, o kterém jsme mluvily už o víkendu s Aimee! Takže výběr byl jasný. Sice to znamenalo, že pojedu domů z Madridu, ale čert to vem, však to nebylo důležité a byla jsem ráda, že jsem nakonec nějaký plán vymyslela.
Když jsem byla v Alcalá de Henarez, naštěstí svítilo slunce, což bylo fakt štěstí, protože to je historické město plné historických budov, o nic jiného tam nejde. Takže kdyby nějak hodně lilo a já se tak 'nemohla' procházek v klidu ulicemi, byl by mi tenhle výlet na dvě věci. Po cestě zpátky na nádraží jsem si ještě odlovila 3 kešky. :-)
 |
| Jo, je tam! |
 |
| Keška, pro ty, co jí třeba ještě nikdy neviděli :) |
No a do toho se mi ozvala Viktorie (jsem jí mezitím kontaktovala, co podniká), jestli jsem ještě v Alcalá, že ona tam taky byla ale už teda s prohlídkou skončila a je na nádraží a jestli s ní nechci ještě s jet do Guadalajara. Tak jsem si řekla proč ne, nebylo to nic drahého a sjely jsme ještě tam. Ale byly jsme obě už taky dobře kaput a hlavně město bylo celkem dost daleko od nádraží! Takže jsme nešly ani na jednu "atrakci" kterou nám doporučil Alejandro, protože ta ležela ještě na úplně druhém konci než nádraží. Tak snad se tam ještě někdy podívám..
 |
| Asi nejhezčí budova tam |
 |
| Všude jsou pyšní na své hokejové/fotbalové stadiony...a ve Španělsku na ty toreadorské... |
Zpátky v Madridu jsme byly asi v 6 a já jela na nádraží, odkud mi měl jet autobus do Ovieda, koupila si jízdenku a šla si sednout k čaji a svačině do kavárny, měla jsem před sebou 4,5 hodiny čekání na bus. Mezitím teda Alejandro doma objevil dopis, tak mi napsal a po zjištění, že jsem teda ještě neodjela se přišel za mnou na nádraží rozloučit (má to nádraží od domova dvě zastávky metrem). To bylo milé a zároveň pak smutné loučení, vůbec se mi domů nechtělo, ale cestování už jsem měla dost a v Madridu už jsem též cítila, že zůstat nechci. Ale teda hlavně v následujících dnech to pro mě byl tvrdý návrat do reality, protože spolubydlící Desiree zrovna byla až do neděle či pondělí mimo byt, takže jsem se po těch dnech, co jsem měla neustále někoho při sobě cítila hrozně sama. A navíc mi on z těch místních lidí sedl paradoxně nejvíc (plus teda ještě Desiree), což bylo 'super', když bydlel 'jen' nějakých 500 km daleko. :-/ :-D Mohli jsme si tak leda psát (ať žije whatsapp), tak jsme si teda alespoň psali. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat