Pár rozdílů

Tak vám píšu pár bodů, co mě jen tak napadly... :-)



Neustále mě zaráží nesamostatnost některých těch dětí. A slovo děti je tentokrát fakt na místě. Ačkoli jim je třeba 17 nebo i přes 18, tak jsou totálně paf z fungování kuchyně. Že musím každý víkend trpět kupy nádobí na umytí, to už jsem si jakž takž zvykla, i když je fakt, že po mé poslední cedulce s názvem "Rules of the kitchen" se to dost zlepšilo! Ale to, že i blbou mraženou pizzu si tu dělají poprvé v životě a netuší, jak nastavit troubu, jak dlouho tam tu pizzu nechat a pak jak ji vyndat?! A to vám ještě musím říct, že jsem "přistihla" jednu studentku, které je 20, jak se ptá jiné své kamarádky, jestli by jí neukázala, jak má umýt pánev... :D Nevím, jestli je to tím, že jsou někteří ze zámožnějších rodin nebo prostě jinou mentalitou, ale překvapilo mě to.

Jsem hrozně vděčná Česku za pitnou vodu bez příchuti. Teda asi záleží taky jak kde, já měla to štěstí vyrůstat v Mladé Boleslavi, kde jsem s pitím vody z kohoutku neměla vůbec žádný problém, pak v Liberci jsem si musela zvyknout na malinko jinou chuť, ale je to pohoda. V Praze jsem ji pila taky z kohoutku a taky bez problémů. Za to tady ve Španělsku snad kdekoliv si ji natočíte z kohoutku, je šíííííleně chlorovaná. Až jsem si říkala po třech dnech jestli mi to nemůže uškodit a radši jsem si začala kupovat 5l barely, z kterých si odlévám do menší lahve (a v práci máme naštěstí taky barel). Nahoře v Oviedu to bylo s tou chutí stejné, ale tam jsem si aspoň mohla z kohoutku natočit vodu ledovou - to tady na jihu jaksi není možné... :D

Přišlo září a změnilo se nám tu počasí. To už teda koncem srpna. Dopoledne je nebe většinou zatažené mraky a odpoledne se vyjasní, mraky rozestoupí nebo spíš "odejdou" úplně a najednou z ničeho nic je vedro. Ale je to ten špatný "typ" vedra, kdy je vysoká vlhkost a člověk se potí už jen po první minutě venku.
Nicméně jsem z toho momentálně nemocná, přišla na mě asi paní chřipka - a když jsem si dneska šla do supermarketu pro pomeranče, kde nic, tu nic!!! Ale pokrok od loňska, mezi čaji už jsem našla tymián, ten loni ještě neprodávali! Ale přivedlo mě to na myšlenku, že vždycky, když mám odjíždět ze zahraničí, tak najednou onemocním/nastydnu. Musím zjistit, co se za tím skrývá?!

Autobusy tu jezdí jak normální co známe z ČR, tak i staré známé harmoniky (akorát nejsou tak staré, haha). Akorát nějak nechápu jejich jízdní řády. Na každé zastávce je plakát ne s jízdními řády jako jsme zvyklí mít my, s přesnými časy (které se ale nakonec od toho skutečného stejně úplně liší, haha), ale je tam napsáno "první výjezd", "poslední výjezd" a "jak často se spoj opakuje". Plus případně ještě stejné informace pro víkendy a svátky. Takže když pak chcete jet ze zastávky z bodu B na trase A-C, musíte prostě hádat, kdy ten autobus asi přijede. A pak je také dobré vědět, že je většinou třeba na pana řidiče přijíždějícího k zastávce mávnout, neboť se vám může stát to, že kolem vás jen tak vesele prosviští ;-)

Španělé si holí nohy - ano, nemyslím tím celkově národ, ale španěly jako chlapy! Samozřejmě ne všichni si je holí, ale přijde mi, že většina jo. Jooo, je to fakt chuťovka, když na pláži vidíte slušně vypadajícího chlápka, všimnete si, že má oholené nohy, pomyslíte si, že je možná vrcholový cyklista, když v tom zvedne ruce a zpodpaždí mu vyleze medvěd :D haha, pardon, nechala jsem se unést jedním obrazem, který se mi tu nedávno naskytl :D


Jo a všimla jsem si, že poslední dobou neustále používám na konci či začátku věty "haha". Občas dokonce napíšu po španělsku "jaja" (což se čte jako naše haha). Za to se omlouvám, ale prostě takhle tu píšou všichni, tak jsem to tak něj automaticky přijala za své... Tvrdím, že je to pořád lepší než psát neustále s "....." mezi dvěmi větami, ale tak každý prostě máme něco svého a jestli vám to vadí, tak to tu nečtěte :-P

Kde jsem a jak to vzniklo?!

Přesně dneska mě napadla otázka Co se vám vybaví, když někdo řekne Erasmus?
Myslím, že naprostá většina by mi odpověděla, že party, zábava, svoboda, noví kamarádi, nové zážitky. Ale to slovo party na prvním místě mě trochu znepokojuje, protože to tak fakt většina erasmáků fakt má, jedou na Erasmus s vidinou toho, že se budou v zahraničí flákat a jen pařit, s čímž souvisí pití alkoholu, většinou i nezávazný sex s kdo ví kým... Já jsem (nejen) v tomhle prostě jiná a ani po mém studijním Erasmu loni v Oviedu bych tak neodpověděla, party a alkohol pro mě nejsou na prvním místě, to jdu radši objevovat nová místa a nebo poznávat nové lidi, ale ne na erasmáckou party, kde je cílem každého se co nejvíc opít a pak dělat kdo ví co, ale na nějaký sraz třeba couchsurfingu, který už ode mě znáte z vyprávění. Takže já jsem si svůj studijní Erasmus užila, jen prostě jinak než ta většina jiných...

Nicméně, proč vám tu zas píšu o Erasmus?
Hodně lidí se při pomyšlení na výjezd o samotě do zahraničí děsí a říká razantní NE. Já jsem byla naopak Erasmu otevřená od začátku (přece jen už jsem měla za sebou bydlení na intru a 2 roky života v Anglii) a naštěstí i rodiče byli pro. Ale dřív jsem netušila, že může člověk vyjet jak na studijní Erasmus, tak na pracovní Erasmus a ještě k tomu v rámci jednoho studia, tedy že lze vyjet na oba Erasmy třeba právě během studia Bc. A kde jsem já teď? Na pracovním Erasmu! :-)


Jak to vzniklo:
Ve škole, respektive u nás na španělské katedře začala kolovat jedna velká fáma, ovšem tehdy se ještě nevědělo, že je to fáma. Učitelé nám začali nabízet výjezd na pracovní stáž Erasmus na Kanárské ostrovy, ovšem s velmi neurčitými informacemi. Říkali, že bychom pracovali v jazykové škole, buď učíc angličtinu Nicméně já jsem to stejně ignorovala, protože už jsem měla na prázdniny plány, měla jsem být od konce června na asi čtyřech táborech na sebe navazujících a pak jsme měli oslavovat táty šedesátiny, což je při počtu nás sourozenců celkem zázrak se sejít. Ale pak jsem si den před deadlinem pro odevzdání CV a motivačního dopisu řekla proč to nezkusit se aspoň přihlásit, že nikde není psáno, že nás vyberou. Tak jsem narychlo zastresovala, dala to dohromady a podala. Navíc to vše proběhlo s mou milovanou Evitou, spolužačkou, která byla už i loni na Erasmus v Oviedu jako já. Tak jsme si už plánovaly, jak zas budeme někde ve Španělsku spolu. Nicméně, jak jsem pak viděla, že nám učitelé a kancelář dává jiné informace, začala jsem víc než tušit, že tu něco nehraje a že to s tou stáží bude trochu jinak....
...Nakonec vybrali dvě holky, mě a ještě jednu prvačku, jenže ne na pracovní stáž na Kanáry, ale prostě jen tak všeobecně nám přiznali přednostní právo na Erasmus stipendium - za podmínky, že si najdeme nějakou pracovní stáž! Trochu rozdíl no :D  Tak jsem si řekla, že mám dvě možnosti. Buď se na to vyprdnout, nikam nejet a právo vyjet přenechat dalším zájemcům (bylo nás dohromady asi 8) nebo zabojovat, zasnažit se a využít toho. Samozřejmě jsem si vybrala druhou možnost, ač to byly nervy. Ale stálo to za to. A nejvíc mě na tom baví ta myšlenka, že někdo se nezmůže vyjet ani na jeden Erasmus a já vyjela hned na dva :-))
Jestli vás napadlo, jak teda přišli ve škole na ty Kanáry, tak to vzniklo od toho, že jim "šéfová" přes zahraniční vztahy vlády Kanárských ostrovů psala mail, že jedna naše kolegyně, studentka TUL, tam jede na stáž od září do nevim kdy a že kdyby naše škola měla víc zájemců, tak že se na ni můžou obrátit a že jim zkusí pomoct najít práci, pravděpodobně jako učitelka angličtiny. Já jsem té paní teda samozřejmě taky psala, ale říkala, že vzhledem k tomu, že chci jet přes léto, tak mi nemůže pomoci, leda bych jela až v září...
Takže jsem pak právě musela přemýšlet kde hledat, kam psát. Napsala jsem asi na 4 místa, ale...za prvé Evita si dohodla au-pair job asi 40 km od Málagy, a za druhé mi Jířa zasněně vyprávěla o škole EF, že když byla kdysi v Málaze na svém studijním pobytu, tak kolem jejich budovy chodila a že je ta budova moc pěkná. :D Tak jsem začala snít o Málaze jako o jediném možném místě mého pracovního pobytu, o, konečně, troše sluníčka a tepla, o jižním Španělsku (jeden z mých snů byl poznat jižní Španělsko!).
Našla jsem stránku EF Málaga na facebooku, protože webovky mi to ukazovalo jen EF Praha, kde mi nezvedali telefon a já chtěla kontaktovat přímo Španělsko. Tam jsem teda napsala kdo jsem, co jsem a že bych chtěla email. kontakt na někoho, komu bych mohla poslat CVčko a motivační dopis...osoba na fb mi jeden poslala (pak jsem zjistila, že to byla tatáž osoba :D), pak za necelý týden mi už přes email odepsala, že se o mě zajímá ředitelka EF Málaga a ať to info pošlu na mail jí...a ta mi hned ještě ten den napsala, jestli bych s ní mohla udělat interview přes skype, a to další den odpoledne (v pátek). Dodnes si pamatuju, jak jsem ten email šokovaně četla v autobuse na cestě do Prahy, zrovna tam byl nějakej koncert či co. Interview jsem si pak představovala, jak to bude spíš přátelské než formální a ono to bylo tak někde na půl, ředitelka byla přímá, striktní, pokládala zapeklité otázky na které jsem se svou slovní (ne)zásobou měla problémy odpovídad...nicméně jsem se snažila hodně smát, prostě být pozitivní tak jak to umím nejlépe, i jsem pozitivitu zmínila jako svou přednost.... No a v úterý mi pak přišel od ní další mail, kde mi psala, že se mnou chce znovu mluvit další den. Tak jsem se ujistila u dvou kamarádů španělů, že je to dobré znamení a druhý den si vyslechla, že mě teda berou! Ale ať si to rozmyslím, že tu budu pracovat rozhodně víc, než 25 hodin jako by se mělo na Erasmus pracovní stáži. No nic, řekla jsem si, že když už zkušenost, tak pořádná a ještě k tomu potřebuju být v kontaktu s lidmi a ne jako v Oviedu prosedět půlku pobytu sama v pokoji...
Tak jsem kývla a 17. června odletěla do Málagy! 

Pěšky jsem to teda ale fakt nešla! :D

Plánek Málagy, sice teda s linkama nočních spojů autobusů, ale pro představu to stačí :-)

Dvacátý čtvrtý rok

     Rok se s rokem sešel, přibyl měsíc a nějaké ty dny a já jsem tu zase. No, pravda, neplánovala jsem tu víc jak roční pauzu. Vlastně jsem ani nedokončila zápisky z mého studijního Erasmus pobytu. Ale je čas se posunout dál, už ani nevim, co bych vám k tomu pobytu psala. Bylo to fajn. :-)


     Studijní Erasmus jsem úspěšně dokončila, 5. června 2013 se vrátila do ČR, v červenci jsem slavila 24. narozeniny a slíbila si, že tenhle rok bude tím nejlepším v mém životě - 24 je totiž mé nejoblíbenější číslo.
     Během léta jsem pak zvládla dodělat zápočty/zkoušky z předmětů ze zimního semestru, které jsem nestihla před odjezdem na Erasmus do Ovieda. Největší radost jsem měla z poslední zkoušky na začátku září z předmětu Úvod do kultury a literatury (celosvětový náhled) s naší milou paní Mudure z Rumunska. Musela jsem při učení utéct z domu se učit na pole, jinak mi nešlo se soustředit. Na zkoušku jsem pak šla sice trochu vystreslá, že umím fakt jen základy a ne to všechno okolo, co po některých lidech chtěla, na druhou stranu jsem si ale říkala, že vzhledem k obsahu svých materiálů jsem se naučila jak jsem nejlíp mohla a děj se vůle Boží. A ze zkoušky jsem odešla s 1- a pláčem radosti - ne z té známky jako takové, ale z toho pokroku, jaký jsem sama v sobě a se sebou udělala. Abyste rozuměli, měla jsem z této paní v zimě totiž doslova strach. Při minulém pokusu jsem se nechala tak dokonale zdeptat, že se mi poprvé v životě stalo, že mi někdo (ona) položil otázku, mně v hlavě jela odpověď, ale nebyla jsem schopna ji vyslovit. Nyní mi Mudure položila asi 5 otázek, všechny z těch základních informacích, nešťourala pod povrch, nechtěla žádná šílená jména, nic takového, naopak mi řekla, že je vidět, že jsem se na to připravila a že mi přeje hezký zbytek volna. Tu radost nikdy nezapomenu. Ano, nic není nemožné, ta známka v indexu to dokazuje.

     V říjnu 2013 jsem nastoupila oficiálně do třetího ročníku TUL. Ovšem neoficiálně jsem v zimním semestru měla předměty ze třeťáku a v letním z většiny z druháku - aneb ty, které jsem svým Erasmem v Oviedu zameškala. V zimním semestru jsem prožívala další zkoušku své osobnosti. Jířa si "vzala volno" od školy, přerušila a jela na misi do Pensilvánie a pak do Peru a já tedy musela "studovat sama". Mám pocit, že jsem měla do té doby v sobě zakořeněno to, že studujeme spolu, zápočty píšeme spolu, zkoušky máme spolu (rozumějte ve stejných termínech) a tím pádem sdílíme i úspěchy spolu. A najednou jsem tu byla já sama, sama studující, sama se učící, sama píšící zápočty, sama jsem měla jít na zkoušku, radost z úspěchu jsem najednou měla jen sama. Ne doslova, samozřejmě, že jsem vždy měla u sebe kamarády, kteří mi pomáhali  látku pochopit, dopsat, sdíleli se mnou radost... Jsem si jistá, že mé velké díky patří Evitě a Nicole, které mi s tou "ztrátou" přítomnosti Jíři dost pomohly a asi o tom ani neví. Byl to můj psychický "problém" a asi se to asi ani nedá vysvětlit. Prostě jsem se koncem ledna cítila neskutečně hrdě při pomyšlení, že jsem to zvládla i bez Jíři, že jsem to zvládla sama! Nevím, proč mám neustále v sobě tenhle pocit, že jsem pořád na někom v něčem závislá.

     No nic, jedeme dál. Ze zimního semestru jsem si do letního přenesla jednu ústní zkoušku, a to z Amerických studií - kultura a literatura Ameriky - s kým jiným, než s naší Mudure + s maďarem Sandorem (Mudure zkoušela z historie, Sandor z literatury). Tentokrát jsem se na první pokus nestihla dostatečně připravit a na druhý pokus jsem se sice učila 5 dní, ale večer před zkoušku jsem najednou měla zkrat, že jsem do druhého dne jen brečela, že nic neumím...a přišla se učitelům jen omluvit, že to dneska prostě nedávám a jestli by byli ochotni vypsat třetí pokus až o zkouškovém v letním semestru. Což nakonec stejně museli, protože několik lidí vyházeli. Zbylo nás asi 7.

     V únoru 2014 začal letní semestr, Jířa se vrátila, předmětama jsme "my, holky z Erasmu" byly vlastně spíše v druháku, tak jsme se tolik nepotkávaly s našima spolužákama. Pabla s Tomem jsem bombardovala alespoň přes náš společný konverzační chat. Nestíhala jsem moc chodit ani ven, ESN Liberec šlo úplně stranou. Měla jsem 17 předmětů. Dobře, jedno z toho byl tělocvik (mimochodem horolezení :-)), ale i tak, bylo toho na mě najednou nějak hodně, po těch asi 10 předmětech ze zimního semestru. Během tohoto semestru se ale událo pár změn. Jak už jsem psala, začala jsem chodit na stěnu, tímto děkuji Markét s Jirkou, že si mě vzali pod křídlo. Lezla jsem jako dítě ve skautu, ale to už jsem si dávno nepamatovala a tu sílu na to taky neměla. Markét se mnou měla trpělivost i v tom, že jsem se nahoře bála pustit, respektive bála jsem se nahoře, že spadnu - což je jasné, že ten dole vás jistí, takže se maximálně zhoupenete. 
      V půlce března jsem šla udělat něco šíleného - šla jsem na bungee jumping! Šla na to se mnou Lýdý, s kterou jsme byly tenkrát v Anglii na GoApe lanové stezce, kde se i mimo jiné muselo skočit do prázdna, pád asi 2-3 metry do prázdna, přistání do sítě. Tak mi přišlo super, že spolu jdeme na ještě něco šílenějšího, asi 36 metrů pádu z Harrachovské věže vedle skokanských můstků. Zespod to vypadalo jako hrozně nízko a naprostá pohodička, shora už jsem se tolik nesmála. Ta tam byla nevolnost z kocoviny...chvíli mi to i trvalo, než jsem si to v hlavě srovnala a byla schopná skočit. Ale je to úžasná očista vaší mysli.
     A 24. března jsem pak začala s jiným stylem života, jiná strava (má první dieta v životě), více sportu, a shodila jsem nějaká ta kila. Když jsem se pak někdy na konci dubna kvůli zkouškám dostala na stěnu až po týdnu dvou, najednou jsem se cítila tak lehká... :-)) A taky nezapomenu na své překvapení, kdy jsem jen tak ze zvědavosti šla do posilovny, že zkusím, co uběhnu. Když jsem žila v Anglii, byla jsem schopná na páse uběhnout max. 300 metrů a pak jsem musela jít, střídat to po 200 metrech...teď jsem běžela 20 minut v kuse, přes 2 km!!! ... Hodně mě těšilo, že jsem tímto krokem změnila i životní styl Markét, spolubydlící, která se rozhodla jít do změny se mnou a výsledky na sebe též nenechaly dlouho čekat :-) Jsme dobré Markét! No a nic vám neudělá takovou radost jako to, že vás i vlastní spolubydlící, která vás vidí každý den z dálky nemůže poznat. Nebo vlastní táta, čekajíc na mě u nádraží, se lekl, když jsem otevřela dveře od auta - řekl, že vyhlížel trochu jinou postavu.... 
A podporu jsem vlastně měla od všech. Mamka mě chválila, že mám pevnou vůli, sama nevím, kde se to ve mně vzalo. Hlavně jsem do toho původně nešla ani tak kvůli hubnutí, jako kvůli myšlence na to, že bych se mohla konečně naučit pořádně jíst zeleninu. Nezapomenu Markéty nevěřícný pohled, když jsem při kousnutí do ředkvičky prohlásila, že je hořká a po chviličce se divila, že mě trochu pálí. Nebo komentáře Jíři s Nicou, které byly mými svědkyněmi při prvním ochutnání kedlubny! :D A švagr mi později smutně řekl, že teď už mi nemůže říkat ani "jaskyňa", ani "skriňa". Jsem netušila, že jsem si tyto přezdívky vysloužila svým vzhledem :-)))
     Ve škole jsem zvládla úspěšně ukončit až na jednu ústní zkoušku s vedoucí katedry AJ všechny předměty. A to i Britská studia (historie+literatura) s Mudure, i ta Americká s Mudure a Sandorem. Mé obrovské díky patří Markét, která se zrovna i učila na státnice z AJ, takže si tyto předměty opakovala se mnou a měla trpělivost co se mých otázek týče - já ty historie totiž musela pochopit jako příběh, jinak bych se to nenaučila. Na tu zkoušku z Amerických studií neboli náš poslední pokus pro asi 7 lidí, co jsme to nedali v zimním semestru jsme přišly jen dvě holky a já tam šla spíš jen kvůli Daně, aby nešla sama - chodí se ve dvojcích. Uměla jsem totiž sice historii, ale na literaturu se Sandorem jsem už moc času na učení neměla. Největší mazec byl to, že jsem se uvnitř v kabinetu během zkoušení cítila klidně a ač jsem toho dle mě až tak moc neřekla, zvládla jsem se usmívat a při odchodu na chodbu, kdy se oni dva měli dohodnout na známkách, mě nenapadlo mé obvyklé "Tak a je to v pytli!" ale "Třeba budou mít dobrou náladu a dají nám to."! A dali!

.....................................................................................................................

Druhá polovina mých čtyřiadvacátin aneb první polovina roku 2014 přinesla řadu událostí, z naprosté většiny pozitivních. U mě nastalo mimo jiné velké poznání toho, že co je zdravé může být i chutné. Jsem vděčná za všechny lidi, které jsem během této doby potkala, za všechny zkušenosti, které jsem ať už svými pády (někdy doslova) či vzestupy nabrala, jsem vděčná svému světu, že je takový, jaký má být, že je tak krásný!

Madrid podruhé a ovieďácký el Cristo

Po tom mém výletění ve středu Španělska jsem se tu teprve začala cítit víc doma, taky už jsem tu byla přes dva měsíce, tak jsem se už více adaptovala. Myslím, že mi k té adaptaci hodně pomohly ty teplé dny plné slunce a smíchu, kdy jsem byla obklopena lidmi, s kterými mi bylo/je dobře.

Za dva týdny, 13. dubna, jsem do Madridu jela znova, naprosto neplánovaně. Vzniklo to tak, že kamarádce Evě (erasmačka ze stejné univerzity a třídy jako chodím já) přijel na návštěvu přítel Filip a na mé doporučení se rozhodli jet na víkend do Madridu. Alejandro se nabídl, že kdyby chtěli, ať se mu ozvou a že je provede. No a tak se stalo, že jsem jeden pátek v deset večer psala Evče, kdy jedou nebo jestli už teda jsou v Madridu, abych to Alejandrovi napsala. A ona mi napsala, že jedou po půlnoci, v 00:30. A začala mě ukecávat, ať jedu s nima, že jim udělám průvodce a znovu se uvidíme s Alejandrem. A když jsem Alejandrovi napsala, že ti dva za dvě h odjíždějí a chtěli by se s ním v sobotu teda sejít, jestli by mohl, tak mě začal ukecávat i on. :D
Že pojedu, jsem se rozhodla v jedenáct. Teda pod podmínkou, že ještě bude volný lístek, až přijdu před půl jednou na autobusák. Alejandrovi jsem ale napsala, že nejedu, překvapení. ;-)
Cesta byla hrozná, vůbec jsem nemohla spát a jestli jsem za těch 6 hodin spala hodinu a půl, tak je to hodně. Tak si asi umíte představit, jak jsme pak večer byli kaput, ještě po celodenním chození. Původně jsme si mysleli, že si na chvilku lehnem, dáme šlofíka a pak vyrazíme do nočníno víru života v Madridu, ale ne. Ti dva byli úplně mrtví, lehli si v sedm a neprobudili se až do rána :D No ale to předbíhám. Po příjezdu do míst, které už jsem znala jsem nás vzala na procházku a bylo to fajn. I takhle ráno bylo celkem teplo (tepleji než je teď, kdy to píšu 30/5), skoro nikdo nikde nebyl (bylo půl 7), ptáčci zpívali. Prostě jsme se procházeli, já jim ukázala, co to je geocaching. :-) Vzala jsem je do toho obr parku uprostřed města, co už zase nevím, jak se jmenuje. Užívali jsme si to. Když máte dobrou společnost, bylo by vám fajn všude. :-)

Nano cache, ta nejmenší co může být.

Oni tři byli domluvení, že se sejdou někdy po půl 2. Já jsem byla jakože v Oviedu, netušila jsem, kde Evča s Filipem právě jsou, na čem se dohodli.. :-P  Z čeho jsem měla radost, že jsme měl čas jít do Palacio Real. Předtím jsem se tam nestihla dostat. Měli tam studentskou slevu, student měl vstup za 4 €, nestudent za 7 nebo 9, teď nevím. Každopádně já jsem s sebou měla jak univerzitní kartu z Ovieda tak ISICa z ČR, tak jsem tu univerzitní půjčila Filipovi, který s sebou svou kartu neměl - a prošlo mu to :D ono na té univerzitní kartě je totiž fotka z druhé strany a na tu se pán za kasou vůbec nepodíval. A že Radka V....ová není mužské jméno, to taky nemohl tušit. ;-) Ale že na to měl Filip nervy, to jsem čuměla. Je to rebel! :D

Palacio Real

Ten den bylo nádherně, 13. dubna a bylo jak v létě. Lidi chodili v kraťasech, my měli džíny a pekli jsme se. Když jsme prošli část paláce, sedli jsme si tam na dvůr na slunce a bylo nám krásně. Mezitím se Evča zkontaktovala s Alejandrem, že teda on přijede tehdy a tehdy, tak jsme čekali na tom sluníčku. Ale ehm, těsně před odchodem jsem objevila, že jsme z toho paláce ještě neprošli všechno :D Takže jsme ještě rychle prošli druhou půlku, což byly zase pokoje, obrazy.. No a venku už na nás čekal Alejandro, chudák trochu v šoku co tam dělám, když jsem se zrovna, dle zpráv v mobilu, chystala jít v Oviedu na monte Naranco, horu s obr sochou Krista. :-))
Pak jsme asi 4 hodiny chodili a poté si sedli v jedné restauraci na malé pohoštění. No a pak už to víte, šli jsme domů spát. Teda domů, já šla přespat k Alejandrovi, Evča s Filem už měli rezervovaný hostel a kupodivu dost blízko bytu Alejandra, dobrá náhoda. :-))
Druhý den jsme s Evčou splnily sen Filipovi a vzaly jsme ho na stadión fotbalového Real Madrid týmu, estadio Santiago Bernabeu. Jít dovnitř stojí hodně, myslím, že 19 €. Takže jsme Filipa jakožto fanouška fotbalu dovnitř poslaly samotného a my jsme na něj s Evčou čekaly venku v parčíku a pozorovaly dění kolem sebe. Nechápaly jsme, že když Evča mohla být v tílku a šortkách, jak je možné, že ti lidé měli buď rovnou zimní bundy nebo byli zahalení ve svetrech. Vypadalo to, že jsou z jiného kontinentu, ale stejně to působilo vtipně ten kontrast. :-) Odpoledne jsme se pak sešli zas ještě na chvíli s Alejandrem a pak už se jelo domů.

Víkend plný dobré nálady

Dva dny potom, dokud tu byl ještě Filip na návštěvě jsem se nakonec opravdu vydala na tu horu Naranco se sochou Krista. Šli jsme ve 4, Evča, Filip, já a jeden couchsurfer, který zrovna ten týden byl pracovně v Oviedu a psal, že kdyby někdo podnikal něco zajímavého...
Výšlap to byl dlouhý, prudký a druhá půlka pro mě celkem náročná. Vyšlo nám nádherné počasí, bylo fakt teplo (což byl jeden z posledních teplých dnů, co jsem tu zažila!), až se mi pak nahoře pří výšlapu motala hlava, musela jsem si dávat pauzy. Ještě že jsem měla dost tekutin. Ale zvládla jsem to a ten výhled stál za to! :-) Hlavně to bylo štěstí, že bylo tak pěkně, protože kdyby bylo jako obvykle zataženo, nic bychom shora neviděli..

Naše výprava

Oviedo :-)

Výlet do okolí Madridu (Alcalá+Guadalajara) n°7 - 4/4/13

Ráno jsem se vzbudila celkem brzo, tak jsem se rozhodla, že navštívím místo, o kterém jsem poslední dny dost přemýšlela, navíc jsem od několika lidí slyšela, že je to jedno z jejich nejoblíbenějších měst a když už jsem byla takhle blízko... tím místem byla Salamanca....

Jelikož to bylo neplánované, rychle jsem se sbalila, teď mi došlo, že jsem ani nesvlékla postel, ale alespoň jsem umyla nádobí. :-) Napsala jsem Alejandrovi děkovný dopis a klíče mu nechala na stole doufajíc, že mě nezabije za to, že neměl přes den zamčeno klíčem (ale zamknout klíčem a ten pak hodit do schránky mi přišlo nebezpečnější). Měla jsem tedy celkem výčitky, že se loučím takhle přes papír, neosobně...ale zas na druhou stranu jsem si říkala, že když si dva sednou jako my, takováhle věc je nenaštve a rozhodně se kvůli tomu nepohádají ne? :-)
No nicméně psaní lístku mi zabralo víc času než jsem čekala, ještě jsem se musela rozloučit s Maxem..a razila jsem na nádraží. Jenže do Salamanca to nejelo z nádraží Atocha [atoča], které bylo v centru a které už jsem znala, ale z nádraží, co je v Madridu na severu.

Mno jela jsem tam metrem, to se ještě dalo. Jenže pak jsem vylezla z metra a musela jsem najít kudy jít na to nádraží. A tady začíná má historka o špatné zkušenosti s tímto severním nádražím!
Spoléhala jsem, že tam budou cedule, ale k mému překvapení ani prd, nikde nic, po pár minutách zoufalého rozhlížení a orientování se jsem se vydala jedním směrem (naštěstí tím správným) a po cestě se teda ještě pro jistotu zeptala jednoho pána, kudy se na to nádraží dostanu.... Kvůli tomu původnímu pobíhání jsem ztratila drahocenný čas, který mi fakt chyběl. Při vstupu do nádražní budovy jsem si všimla, že mi zbývá asi 5 minut do odjezdu vlaku!! Šla jsem směrem k nástupišti, odkud mi to mělo jet a očima hledala automaty na lístky. Nikde jsem je neviděla, tak jsem se ptala security či kdo to byl a ten mi ukázal na opačnou stranu haly než bylo nástupiště odjezdu, hauuu. Dorazila jsem k automatům a už jsem věděla z Atochy, že mají dva typy, jeden je na lístky cercanías neboli na místa ležící blízko Madridu a druhý na tá vzdálená místa. Podle čeho se rozlišuje, které místo je blízko a které daleko, na to jsem nepřišla. Nicméně jsem šla teda hned k tomu automatu na vzdálená místa a začala hledat Salamanca. No jo, jenže ono mi to nechtělo nic najít! Zkusila jsem to asi 3x a pak jsem se zoufale otočila a uviděla něco, co mě naprosto odrovnalo - a totiž, že tam byly ještě dva automaty, které byly na nějaké zřejmě středně vzdálené trasy!! A samozřejmě Salamanca byla tam. Asi vám nemusím říkat, že jsem z toho byla fakt vykolejené co to je za pitomej systém, kvůli kterému jsem přišla o výlet do Salamanca, protože na ceduli už tento spoj blikal jako odjíždějící. Damn!
Co teď? Po chvíli rozdýchávání právě prožitého "šoku" s 3 typy automatů jsem si všimla, že asi za 20 minut jede vlak do Valladolidu. Koukla jsem se přes mobil na stránky španělských autobusových spojů, zda-li by mi odtamtud jel autobus do Ovieda a zjistila jsem, že ano.
Tak jsem si řekla, že proč teda nejet tam. Všimla jsem si, že mi automat při koupi jízdenky nabízel také slevu pro osobu mezi 15-26 let, která činila asi 6 €, koupila jsem si tedy tento zlevněný lístek a šla na nástupiště, to bylo asi 7 minut do odjezdu. Ale ejhle, kontrola lístků už na nástupišti (maj tam i svou mini-kancelář) a paní se mě ptala, jestli mam kartičku na slevu. Tak jsem ukázala univerzitní kartu a svůj řidičák a ono jim to nestačilo :-O Prý musím mít nějakou speciální a paní mě teda odkázala ať se dál bavím se securiťákem stojícím vedle, že ona musí kontrolovat lístky ostatním. Securiťáka jsem málem zabila pohledem. Jediné co mi na mou otázku, co teď můžu udělat, jak si vyměním lístek říkal bylo, že "tam nahoře u přepážky". Na můj dotaz, kde ale ta přepážka je mi bylo odpovězeno, že tam kde jsem si kupovala lístek. Tak jsem mu řekla, že jsem si ho ale kupovala u automatu a o žádné přepážce nemám ani ponětí. A on zas jen to svoje "nahoře u přepážky". Nejradši bych ho kopla mezi nohy. Byl důležitej jak... Mno, podotýkám, že byly asi 2 minuty do odjezdu vlaku a nástupiště ne zrovna blízko zmíněné přepážce, kterou jsem teda nakonec našla v pohodě. Nicméně jsem šla za pánem na informacích a zeptala jsem se ho, že jsem si teda koupila špatnou jízdenku, protože jsem netušila, že musím mít nějakou jejich speciální kartičku a že co můžu dělat. A on mi řekl, že by mi jí vzal zpět a s doplatkem vyměnil za tu normální, ale že už je pozdě, protože vlak odjíždí. Dobrá, zeptala jsem se ho už mírně zoufalá, že jsem přišla o výlet číslo 2, zda-li mi může alespoň vrátit peníze (bylo to něco kolem 22 €). A on mě šokoval, protože mě odkázal na jinou přepážku, ať se jdu zeptat tam, ale že si myslí, že to nepůjde! Mno, kdo mě zná, tomu už asi nemusím ani říkat, že mi prdly nervy a rozbrečela jsem se. Na několik sekund, pak jsem se vydýchala a šla k té přepážce, ale ve chvíli, kdy mě ten mile vypadající pán sedící za stolem vyzval, abych se též posadila a sdílela s ním svůj problém, rozbrečela jsem se nanovo... Řekla jsem mu svou story o tom, kterak jsem chtěla je do Salamanca, ale protože jsem nevěděla, kde jsou automaty na lístky, zdržela jsem se a nestihla odjezd a o tom, která jsem si místo toho chtěla vydat do Valladolidu, ale koupila si špatný lístek, že prý nemám správnou kartičku...a že už jsem lístek nestihla vyměnit a proto jsem tam, kde jsem, že bych chtěla poprosit, jestli by mi mohli alespoň vrátit peníze. To už jsem tam nebyla jen já a pán, ale ještě myslím 2 nebo 3 další lidé. Jedna slečna se určitě zaučovala, pak kolegyně sedící vedle se též se zájmem zaposlouchala do mého příběhu a ještě se tam objevil jeden pán. Asi tam nemají takového brečícího exota každý den :-)) Ta zaučující se slečna mě pak dokonce pozdravila rusky (když viděla na mé občance odkud jsem) a že jak se mám, hihi. A ten milý pán se tvářil hrozně zúčastněně, lítostivě, něco tam cvakal a cvakal...a nakonec mi dal do ruky jakoby jízdenku s čímsi napsaným a že ať jdu na přepážku číslo 9 a že tem mi kolega nákup vystornuje a peníze za jízdenku vrátí na platební kartu. Páni jak já byla ráda, že alespoň o peníze nepřijdu. Pán mi ještě říkal kam všude můžu jet a ať se hlavně nevzdávám a vyberu si nějaký výlet, že možností je spousty a tak.... Mně bylo ale fakt líto, že jsem nemohla jet ani do jednoho toho místa. Navíc jak jednou brečet začnu, už pak bývám přecitlivělejší...takže když mi pán transakci vystornoval, poděkovala jsem zdvořile a zdeokovala se na toaletu, abych se mohla rozbrečet dotřetice Jíře do telefonu.
Ano, svěřit někomu svůj příběh mi pomohlo. Jířa mi pak radila, ať se kouknu, jestli mi něco nejede třeba do Segovia a tak... Nejelo. Ale vzala jsem jako osud, že na ceduli byl psán odjezd asi za čtvrt hodiny do Alcalá de Henarez, o kterém jsme mluvily už o víkendu s Aimee! Takže výběr byl jasný. Sice to znamenalo, že pojedu domů z Madridu, ale čert to vem, však to nebylo důležité a byla jsem ráda, že jsem nakonec nějaký plán vymyslela.

Když jsem byla v Alcalá de Henarez, naštěstí svítilo slunce, což bylo fakt štěstí, protože to je historické město plné historických budov, o nic jiného tam nejde. Takže kdyby nějak hodně lilo a já se tak 'nemohla' procházek v klidu ulicemi, byl by mi tenhle výlet na dvě věci. Po cestě zpátky na nádraží jsem si ještě odlovila 3 kešky. :-)

Jo, je tam!

Keška, pro ty, co jí třeba ještě nikdy neviděli :)

No a do toho se mi ozvala Viktorie (jsem jí mezitím kontaktovala, co podniká), jestli jsem ještě v Alcalá, že ona tam taky byla ale už teda s prohlídkou skončila a je na nádraží a jestli s ní nechci ještě s jet do Guadalajara. Tak jsem si řekla proč ne, nebylo to nic drahého a sjely jsme ještě tam. Ale byly jsme obě už taky dobře kaput a hlavně město bylo celkem dost daleko od nádraží! Takže jsme nešly ani na jednu "atrakci" kterou nám doporučil Alejandro, protože ta ležela ještě na úplně druhém konci než nádraží. Tak snad se tam ještě někdy podívám..

Asi nejhezčí budova tam

Všude jsou pyšní na své hokejové/fotbalové stadiony...a ve Španělsku na ty toreadorské...

Zpátky v Madridu jsme byly asi v 6 a já jela na nádraží, odkud mi měl jet autobus do Ovieda, koupila si jízdenku a šla si sednout k čaji a svačině do kavárny, měla jsem před sebou 4,5 hodiny čekání na bus. Mezitím teda Alejandro doma objevil dopis, tak mi napsal a po zjištění, že jsem teda ještě neodjela se přišel za mnou na nádraží rozloučit (má to nádraží od domova dvě zastávky metrem). To bylo milé a zároveň pak smutné loučení, vůbec se mi domů nechtělo, ale cestování už jsem měla dost a v Madridu už jsem též cítila, že zůstat nechci. Ale teda hlavně v následujících dnech to pro mě byl tvrdý návrat do reality, protože spolubydlící Desiree zrovna byla až do neděle či pondělí mimo byt, takže jsem se po těch dnech, co jsem měla neustále někoho při sobě cítila hrozně sama. A navíc mi on z těch místních lidí sedl paradoxně nejvíc (plus teda ještě Desiree), což bylo 'super', když bydlel 'jen' nějakých 500 km daleko. :-/ :-D Mohli jsme si tak leda psát (ať žije whatsapp), tak jsme si teda alespoň psali. :-)