Jak jsem prozřela a doufám, že dlouhodobě :-))

Sice jsem se v lednu zařekla, že když jsem se v roce 2017 nevzmohla na jediný článeček krom ohlédnutí za rokem 2016, bude první letošní příspěvek ohlédnutí za rokem 2017. No, nějak jsem se k tomu zatím nedostala. Trochu mě to štve, to ohlédnutí je fajn sepsat a uvědomit si na tom co všechno člověk prožil, zažil, užil (si), tak snad to ještě dopadne. Nicméně, dneska jsem tu s jiným tématem - strava.
V prosinci jsem si uvědomila, že jsem totiž zase slušně nakynula. V květnu 2017 jsem zase zavelila stěhovat se a rozhodla se přestěhovat se zpátky do své rodné hroudy, takže stresy okolo stěhování, adaptace na nové zaměstnání, návrat do rodné hroudy, kde jsem ale krom rodiny a hrstky kamarádů po okolí stejně nikoho neznala...a s tím samozřejmě změna stravy, přestala jsem se hlídat kolik toho jím, přestala se pravidelně hýbat... No, dostala jsem se opět na svou nejvyšší váhu, kterou jsem měla naposledy v Anglii. Uznávám, tenkrát v Anglii jsem byť vážíc úplně stejně vypadala ještě o něco buclatější, nyní jsem na tom prostě byla lépe co se "svalové výbavy" týče. Ale to mě vůbec neuklidňovalo... :-D
Myslím, že to bylo právě v prosinci, nebo pak v lednu, kdy jsem narazila na články o IF=Intermitent fasting=Přerušovaný půst. Můžete si to sami dohledat, ale ve zkratce jde o princip, kdy se lidé stravují během jakéhosi jídelního okna, větší část dne ale "drží" půst a nechávají tělo, aby nemuselo neustále zpracovávat nějakou potravu a mohlo odpočívat a i se uzdravovat. Ano, půst působí pozitivně na lidské zdraví a potvrzují to dokonce i doktoři. A v kombinaci s vyváženou stravou lze i zdravě hubnout :-) Většina lidí asi "drží" (uvozovky proto, že po čase přestanete nějaké časové okno vnímat) IF 16/8, tedy 16 hodin nejíst, a pak během 8 hodin jíst - ale ne po celou dobu těch 8 hodin, to se nenechte mýlit. Člověk by měl v tomto čase sníst dostatek živin nejlépe ve třech hlavních jídlech. Nicméně každý nějak začíná, já si pamatuji, že jsem na začátku opravdu jedla "skoro pořád". Hledala jsem pro mě co nejvhodnější sestavu jídel, abych snědla dostatek všeho v méně jídlech, a hlavně abych našla nejvhodnější čas, na který posunout mé jídelní okno. A s příchodem jara jsem si zároveň uvědomila, že už je to přes rok, co jsem našla ozdravný stravovací plán Whole30. Doporučuju kouknout na paleosnadno.cz, tam je záložka Whole30 a je to tam vše krásně popsané. A v neposlední řadě tam je i inspirace co jíst, či celé jídelníčky! :) Každopádně, tenkrát před rokem jsem se sama sobě vymluvila, že se zrovna chystám stěhovat, a že je to moc zeleniny, a tohle a tamto. Takže jsem se na to vyprdla. Letos jsem se k tomu ale vrátila a poté, co mi jedna moudrá duše řekla, že mám pravděpodobně intoleranci na pšenici, cukr a kasein jsem to dokonce - a to právě kvůli tomu kaseinu. Že mi nedělá dobře všudepřítomný cukr a pšenice už jsem tušila dlouho, mléko jsem také pila minimálně, ale kasein jako takový, tedy mléčná bílkovina...toho jsem se upřímně moc vzdát nechtěla. Na mém jídelníčku totiž hodně figuroval bílý jogurt, řecký jogurt, skyr, mozarella... Tak jsem se rozhodla tomu díky Whole30 přijít na kloub a zjistit nakolik mému tělu právě mléčné výrobky (ne)vadí. Duben patřil Whole30! Během toho se člověk stravuje nízkosacharidově a vlastně naprosto bez cukru (a bez jakýchkoli éček apod., no jen si přečtěte ta pravidla), aby ty potencionální škodiče následně začal zařazovat a pozorovat, co s jeho tělem dělají. Už snad během prvních dvou týdnů jsem zaregistrovala, že se mi zlepšila pleť, a to až o 90%. Kdo mě zná, tak ví, že se mi pleť pořád měnila, neustále se mi vracelo akné. K mému akné už mi ale několik lidí řeklo, že to není pravé akné, ale projev zánětu v těle. Jenže jednou jsme řešili, že ho mám někde na játrech, jednou ve střevech, poté snad i v ledvinách..., řešila/snažila jsem se to léčit homeopatiky a to stejně nikdy nijak extra nezabíralo. No bodejď by jo, když jsem pořád jedla ty stejné škodiče, že. Díky Whole30 jsem ty škodiče ale z jídelníčku vymazala a zánět se opravdu začal vytrácet, ha! Naštěstí pro mě mě po zařazení mléčných výrobků nečekaly žádné křeče v břichu, možná jen lehké nafouknutí, ale nemyslím si, že je to něco strašného, za to jsem moc vděčná. Nicméně jsem od netučného skyru přešla na tučný tvaroh a zakysanou smetanu, beze srandy! :-D Přešla jsem totiž na nízkosacharidovou stravu, takzvané low carb LC, nebo ještě konkrétněji low carb high fat LCHF = nízkosacharidovou vysokotučnou strava. Není to tak striktní jako Whole30, člověk nemusí koukat, jestli v tom, co kupuje není ani ždibek cukru či nějakého syřičitanu apod. Ale jinak je to též prokazatelně ozdravné stravování a princip zůstává stejný. Jíst okolo 3 chodů denně, nejíst přílohy, nebo teda alespoň ne ty typické jako rýže, těstoviny, brambory, luštěniny, jíst hodně zeleniny a hlavně, jíst DOSTATEK BÍLKOVIN A TUKŮ. Myslím, že pravé LCHF má dokonce v pravidle, že tuků by mělo být v jídelníčku člověka víc gramů, než bílkovin. Já si toto určila trochu jinak, neb jsem velká holka a o stravování už něco vím. Nicméně opět doporučuji pro zainteresované web paleosnadno.cz a tentokrát sekci Low carb a tentorkát také deliketo.cz. A je mi skvěle, vím a cítím, že jsem zdravější, hubenější... Člověk samozřejmě má své dny, kdy by snědl slona, to potom lze zařadit cheat days, že. Jde ale o to, že LC lze držet DLOUHODOBĚ! NEJDE O ŽÁDNOU rychlehubnoucí DIETU, jde o ozdravný dlouhodobý styl stravování. Stejně jako se vegetariáni rozhodnout nejíst maso, cukrfree lidé mají příjem sacharidů, pokud se nemýlím okolo 100g, LC přijímají sacharidů okolo 50g. Ještě je potom jedna extrémnější kategorie, keto, skoro se mi chce napsat ketodieta, protože tam je příjem sacharidů omezen na 20g denně, a to je opravdu malinko a např. pro mě by to na dlouhodobé stravování rozhodně nebylo. Někomu jinému to ale zase může naopak vyhovovat.


Nicméně, jak vznikl dnešní článek? Jsem na Facebooku v jedné nízkosacharidové skupině, kde jsou naštěstí moc fajn lidičky, kteří se podporují a sdílejí spolu spoustu chutných receptů. LC totiž vůbec není nudné stravování, no jen se podívejte na paleosnadno.cz na ty ňaminy od Lucie Grusové. Já jsem třeba v neděli pekla Brownie z červené řepy! No napadlo by vás někdy dělat koláč z červené řepy? No mě teda nikdy! :-D Zpět k tématu - jsem tedy členkou té skupiny, ale dneska jsem si všimla několika nových zpráv od lidí, kteří snad ani nečetli připnutý příspěvěk se základními informacemi o LC a už se ptali (na informace, které by se v tom příspěvku dočetli), nebo si snad stěžovali na malý úbytek váhy... Motivovalo mě to tedy k tomu, abych jim sepsala pár bodů z pohledu jedné holky, která sama vždy bojovala s váhou/jídlem, svého času byla schopná sníst 4 rohlíky či celou nutellu najednou. A vznikl z toho příspěvek o 10 bodech! Když jsem ho postla, zhrozila jsem se jeho délky, nicméně následné pozitivní reakce mě skoro dojaly a utvrdily v tom, že jsem své rady sdílela na správném místě - a že bych měla využít právě svého blogu k tomu, aby byly tyto moje body dohledatelné komukoli kdykoli, nebo snad i dokonce mně samotné v době, kdy bych snad začala pochybovat. Řeknu k tomu už jen jediné a pak se sami rozhodněte, jestli si ten můj příspěvek přečtete, či tento blog zaklapnete. Kéž by mi současné rozhodnutí zůstat na LC stravě zůstalo napořád!




Můj dnešní příspěvek z facebooku, který má za nějakých 5 hodin od zveřejnění okolo 300 likeů a xx komentů, a já mám nesmírnou radost, že jím mohu někoho inspirovat, někomu poradit a snad i pomoct:

Nový týden přinesl enormní příliv nových zpráv na styl "Jedu LC týden/měsíc, je to skvělé, cítím se mnohem lépe, mám více energie...ALE nehubnu, co mám dělat?!?", a nejlépe pak z toho člověka vyleze, že přitom zhubnul za měsíc 2 kg. Já se ptám, co byste chtěli víc? Zázraky do tří dnů? Vždyť i 1 kg je krásný úspěch! Zhubli byste ho, pokud byste se stravovali stejně jako před změnou? Asi těžko.

Zkusím vám tu napsat pár bodů z osobního pohledu, které mě v průběhu psaní napadnou, budou spolu asi i souviset. A klidně mě doplňte

1) Vždy si uvědomte, jak dlouho jste tělo krmili fujtajblama. Tělo se nejdříve musí po těch letech špatné stravy či, klidně i nevědomého, podvyživování vzpamatovat a uvěřit vám, že to s ním konečně myslíte dobře. Pak teprve může přijmout novou stravu za své a přepnout z programu ukládání tuku na spalování.

2) Každý jsme jiný, aneb to, co funguje u jednoho, nemusí fungovat u druhého. Jeden může jíst například mléčné výrobky ve všech jídlech za den, druhý po jejich konzumaci tak lehce nehubne a je lepší je jíst jen párkrát týdně.

3) Vždy platí poslouchat své tělo. Pokud je vám po něčem těžko nebo vás bolí břicho apod., snažte se to co nejvíc omezit. Ač vás to teď bude třeba "bolet", zvyknete si, stejně jako jste si zvykli nejíst cukr  Nicméně nikde není psáno, že si to sem tam nemůžete dát, no ne?

4) Nehroťte to tak, obzvláště ne pokud cítíte, že vaše hlava blbě přijímá omezení! Někomu víc vyhovuje striktní přístup "můžu vs nesmím". Mně samotné se ale spíš osvědčil přístup, že můžu jíst COKOLI, ale NECHCI. Klidně si můžu dát čerstvý rohlík - ale opravdu ho chci? A to je pro mou hlavu sakra rozdíl, kór když chci něco pojmout jako dlouhodobou změnu stravy! Myslíte si, že už si nikdy nedám "pravou" pizzu? Já vám rovnou říkám, že jednou si ji, a s chutí, dám. Otázkou je, jak se poté budu po normální mouce cítit. Dost možná je i varianta, že mě má tělesná reakce proškolí a já už na ni nikdy chuť mít nebudu...  Každopádně, pripnuta tabulka "Deliketo-co jíst" je JEN doporučení! Když na sobotní oslavě ujedete a dáte si svíčkovou nebo dortík z "obvyklých" surovin, rozhodně na to neumřete a ani nenaberete 5 kg. Váha se vám maximálně na pár dní zasekne, protože tělo nebude chápat, co jste mu to dodali za palivo. Benzínový motor bude mít také chvilinku problém, když do něj cmrndnete naftu, pak to rozdycha a jede dál.

5) S body 2-4 souvisí i to, že byste měli jíst tolikrát, kolikrát to vyžaduje vaše tělo. V obecných pravidlech je napsáno jíst 3x denně. To bych brala opět jako doporučení a zejména pro někoho, kdo byl zvyklý se stravovat podle fitness jídelníčku 5-6x denně, nebo pro někoho, kdo vlastně jedl od rána do večera ve formě různých svačinek, tu sezobl toto, tamhle zase tamto. Dostatek bílkovin a tuků, i když v méně chodech za den, vaše tělo nakrmí dostatkem živin na celodenní bezpečný chod; i kdybyste jedli jen 1x denně (tzv. IF intermittent fasting, přerušovaný půst)! Vždy ale platí pravidlo: pokud máte hlad, nenajedli jste se dostatečně a měli byste něco kvalitního dodat a vzít si z toho ponaučení do dalších dní. Toto se děje většinou na začátku, kdy člověk na LCHF najizdi, než odpozuruje, jak velké mají být jeho porce, aby nepocítil mezi jídly hlad. Kdo si chcete být jist, že jíte dostatek, v kalkulačce na paleosnadno.cz si spočítejte vaše makro hodnoty, které si pak zadejte do kaloricketabulky.cz a pár týdnů si zapisujte vše, co jíte. Uvidíte tak v přehledných grafech, jestli jíte dostatek tzv. makro hodnot. Dávejte na dostatek jídla opravdu pozor, je to DŮLEŽITÉ, pokud byste totiž měli hlad dlouhodobě, znamenalo by to, že se podvyživujete a vaše tělo zase pravděpodobně začne ze strachu tuk ukládat. (Nejdříve takový člověk rapidně hubne, protože jí ve velké kalorické restrikci, ale z dlouhodobého hlediska je to nebezpečné.)

6) Cílem stravování se podle LCHF pravidel by neměl být primárně úbytek váhy, i když nepopírám, že ten dokáže slušně motivovat, obzvláště když si pak všimne i okolí a vám někdo po roce vysekne kompliment, jak vám to sluší... Nicméně, zkuste vždy hledat dlouhodobá ZDRAVOTNÍ pozitiva! Někomu se srovná cholesterol, někdo se vyléčí z cukrovky atd. Já jsem například již po 2 týdnech zaregistrovala, že mé akné je najednou o 90% lepší! (A to jsem už mnoho let věděla, že pramení ze zánětu v těle, ale namísto ozdravy jídlem jsem hledala zázračná homeopatika, která by mi s tím pomohla...) A to ani netušíme, jaká zázračná očista probíhá uvnitř nás. Představte si, jak jsou třeba krvinky najednou veselé, že mohou pracovat v čistém prostředí, nebo mozek, že se může soustředit na to, co má. Opět použiji přirovnání k autu - když natankujete kvalitní palivo, je třeba sice dražší, ale auto dojede dál. Plus efekt, který běžný řidič nevidí je, že motor a spol. se tak, s prominutím, nezasere. Jako je v knize Jídlo na prvním místě: "Co vkládáte do úst vaše zdraví buď zlepšuje, nebo poškozuje. Takže je to vlastně jednoduché, jde JEN o to, vybírat si jídlo, které zdraví vylepšuje."

7) Chuť vs hlad - dali byste si teď okurku? Pokud ano, jděte se najíst, máte hlad. Pokud ne, jen s vámi cloumají chutě a nechte si je zajít. Případně si k jednomu z vašich jídel dopřejte trochu šlehačky s jahodami, zakysanku s boruvkami nebo domácí tvarohový nanuk, a to jako odměnu, jak se vám daří uzdravovat se!

8 ) Nevažte se, MĚŘTE se! Kg můžou stát, ale cm se snižovat, opravdu.

9) Každý máme své ups and downs, neboli dny, kdy si připadáme skvěle, plní energie, krásní, hubení, silní a odolní vůči kdejakým (potravinovým nástrahám). Každý z nás ale zažil i naprosto opačné dny, kdy si připadá jako největší looser a chtěl by zůstat doma a brečet do polštáře. Já naposledy minulý týden, kdy jsem měla opravdu silné PMS (ač osobní informace, k životu patří a rozhodně se nestydím za to, že jsem zdravá menstruující žena!). V takovém případě vám radím jediné: Přijďte sem do skupiny, napište, že vám je ouvej, a my už vás z toho dostaneme! 💕

10) Ať už jste kdokoli, vážíte kdo ví kolik, berete nespočet prášků na zdánlivě neléčitelné nemoci nebo jen hledáte sami sebe...MÁTE tu MOC si stravou SAMI POMOCI ke zdravějšímu tělu a duchu! Je to jen ve vašich rukách, respektive ve vašich ústech.






_________________
Pro informace opravdu doporučuji paleosnadno.cz či deliketo.cz, případně knihu Jídlo na prvním místě, Život bez pšenice, Syndróm trávenia a psychológie (nenašla jsem v CZ), Moučný mozek, Jak pálit a neukládat. Sama jsem všechny zatím nečetla, ale jistě jsou všechny skvělé. Taktéž doporučuji zhlédnout film That Sugar Film z roku 2014, na ulož.to je s CZ titulky, kdy zdravý člověk najel na běžnou stravu běžného člověka, zkoušel i běžná jídla/svačinky pro děti. No uvidíte sami, co to s ním udělalo. A v neposlední řadě je spoustu videí na fb na téma cukru a i česky nadabovaný dokument Cukr, sladký zabiják.

Ohlédnutí za rokem 2016

Hmmm, v roce 2016 jsem se na blog pěkně vyprdla. Vím, že jsem několikrát měla myšlenku na to něco zase napsat, kór když se mi líbí myšlenka mít tyto zápisky do budoucna jako takový deníček...ale nakonec vždy zůstalo jen u té myšlenky, no jo, lenost. Když ono je vždycky co dělat... Znáte to, ne? ;-) Aneb teď mám v knihovně připravených asi 7 německých knížek, 8 psychologických, jednu naučnou o němčině, v počítači mám ve složce "Filmy co chci vidět" staženo 92 filmů, mám rozkoukaný španělský seriál (s ním mám teda tu výhodu, že ho dávají jen 1x týdně, takže to stíhám :)), musím odepsat na dloooouhý dopis a cvičit - cvičit jak fyzicky, tak hudebně - ale to všechno vlastně nemusím, ale chci. Není nad to dělat to, co vás baví, naplňuje, to, co vám dělá radost.

Nicméně, to není to, proč jsem se rozhodla zas něco napsat. Chtěla bych (si) udělat shrnutí roku 2016, protože loni se mi to osvědčilo - párkrát za rok jsem se sem vrátila si to přečíst a zavzpomínat si. :-)


Leden
Leden jsem začala skvěle - oslavami Nového roku spolu s Desirée, Cristinou a dalšími již známými či neznámými lidmi z Ovieda. Je to neuvěřitelný pocit se po 3 letech dostat do města, kde jste strávili 4 měsíce života a potkat tam ty stejné tváře, které vás stejně vřele vítají. Nový rok nemohl začít lépe! Nicméně - návrat do reality byl krutý, zpátky v Córdobě jsem se musela vrátit ke studiu, neboť mě koncem ledna čekala v Liberci státnice ze španělštiny. Tu jsem díky Bohu zvládla a také jsem v ČR stihla návštěvu hokeje a sraz s lidmi z 1. stupně ZŠ, takže jsem ji i oslavila. :-)

Únor
Návrat do Španělska byl úspěšný v tom, že v Málaze jsem se viděla se starým kamarádem Ernestem a v Córdobě jsem se konečně naživo potkala s jedním potrhlem Marcosem, na který mi dala kontakt Desirée. Marcos mi naprosto sedl, je to stejné třeštiprdlo jako já a spíš ještě větší, a prostě bylo to takové moje slunce na konci tunelu - protože jinak se mi v Córdobě stále více nelíbilo. V druhé polovině února jsme odtamtud s kamarády Vicky a Richardem zdrhli a jeli na víkend na Gibraltar - přišla jsem si jako ta nejšťastnější osoba na světě, když jsem v místním obchůdku narazila na Cadburry Mini Eggs! :-D Ten víkend byl krátký a napůl zamračený, ale stál za to. Sice jsme z Gibraltarské skály neměli moc výhled, ale za to po nás skákali místní makakové jak diví a při přechodu místní letištní dráhy jsme málem uletěli (kvůli silnému větru)! :-D Návrat do Cordoby byl ale zase ve znamení hádky s diktátorkou a já už toho měla plné zuby...a šéfové jsem po dloooouhém přemýšlení oznámila, že musím odejít - jak z práce, tak z Córdoby. Dohodly jsme se ale na tom, že tam určitě zůstanu do konce března, přece jen, shánějte učitelku ve 3/4 školního roku.

Březen
Poslední měsíc jsem se snažila si užívat. Marcos byl bohužel šéfem přesunut z Córdoby do Alcalá, ještě mi ale naštěstí zůstala Vicky a Rich. Konečně jsem se podívala do místní mešity/katedrály, našla několik kešek a dokonce jsem jedla místní sezónní specialitu - caracoles=šneky! V druhé polovině března, během Semana Santa=Svatý týden (ano, celý týden je svátek) jsem si udělala nejhezčí dovolenou jakou jsem mohla - splnila jsem si sen navštívit Cádiz! Jela jsem sama, spaní zařízené přes couchsurfing u dvou různých lidí, díky tomu jsem se i potkala s jednou milou rakušankou Christine, tak jsme byly i spolu, ať už v centru (mimochodem, výhled z místní katedrály je naprosto ohromující), nebo na pláži. :)

Duben
Čtvrtý měsíc roku 2016 byl též velmi pozitivní. Z Córdoby jsem odjela do Madridu, kde jsme se s kamarádem Alejandrem přiopili v jedné takové 'sklepní vinárničce' se super šéfem, nicméně někdy ve tři ráno jsem musela na letiště...směr Mnichov! Vracela jsem se totiž ze Španělska přes Wörgl v Rakousku, kam jsem byla pozvána na druhé kolo pohovoru. Myslím, že jsem tentokrát nebyla ani nervózní. Na 99 % jsem si byla jistá, že mě vezmou - a za 4 dny mi to telefonicky potvrdili. V ČR jsem se ohřála asi 10 dní, stihla se vidět s Lýdý a Janičkou, a ještě si udělala týdenní dovolenou u rodinky v Anglii, protože jsem nevěděla, kdy se tam zas podívám. Viděla jsem se i s kočkama Věrkou a Terkou, obě (už zase) slibovaly brzký návrat do ČR. A po dalších asi 5 dnech v ČR byl čas se přesunout do Rakouska. Zatím ještě transitem s jedním známým, ale bylo mi jasné, že si musím koupit auto, protože nedokážu být nezávislá.

Květen
Tento měsíc se nedělo nic zvláštního, krom teda samozřejmě adaptace na nové prostředí a novou práci. Po té diktátorské době v Córdobě, kdy mi ta spolubydlící zprotivila vůbec všechno, co se v Cordobě dělo jsem měla velkou radost ze změny zaměstnání z učitelky na Transport Manager a z toho, že teď jsem konečně já ta, co se učí a bude učit něčemu novému. Akorát mě před příchodem nikdo nevaroval, že je tu všechno tak drahé, a že tu nemluví německy, ale svým dialektem tyrolštinou*, která zní asi jako tak němčina smíchaná s finštinou a maďarštinou dohromady.

Červen
Koncem června jsem si konečně užila to, co jsem si právoplatně zasloužila - vlastní promoci! Člověk by řekl, že je to jen setkání několika desítek či stovek lidí, hodina dvě žvatlání o ničem...ale ten pocit, když vám předají VÁŠ diplom do ruky a vy tam pak stojíte hrdě s hlavou vztyčenou a vědomím toho, že jste to přes 'to' všechno dotáhli do konce je k NEZAPLACENÍ! Taky jsem si v ČR odvezla auto, které jsem si mohla pořídit díky rodičům, kteří mi na splátky prodali mamčinu Fabii. Chtěli si být jistí, že si koupím nějaké opravdu v pořádku! <3

Červenec
S firmou jsme šli na horkskou túru, ale přírodu jsem si také užívala díky své nově nabité nezávislosti (autu). Také jsem si koupila kolečkové brusle a čistila si několikrát do týdne hlavu jízdou kolem řeky. Oslavila jsem narozeniny a na závěr července jsem se sešla s Vicky, která vyrazila ze Španělska na dovolenou po Evropě a nevynechala ani Vídeň. Zaspala jsem teda vlak, ale o to setkání jsem stála natolik, že jsem si zaplatila další. S Vicky mi bylo jako vždy krásně, moc jsme si ten jeden den užily.

Srpen
Vyrazila jsem si pročistit hlavu na 'místní Sněžku', jak tomu kopci Pendling říkám, protože je podobně vysoký jako naše Sněžka. Akorát tady nemusím nikam do hor, protože už v nich tak nějak jsem - Pendling mám skoro před barákem. :-)) Spolu s kamarády a jejich dítětem jsme šli na jiný kopec Höhlenstein a já na sebe byla o to víc hrdá, protože jsem ho vyšla v barefoot žabko-sandálech.

Září
Zařídila jsem si u šéfa dovolenou na Vánoce - domluvila jsem se s Julie, že letos konečně pojedu na Vánoce k nim do Anglie! Také mě slovenská kamarádka a kolegyně vzala s její dcerou na Knödelfest=festival knedlíků. Byla to mňamka, jen lidí tam mohlo být méně... Přemýšlela jsem o tom, zda-li jet do Mnichova na Octoberfest, ale řekla jsem si, že mi to právě za ty tlačenice nestojí.

Říjen
Hned na začátku měsíce jsem byla na otočku doma v ČR a na cestě zpátky jsem vzala spolujízdou jednoho týpka z Prahy k Mnichovu. Díky této 'náhodě' jsem se seznámila s dvěma naprosto suprovýma klukama, kteří mi sedli na 200 %, jen škoda, že jsou oba v Teplicích. I když ten jeden pracuje u Mnichova, v týdnu nemám šanci se tam za ním dostat. Také mi začal kurz němčiny, 2x týdně večer po práci, sešla se nás dobrá kombinace různých národností a také učitel byl moc fajn. Plus jsem tento měsíc začala zpívat s místními ženami (sbor o 8 ženách 16-56 let), které zpívají pro radost a na mších - a spolu jsme šly přivítat podzim/zimu výšlapem na Pendling.

Listopad
Farář nám (sboru) dal lístky na 'Venezuela 7/4 Ensemble', viděla jsem jedno jejich video a víc jsem nezkoumala, neboť jsem věděla, že naživo to bude stejně úplně jiné. Bylo to skvělé! A po skončení se projevilo mé akční já a šla jsem si na pódium požádat o fotku - kluci byli z Venezuely, takže s nimi jsem se dohodla lépe, jak s mými sborovými kolegyněmi v němčině, respektive dialektu. Také jsem zase byla na víkend doma oslavit mamky narozeniny a koupit si v Praze barefoot boty na zimu. Mamka byla ale také akční a dala mi jako předčasný vánoční dárek něco, čím jsem si mohla splnit sen - housle! Hrála jsem na ně 3 roky jako dítě a od té doby jsem pořád a neustále litovala, že jsem toho tenkrát z lenosti nechala - a přála si se na ně zase naučit hrát. To jsem jednou řekla před mamkou a ejhle, nápad na vánoční dárek byl na světě. <3

Prosinec
Poštou jsem obdržela nádherné přání - poděkování za to, jaká jsem a že tu jsem pro tu osobu. Ač bylo anonymní, v hlavě vám to šrotuje... :) Skončil nám německý kurz, což jsme šli spolu zapít svařákem na místní vánoční trh. Také má firma pořádala vánoční večírek, který se velmi vydařil - až na to, že moje chodidla si totálně odvykla na těsné boty a málem to nepřežila. 21. 12. jsem letěla za rodinkou do Anglie a dostala jsem od nich úžasný dárek - vstupenku 24. 12. odpoledne do první řady uprostřed na muzikál Les Miserables! Brečela jsem ještě dva dny po tom skoro při každé vzpomínce. Také jsme si užily spoustu srandy s mou 'malou' Katie, šly například na vysoký řetízák přes 50 metrů nad úrovní Temže v Londýně, bruslit, dokoupit vánoční dárky - to se mi ale vymstilo, neboť v jednom obchodě měli ve slevě asi metrového tučňáka - no nekupte to za 9.99 liber! Také mě rodinka vzala na jejich letní sídlo u pobřeží v Croyde v oblasti Devon. Vyšlo nám počasí, takže samotné procházky se psy po pláži byly super. A radost nám nezkazil ani fakt, že nefungovalo topení a měli jsme jen dva přímotopy. Já si dělala srandu, že jsem se vrátila do Córdoby, ale i tak mi tady bylo mnohem lépe - ono totiž záleží i na tom s kým jste..! <3 Silvestra jsem strávila zpátky v Rakousku s pár kamarády.




* Tyrolsky se tu dorozumívají všichni všude, a dokonce i obsluha v obchodech na vás nejdříve mluví automaticky tyrolštinou, než jim z vašeho výrazu "eh?!" dojde, že asi nebudete zdejší - ale dost často jim to ani nedojde... Po 10 měsících tady už rozumím slovům /gema/, /homa/ a /i/, aneb gehen wir=pojďme, haben wir=máme a ich=já. Jo a ještě /vosa/, což nevím jak v dialektu píšou, ale je to wasser=voda. Jaký pokrok, wow! :-D

A zazvonil zvonec a....Radunka se (zase) stěhuje!

Tak jsem si v posledních dnech uvědomila jak moc jsou lidi opravdu ovlivněni děním na internetu, konkrétně narážím na facebook. Měla jsem tu teď celkem náročné období. I když když se nad tím zamyslím, tak vlastně od začátku tu mám náročné období. Ano, vlastně jsem tu byla spokojená možná tak první měsíc, pak se to tak nějak začalo kazit a moc pozitivních reakcí ze mě nelezlo. To jsem si ale pořádně neuvědomila až do té doby, dokud mi to sestřenice "neomlátila o hlavu". Já si uvědomovala, že tu nejsem moc happy, ale pořád jsem říkala, že odejít stejně nemůžu, protože to přece nemůžu udělat šéfové, která by tak přišla o učitelku a musela by řešit náhradu. A měla na přelomu ledna a února datum porodu a navíc je milá, takové osobě, vlastně kamarádce, se prostě "podrazy" nedělají. Ano. Přesně tak jsem to viděla, že bych udělala podraz. Protože tohle prostě není velká firma, kde "big bosse" ani neznáte a je vám jedno, jestli za vás záskok seženou či ne. Tohle je malá jazykovka, kde nás je i se šéfovou-kamarádkou 10. Takže jsem svoje pocity stavěla stranou a snažila se zatnout zuby a přesvědčovat se, že to do toho června (do konce školního roku) přece musím zvládnout.

.

.

.

.

.

.

NE!

Proč někde přežívat a tak doslova trpět, když život je tak krátký?

Dokázala jsem se postavit sama za sebe a říct šéfové, že odcházím. Ona mi teda zrovna končí smlouva, která ale byla myšlena tak, že se bude prodlužovat. Ale já už neprodloužím.

Ještě když jsem nad tím jen přemýšlela, udělala jsem si vrbu z jedné kamarádky-kolegyně a všechno jsem jí řekla, vše o tom, jak se tu cítím. A ona vypadala v šoku, protože přece na facebooku mám samé usměvavé fotky a dokonce i s těmi spolubydlícími, na které tak nadávám, chodím pařit. Má reakce: "Pardon?!?!?!" Ano, mám na facebooku jednu fotku s mými spolubydlícími z party, z halloweena, 30. října 2015. A že tam mám veselé fotky a pozitivními komentáři? Tak přece nebudu zveřejňovat fotky či videa, na kterých tu brečím tak, že se od nervů celá klepu jak při zimnici? A to jsem zrovna jí přitom několikrát říkala, jak to tu blbě prožívám, že nemám ani kamarády a jedna ze spolubydlících je diktátorka. Dokonce mě jednou viděla přijít do práce v "hysterickém" záchvatu právě z té diktátorky. A i tak si "díky" facebooku může myslet, že jsem tu naprosto happy a všechno je sluníčkové. Snad poprvé mě napadlo to, že k čemu mi to sdílení fotek na fb vlastně je. A nějak to nemůžu pustit z hlavy. Ale zas na druhou stranu vím, že jsou lidé, kteří se těmi mými fotkami inspirují na výlety, či se prostě jen rádi "kochají" pohledem na místa, kde zrovna sami být nemůžou.

No, v každé případě, jak už jsem řekla, končím tu. Všechno to začalo právě kvůli té diktátorce, jejíž styl komunikace mi naprosto nevyhovuje, je z nás nejmladší, ale bydlí tu nejdéle a zřejmě si myslí, že jí to tu patří nebo nevim, ale prostě tu musí být její pravidla a basta. A běda, jak uděláte něco jen malinko jinak. Třeba mi bylo vyčteno, ale teda písemně a až po dvou týdnech, že jsem, když jsem měla službu na úklid obýváku, nezametla balkón. Doprdele, jak (a k čemu) jsem měla asi zamést balkón, když ten celý týden pršelo?! A nebo dneska ráno, no, ráno právě ne. Bylo 10 pryč a ona přišla nasupená z pokoje (předtím nám stihla napsat nasupeně na společný WhatsApp) že to si dělám prdel, proč uklízím tak brzo, že dělám bordel tím jak přesouvám nábytek a vzbudila jsem ji. Wtf. Za prvé, že vrže stůl při přesouvání i když se snažím o nenápadné pohyby, za to nemůžu. Za druhé, hluk jaký dělá posouvání gaučů neovlivním. A za třetí, a to hlavně, deset dopoledne, když vím, že v noci nebyla na party, není nijak brzo?! Sousedi se mě taky neptaj, jestli jsem se už vyspala do růžova, když mi začnou v neděli ráno (a to opravdu klidně kolem sedmé ráno) dupat a křičet nad hlavou jejich haranti. 

Další věc, kterou tu těžce rozdýchávám, a to už od listopadu(!!) je ta zima uvnitř. To si opravdu nikdo nedokáže představit jak těžké to je dokud to sám nezažije, kor takhle dlouhodobě. Švagrovi se po* topení a hned mi posílal fotku teploměru, aby mě povzbudil, že v tom nejsem sama. Fakt mě potěšil! :-)

Třetí věc která mi tu vadí je opět spojená s bytem - bombona. Neboli plynová bomba, která se musí kupovat a pak připojovat k ohřívači vody. Jenže slečny si tu v lednu vymyslely, že si budeme kupovat každá svoji bombu, takže už tak nijak extra komfortní situace (musíte pořád myslet na to, jestli vám už plyn nedochází, abyste nezůstali bez teplé vody) se stala ještě méně příjemnou, protože kdykoli chcete teplou vodu, ať už na osprchování se, umytí nádobí, napuštění vody k pití (ano, piju vlažnou až teplou), nebo třeba jen ráno večer na opláchnutí obličeje, aby vám z té ledové vody nezmrznul, musíte jít do místnosti za kuchyní a přepojit si hadičku na vaši bombu. Mno, to asi taky nezní tak negativně jako jaké to pak je, když s takovým systémem musíte žít, ale to je jedno, já vim své.

Prostě a jednoduše, nemůžu se dočkat toho, až budu odtud pryč. Kór teď, když už mě tu prostě vytáčí snad všechno. Chtěla jsem tu zůstat ještě kus dubna s tím, že teď v březnu máme týden volno, tak si snad odpočinu a měla bych sílu. Ale dnešní příhoda mě přesvědčila, že musím tyhle myšlenky zůstat tu o týden dva déle vypudit. Zůstávat tu kvůli vyšší výplatě (trochu se bojím hledání nové práce, jak dlouho to bude trvat) se mi v mém případě fakt nevyplatí, protože už to začíná být opravdu hra o to, kdo vydrží víc. Respektive jestli mi tu z toho nehrábne dřív, než stihnu zamávat kapesníčkem na rozloučenou. Córdoba prostě není dobré místo pro život, teda rozhodně ne pro mě. Místní lidé a jejich osobnost mi prostě vůbec nesedli. Jsou zvláštní, nepopsatelně zvláštní. Jsou uzavření, falešní, dokáží hrát divadlo jak vás hrozně rádi vidí a přitom když s nimi někam jdete, tak s vámi ani slovo neprohodí. Raději se baví ve své skupince přátel, s kterými komentují jednu kravinu za druhou. A jsou hrozně líní, nebo jak to nazvat. Na to jsem zas přišla v práci a to mě tu mimochodem také teda ubíjí. V ČR když si zaplatíte jazykový kurz, tak se snažíte z toho vytěžit co nejvíc, děláte domácí úkoly, o hodinách toho chcete stihnout co nejvíce, snažíte se komunikovat v angličtině, když je příležitost procvičovat konverzaci. Alespoň takoví byli snad všichni moji studenti, co jsem kdy v ČR učila (dobře no, tak všichni až na teenagery! :D). Tady máte o hodinách často pocit, že jste tam pro srandu králíkům, že tam vůbec nemusíte být, protože sedět a mlčky čumět do stolu by zvládli i bez vás. Aneb taková je jejich reakce na vaše otázky. A v tom lepším případě z nich vypadne alespoň "Yes" - ovšem na otevřenou otázku, která rozhodně neočekává Yes/No odpověď. A věřte mi, není to o tom, že by mi nerozuměli. Oni totiž takhle nereagují ani když to na ně v takové chvíli schválně zkusím ve španělštině. To už pak chytám pocity zoufalosti a ztrácím naprosto všechnu chuť v hodině pokračovat. Zrovna minulý týden jsem během jedné takové hodiny s dospělými měla chuť odejít ze třídy rozdýchat to na chodbu, ale udržela jsem se.

Shrnuto, ta práce a život tu mi nic nedává, spíš naopak mám pocit, že mi každou minutu puká jedna důležitá nervová buňka za druhou. A v takovém případě je důležité si to uvědomit a postavit se tomu, stejně jako si musí například alkoholik sám uvědomit svůj problém a sám chtít to řešit, protože jinak tu léčbu prostě zvládnout nemůže. Ve chvíli, kdy se pro něco opravdu rozhodnete, nic vás nezastaví. Mně už pár lidí několikrát řeklo, jestli teda nechci odejít, ale já furt říkala "neee, to nemůžu šéfové udělat!" Ovšem až do hádky minulou sobotu s naší diktátorkou. To byla poslední kapka. Následoval hororový týden, kdy jsem ani spát nemohla, probudila jsem se třeba v pět ráno a už neusnula, protože mi to v hlavě prostě šrotovalo na plné obrátky. Mám? Nemám? Sakra, kopretinu tu neseženu a nikdo jiný to za mě stejně vyřešit nemůže. Hmm. Tak já jsem se rozhodla. Je pátek 4. března, ani si nevzpomenu, že mají moje dvě neteře narozeniny. Protože je to den, kdy podávám výpověď. Naštěstí, jak říká šéfová, máme v záloze naši recepční, která snad nebude proti za mě zbytek roku odučit. A vůbec to vypadá, že mě chápe. Nevím, jestli se umí jen tak dobře přetvařovat, nicméně mi tím jejím přístupem hrozně pomohla. Prý "Don't worry, to se stává." A mně tak začal poslední měsíc v Cordobě. A v životě bych neřekla, jak moc se mi díky tomuto rozhodnutí může ulevit - a ulevilo.

Ohlédnutí za rokem 2015

Nápad sepsat tohle ohlédnutí mi vnukla Jířa tím jejím, já se vždy ohlížela jen sama pro sebe při zpětném nostalgickém koukání na fotky. :-) Přijde mi to vlastně jako takový americký Thanksgiving v blogovém vydání, prostě si projedete ve vzpomínkách vše, co vám zůstalo v hlavě či v srdci, či co si můžete připomenout díky fotkám a reagujete na to. Mohly se vám dít pozitivní i negativní věci. Ale nakonec jistě přijdete na to, že i to negativní vás zase posunulo o kousek kupředu, takže prostě platí staré známé pořekadlo o tom, že všechno zlé je k něčemu dobré! :-)

Leden

V lednu jsem zažívala své předposlední zkouškové, které bylo kupodivu naprosto v pohodě. Navštívila jsem konečně Lani a Auburn v jejich bytě v Praze při příležitosti společného večera s pár dalšími kamarády, hráli jsme hry a bylo to moc fajn. A na závěr měsíce jsme jeli s Martinem lyžovat, což bylo naprosto super!

Únor

V únoru jsme se díky mé bojovnosti při online rezervacích dostali do Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Šli jsme na České Nebe a bylo to jak jinak než super :) jo a před tím jsme si zašli na jídlo do nedalekého podniku U Houdků a tam se zase ráda vrátím, moc nám chutnalo! Koncem měsíce přijela do Liberce na Erasmus kamarádka, kterou jsem poznala já během svého Erasmu v Oviedu a také jsem se dostala na muzikál Dracula, s Danielem Hůlkou!

Březen

První tríček

Začala jsem chodit na pole dance a hrozně mě to chytlo. V březnu jsem sama zkoušela nové recepty a poprvé jsem ochutnala "raw" jídlo z libereckého nového bistRAW. Opět jsme zavítali do "Cimrmanovského divadla", tentokrát na Hospodu na mýtince. Trochu jsem se bála, že to bude nuda, ale nakonec to byla obrovská sranda, včetně semináře. Člověk si myslí, jak ty hry zná nazpaměť, ale nakonec ti chlapci stejně dokáží drovnat celé divadlo!

Duben

Na začátku dubna jsem jela s Jířou, novopackou Jednotou bratrskou a jejich návštěvou z Ameriky do Herrnhutu, byl to moc zajímavý výlet. Se ségry pomocí jsem konečně získala pocit, že přece jen tu bakalářku dokážu napsat. Má praktická část nabrala úplně nový směr a brzy i rozměr. :-)

Květen

V květnu jsem se učila na španělskou státnici. Odstěhovala jsem se z koleje a zakempovala u mamky. Docvičila jsem celé T25 od Shaun T a dostala se fyzicky do fajn kondice. A ségra zvládla rigorózní zkoušku a stala se tak PhDr. v oboru psychologie. No může být někdy někdo víc hrdý na svou ségru? :-)

Červen

Psychická kondice ale dostala dost zabrat, španělskou státnici jsem na první pokus nedala. Přesto jsem ale poslechla prosby ostatních úspěšnějších spolužáků a šla si s nimi sednout a několikrát si vyslechla docentova slova, jak je přesvědčen o tom, že to v lednu dám. Já si z toho díky němu nakonec začala navenek ještě ten večer dělat srandu, že jsem tu španělskou katedru přece nemohla jen tak opustit, že by přišli o klenot. Ale uvnitř mě mi moc hej nebylo... Sváděla jsem souboj sama se sebou, chtělo se mi na všechno se vyprdnout. Nicméně celkově jsem se brzy vzchopila a snažila se se poctivě připravit na poslední zkoušku co mi chyběla, anglickou syntax, a také dopisovat bakalářku. A rozhodla jsem se jet v září učit angličtinu do Córdoby, do Španělska.

Červenec

Bakalářka dopsána a odevzdána. Nakonec jsem z ní měla docela dobrý pocit! A vidět ji svázanou mi přišlo jako zázrak. Moje anglické miminko! :-) Poslední svobodná ségra měla svatbu. Teď už jsem fakt na řadě já, o-ou! :D Konečně jsem se dostala na Svijany fest, i když jen asi na dvě hodiny. V můj narozeninový den mi přátelé přichystali úžasné překvapení, snídaňový dort do postele a výlet se zavázanýma očima do ZOO, to bylo mimochodem mé poslední studentské vstupné, bylo mi 26.  Největší pecka přišla ale až navečer, kdy jsem si myslela, že pojedeme spokojeně po zvířátkách zpátky do Liberce - vyhlídkový let nad krásami okolí Dvora Králové. Následovaly úžasné 4 dny dovolené se skělými lidmi v Jižních Čechách a pohodu završila dovolená u mé anglické rodinky. Dovoluji si prohlásit, že tenhle měsíc byl z roku 2015 pro mě tím nejplnějším, nejveselejším, nejspokojenějším, no prostě nejlepším. I když na druhou stranu jsem musela skončit s pole dance.

Srpen

Začátek srpna se ještě nesl víceméně v duchu veselém, užívala jsem si naplno dovolené v Anglii. Například návštěva Brightonu s parťákem, hlídání dvou bílých chlupáčů, či snad nalezení knihovny Black Books v londýnských ulicích. Prostě jedna veselejší událost za druhou, ale v hlavě už jsem ale byla veselá méně...a začala si číst materiály k anglické státnici. Zbytek měsíce už byl jaksi více v nervech, ale o tom je asi netřeba se zmiňovat.

Září

AJ státnice je domaaaaa

Lepší začátek měsíce jsem si nemohla přát, 1. září jsem dala anglickou státnici. A naprosto jsem pochopila, proč jsem tu anglickou musela zvládnout jako první. Pak mi ale nastalo období balení, loučení a změn, 6. jsem odletěla do Španělska za novou zkušeností. V Córdobě jsem zažívala jeden šok z jiné kultury a stylu života za druhým, ještě teď mě nepřestává překvapovat, jak je jiná nejen každá část Španělska, ale každé město. Navíc, kdybych věděla, co mě čeká v zimních měsících, tak bych si noční teploty kolem 25°C užívala mnohem víc. V létě jsem necvičila, takže jsem se rozhodla to zase změnit.

Říjen

Roční výročí s přítelem mi kazil fakt, že jsme od sebe víc, než dva tisíce kilometrů. A mohla jsem tušit, že to ještě dlouho nebude jinak. Také jsem zjistila, že v Seville, městě cca 170 km odtud byl na studijním Erasmu bývalý spolužák ze španělštiny, jeho návštěva mi naprosto dobila baterky. Koncem měsíce jsem stále ještě i v noci mohla chodit v tílku a nakonec jsem se spolubydlícíma oslavila Halloween. Také jsem tu konečně poznala pár místních.

Listopad

Venku se držely teploty ještě kolem 25°C, za to uvnitř bytu jsem začínala poznávat, jaké to je žít v jižní polovině Španělska a hrát si na to, že tady zima prostě není - a že nepotřebují topení. (Od) 24. listopadu jsem měla ráno v bytě 11°C! Tenhle měsíc pro mě byl celkově dost náročný na psychiku.

Prosinec

Mikulášský víkend jsme tu měli díky státnímu svátku prodloužený, tak jsem se vydala za kamarádem Alejandrem do Madridu odpočinout si od života v Córdobě a trochu si pročistit hlavu a utříbit myšlenky. Šli jsme s pár kamarády bruslit na umělé kluziště, stálo nás to 7€ a na takhle tupých bruslích jsem v životě nebruslila. :-D Koupila jsem si rychlovarnou konvici, protože několik šálků horkého čaje denně se stalo nutností, aneb jak se žije v bytě s 11°C, né-li občas méně. Na Vánoce jsem zůstala v Córdobě, Štědrý večer jsem si užila s kamarády Maďary, totálně jsme se přejedli společně připravenou mega večeří a mými 3 dezerty :D Hned co za mnou ale 18. prosince zaklaply dveře naší školy jsem se ale také musela začít učit na opravnou státnici ze španělštiny, takže nebylo vše úplně růžové. Na přelom roků 2015/16 jsem jela na sever do Ovieda za mou drahou Desirée a konečně tak viděla jejího ročního syna Roye. Byla jsem tam poprvé od svého studia na jaře roku 2013 a neskutečně si to s tamní partou starých i nových kamarádů užila. Nový rok začal skvěle! :-)

Za ten rok jsem prožila spoustu "ups and downs", chvil, kdy bych nejraději neexistovala, ale i chvil, které jsem si neskutečně užívala a děkovala, že je mohu prožít. Ostatně asi jako každý.

Byl to skvělý rok plný (opět) nových zkušeností a já jsem ráda, že se mohu ve svém životě neustále učit něčemu novému a tím tak osobnostně růst a posouvat se "jinam". I když mi to možná občas trochu komplikuje život.

Státnice ze španělštiny aneb studium bakaláře není jen o titulu!

Upozorňuji, že to, co bude následovat je souhrn mých myšlenek a postřehů a pocitů zejména pro mě samotnout, abych si třeba za 5 let mohla jasně vybavit ty situace či pocity... A také to tu píšu pro budoucí státnicující. Ale rozhodně je na každém, jestli to chce číst nebo ne, asi to pro nezúčastněné nebude nic extra zajímavého, nevím. :-))

Ani nevím, jestli jsem se tu vůbec přiznala (a myslím, že ne), že jsem šla ke státnici ze ŠJ už v červnu a nedala jsem ji. Popravdě, styděla jsem se. A taky jsem měla trochu pocit nespravedlnosti, protože jsem se na ni učila skoro celý květen a vím, že ji dali spolužáci, kteří na to měli méně, než dva týdny... Nikomu nepřeju ten pocit stát před komisí, kdy všichni projdou a vy jste ti jediní "lůzři", kteří jdou domů s nepořízenou - a navíc ještě s tím, že nechápete, jak se to mohlo stát. Ale holt (nejen) mozek máme každý jiný.

Já jsem tenkrát po* písemnou část, což jsem vlastně nepochopila dodnes. Byla jsem si po tom testu tak jistá, že ho mám tak minimálně na 80 % dobře - a přitom jsem ho napsala asi jen na 60 %. No a svým průměrným výsledkem z ústní části jsem to prostě nezachránila. Abyste rozuměli, na AJ jsme měli jen ústní státnici, což asi bývá nejvíce obvyklé. Na španělštině jsou ale dvě části státní zkoušky, které se dělají buď dva dny po sobě, nebo jedna ráno, druhá odpoledne. Tyto dvě části se sčítají, dohromady musíte mít myslím nad 65 bodů ze 100, z písemné lze dostat 55 bodů, z ústní 45.

Nejdříve je písemná část. A ta má vlastně 3 části. První část je gramatická, na styl jazykových testů, když si děláte certifikát, jsou tam 3 otázky na poslech, pak půl A4 textu a k tomu 3 otázky na porozumění čteného textu a pak tam je nevím kolik otázek z gramatiky a slovní zásoby (španělština je plná různých frází a obratů). Na závěr této části jsou 3 obrázky na sebe navazující a vy z toho máte udělat příběh. V červnu jsem ho, mám pocit, psala celý jednoduše v přítomném čase a až potom mi někdo řekl, že by na tom měl člověk ukázat to, že umí samozřejmě i jiné časy, no prostě trochu složitější jazyk. Ty "listening" a "reading" otázky jsou bodované po 2 bodech, takže tam se bohužel dost často ztrácí cenné body (což by i můj případ v červnu). A ty další dvě části písemného testu jsou otevřené otázky ze 4 lingvistických předmětů, a to syntax, morfologie, lexikologie a fonetika a fonologie. Jedna část jsou teoretické otázky z těchto předmětů a druhá jsou otázky praktické, tedy "práce s textem". Dostanete větu a musíte ji umět fonologicky přepsat a syntakticky a morfologicky rozebrat a z lexy tam bývá něco praktického ohledně tvoření slov.

No a ústní státnice je ústní zkouška ze 4 dalších předmětů, historie Španělska, historie Latinské Ameriky, literatura Španělska a literatura Latinské Ameriky, plus ještě jedna otázka na povinnou četbu (40 knížek). Jo a ještě během vašeho "vystoupení" sledují a bodují váš projev.

Státnice ze španělštiny pro mě (opět) znamenala obrovský kus práce na sobě. A to jsem si přitom po té státnici z angličtiny v září myslela, že tohle už bude jen čajíček, že to nejhorší (psychicky) mám prostě za sebou a tohle prostě půjde jako po másle. Jooo, velké prd. Co se materiálů týče, ty jsem sice už měla, jenže jsem věděla, že je musím jakoby znovu přepracovat, přepsat do nové podoby, připsat nové poznámky a znovu to konzultovat s wikipedií a podobně, protože jsem již starým poznámkám nerozuměla a informace mi občas zase nedávaly smysl. A co se psychiky týče... Tady zapracoval asi i fakt, že už mě to studium nebavilo. Nechtělo se mi zas učit nesmyslné kombinace spisovatelů a jejich děl. To už bych se mnohem radši nakonec učila o té historii snad každého latinskoamerického státu zvlášť. V tom se totiž dá najít nějaká logika, respektive příběh který vám, ač po x hodinách dohledávání informací, nakonec krásně dává smysl. V tom, že do toho a toho období máte zařadit toho a toho autora, vědět odkud byl a jestli a kým se či koho inspiroval a ještě k němu znát alespoň jedno dvě díla (a nejlépe aspoň o jednom díle znát obsah, že), v tom prostě žádná logika či příběh není. A jedním z nejětších šoků pro mě byl 6. leden 2016, jako by to bylo včera, kdy jsem zjistila, že z toho, co jsem se učila o Vánocích už nevím ani prd. Dost podrobně jsem se tenkrát věnovala dějinám Španělska a krásně jsem je uměla a i mi dávaly smysl a přirostly mi k srdci, až jsem na sebe byla hrdá. A pak jsem si to šla jen tak znovu přečíst a připomenout detaily a zjistila jsem, že se musím znovu UČIT i základy. Ten pocit zoufalství nikomu nepřeju. Čas hrál slušně proti mně a já jsem pak 11. ledna zase začala chodit do práce. Učím angličtinu ve Španělsku a můj rozvrh je roztahaný do celého dne. Takže jsem musela vstávat brzy ráno, učit se, jít pracovat, zacvičit si (to už jsem poslední týden před zkouškou vynechala v rámci úspory času), učit se, na čtvrtou jít zas pracovat a vrátit se většinou kolem deváté a zase se jít minimálně do půlnoci učit. Jo a do toho jsem musela mít taky čas jíst, že. Bylo to dost psychicky náročné v tom, že než jsem se rozjela do toho stavu, kdy jsem měla fakt pocit produktivity, tak už jsem musela do práce či se jít najíst. Dost mi pomáhala kamarádka Nicola, která se také na tu státnici učila, ale zároveň byla stále na drátě, takže kdykoli cokoli, mohla jsem to prokonzultovat, či si jen postěžovat či se nějak uklidnit. Nic, jestli to čteš, fakt díky! :) Pak mě na druhou stranu dost složilo necelé dva týdny před státnicí, když jsem si postěžovala ségře o tom, jak se hroutím, že jak do toho chodím do práce, tak že to vůbec nezvládám, nestíhám...až v zápětí mi došlo, že jsem ji měla předem požádat o to, že potřebuji slyšet slova podpory, útěchy, prostě takové to "ty to zvládneš". Protože ségra byla v tu chvíli "v ráži" (a bohužel ale neříkala nic, co by nebyla pravda) a reagovala stylem, že jsem blázen, že jsem si před tím nevzala aspoň týden volno z práce a kdesi, cosi... No měla pravdu. Já to v tu chvíli viděla. V tu chíli jsem věděla moc dobře, že to bylo naplánováno naprosto špatně. Já si prostě původně, když jsem to v listopadu plánovala myslela, že vzhledem k tomu, že mám čas se učit o Vánocích, že žádné extra volné týdny dopředu potřebovat nebudu. A pak přišel ten šestý leden, kdy jsem zjistila, že z toho co už jsem se učila nic nevím a stavy naprostého zoufalství a hysterie byly tady - a ne jednou. Nakonec jsem měla alespoň dvě odpoledne volná, ale šéfová mi víc volna dát nemohla, protože za mě neměla učitelský záskok. Vyřešila jsem to tak, že jsem z toho nadšená sice nebyla, ale věděla jsem, že je to v mé situaci to nejlepší, co můžu udělat. Do ČR jsem přiletěla v sobotu 23. večer (po celém dni cestování se špunty v uších a učením v ruce) a v neděli odpoledne jsem odjela do Liberce na kolej, kde jsem si zaplatila pokoj sama pro sebe až do státnic a prostě jsem se snažila toho do sebe ještě co nejvíc dostat. Ty poslední dny byly ve znamení literatur a bylo to peklo, dokonce jsem se i probouzela uprostřed noci s tím, že první, co se mi vybavilo byla jména hispánských spisovatelů. Nejednou jsem kvůli tomu musela vstát, rozsvítit si a podívat se do poznámek co k jakému spisovateli mám napsáno, protože jsem v tu chvíli nevěděla a děsilo mě to. A "haluz stav" jsem měla v úterý. Celé odpoledne jsem se cítila NAPROSTO v klidu. Vůbec jsem to nechápala. Byl to stav, že stačilo málo a úplně jsem na tu státnici zapomněla a mohla jít s někým na kafe. Byla jsem dokonce až taková vysmátá (mno, možná mi z toho jen už fakt hráblo :D). Ovšem tenhle stav "z jiného světa" trval jen asi do půl 2 ráno, kdy jsem si řekla, že si ještě přečtu rychle něco z těch lingvistických předmětů na osvěžení, ale vzápětí jsem začala chytat stav paniky uvnitř mě, že už z těch 4 předmětů zas nevím nic. Nechápala jsem svůj mozek, kam se ty znalosti poděly, nechápala jsem, proč já. Nicméně jsem se teda rozhodla nejít spát a prostě si ty předměty aspoň ještě přečíst a doufat, že se mi tím alespoň něco zase připomene. Protože když jsem se to v tu chvíli snažila říkat z hlavy, nekecám, nic jsem nevěděla. Ten pocit nepřeju nikomu a nikdy u žádné zkoušky. Nejhorší je, že jsem přesně takové "vokno" zažila na té červnové státnici kam jsem šla s tím, že mě otázka z dějin určitě nažene spoustu plusových bodů a nakonec jsem tam seděla na potítku nad tématem Borbonů, kteří jsou u vlády od roku 1700 až do teď (!) a nejdřív jsem absolutně nevěděla nic jiného než to, že první Borbon byl Felipe V. To bylo snad mé první okno u ústní zkoušky, a to zrovna u té nejdůležitější. No, a doufám, že také poslední! ;-) Jinak jsem ale tu noc z úterý na tu osudnou středu 27. ledna 2016 nakonec spala půl hodiny, někdy kolem půl 5 už jsem fakt potřebovala dočerpat aspoň něco málo sil, ale ještě jsem to neměla dočtené vše (to jsem nechápala, jak mi to čtení trvalo dlouho?!), takže jsem na dýl spát jít nechtěla. A říkala jsem si, že před státnicí z AJ jsem vlastně taky spala jen půl hodiny, takže to bude cajk. Jenže před tou AJ státnicí jsem byla i v tu noc naprosto čilá a hlavně jsem opravdu dokázala ty věci říkat z hlavy, takže ve mně nebylo tolik paniky... No, snažila jsem se uklidňovat maličkostmi. Například tím, že jsem do ČR přece neletěla nadarmo, že jsem dostala znamení už na cestě do ČR, že všechno dobře dopadne. Měla jsem totiž let s přestupem a na druhém letu jsme letěli jiným typem letadla a všichni dostali od systému místo svých předem vybraných sedadel sedadla nová, automaticky přirazená počítačem. A to moje bylo v řadě číslo 24 (namísto 9)! A 24 je moje šťastné číslo. To přeci prostě nemohla být náhoda?! :-))

No a co se tedy odehrávalo ve středu 27. 1. 2016? Sešlo se nás k zimnímu termínu státnic jen 6, takže se naše katedra rozhodla mít celý proces ŠJ státnic v jeden den.

Ráno v 8 jsme měli začít písemnou částí (píše se 2 hodiny) a ve 13:00 byl v plánu začátek ústního zkoušení. Mezitím jsme my rozhodně na oběd nešli, ale všichni jsme se odebrali do knihovny, kde jsme ještě pilně opakovali, četli a šíleli. Jedna spolužačka se v tu chvíli prý v podstatě POPRVÉ učila literaturu Latinské Ameriky. Nechápu její ultra rychlý mozek, který má neuvěřitelně rychlé ukládání informací (to jsem jí doslova záviděla už během studia, takže teď už jsem jen nechápavě zírala :D). Nicméně ani učitelský sbor nezahálel, protože před ústní musel stihnout opravit naše písemné testy.

Upřímně, po dopsání písemné části jsem si připadala zoufale. Já vím, že se zbytečně moc nervuji a stresuji, ale tohle nebyl ten případ. Tak, jako jsem si v červnu byla jistá, že jsem ten test zvládla velmi dobře, tak teď jsem si byla naprosto jistá, že to byl propadák. Nestíhala jsem praktické otázky, například syntaktický rozklad věty jsem fakt tvořila v posledních minutách/vteřinách a to nebylo dobré. Člověk nemá čas na to se pořádně zamyslet ani nad tím, která věta je hlavní a která vedlejší, natož vymýšlet jaký typ vedlejší věty to je a proč je tam použit subjunktivní tvar slovesa. No a u teoretických otázek jsem zas zažila "okno napůl". Vzpomínám si, že tam byla z morfologie otázka "Zájmena" a pište, co k tomu víte. A já si v tu chvíli vybavila jen 4 typy zájmen z kdo ví kolika vlastně (minimálně 6) a k tomu příklady a že když se objeví vedle podstatného jméno, že se jim "según Černý" říká "determinativos" a tečka. Žádná omáčka mě nenapadla. Nebo syntaktická otázka na syntagmy?!? Zasvěcení vědí o čem píšu, nelingvistům to asi nemá cenu vysvětlovat, ale jestli vás to hodně zajímá, tak napište do komentářů :D To je prostě tak blbá "omáčková" otázky - přesně něco, co jsem hodně těžce dolovala, přemlouvala jsem vlastní mozek, aby vymyslel, co bych k tomu vůbec mohla říct a mám pocit, že mě nakonec ani nenapadlo psát tam, že "núcleo" té dané syntagmy je to a to, což je sice z názvu té dané syntagmy jasné, ale je to podstatná informace, takže za zmínku to stojí. No nic no, stane se :D Jo a mimochodem, na poslech jsme měli něco takové docela nejednoznačné o módní návrhářce, co ale vyšla na trh s vlastním parfémem, a to bylo dost o slovíčkaření - bylo třeba slyšet detaily a umět je významově rozlišit, např. že ta osoba neříká, že je něco "hodně" populární, ale "docela" populární - nebo něco na ten styl. A článek na čtení mi přišel hrozně takový politicko-literární, o nějaké literární ceně. Bylo tam pár slovíček zrovna v klíčových místech, které jsem předtím v životě neslyšela. No, nebylo mi z toho nejlépe. Prostě jsem po tom testu měla fakt pocit propadáku, že jestli mám 30 bodů z 55, tak je to hodně. Nejraději bych se bývala byla otočila a jela pryč a na ústní už vůbec nešla, protože jsem si říkala, že po takovém průseru se jim němůžu u ústní ani kouknout do očí. Byla mi prostě hamba.

Neotočila jsem se a nevzdala to. Naopak, začala jsem si dodávat odvahu a říkat si, že to nevadí, že určitě zazářím u ústní. V tom mi i trochu pomohla Jířa, která za mnou dorazila mě (a zbytek státnicujících) podpořit (DÍK!), že mi to pak jednou dvakrát zopakovala. :-) Pauzu mezi písemnou a mou ústní (tzn. cca 10:30-14:30) jsem využila k tomu, že jsem si ty 4 historicko-literární předměty stihla tak tak přečíst. Mezitím mě teda ale dost vyrušoval doslova bordel na té chodbě před učebnou, protože to bylo v nově opravované budově, kde ještě ale probíhaly poslední rekonstrukce a chodili tam dělníci, kteří byli hrozně hluční. A také mě trochu znervózňovali spolužáci, co šli na svou ústní a pak vycházeli s různými reakcemi ven, vesměs ale reakcemi pozitivními, že měli štěstí na otázky, třeba jako ta Nikol s tím rychlým pamatovákem, která si z něčeho vytáhla první otázku a na té se prý dokonale uklidnila a zbytek už jí šel jako po másle nebo jako Aleš, který se moc radoval, že si nevytáhl z latinskoamerické literatury všemi nenáviděné devítky, ale desítku (v tom seznamu otázek LA literatury jsou totiž dvě deváté otázky a obě jsou hrozně fuj - a v závěru na potítku s hrůzou zjistíte, že je mají oni spojené v jednu devítku, takže kdo si vytáhne tuhle otázku, tak to má opravdu těžké). Já jsem jim jinak tu radost sice moc přála, ale v tu chvíli jsem samozřejmě i záviděla. Já šla totiž na řadu poslední - no jo no, příjmení začínající na V a pořadí podle abecedy...

Jo, ještě jsem si teď vzpomněla na takový "detail" k těm literárním otázkám. Je tam jeden průser, a to ten, že jsou sestavované jedním docentem, který už ale na té univerzitě neučí. Já jsem s ním měla jen vždy jeden semestr každé té literatury a druhý semestr jsem pak už měla s novým profesorem, externistou ze španělských studií z Univerzity Karlovy, který u nás byl teda nově a rozkoukával se. A ten nám logicky říkal "svoje" informace, respektive to, co jemu přijde důležité či zajímavé - což teda sice zajímavé bylo, rozhodně byly jeho hodiny záživnější než ty od toho původního docenta, ale dost spisovatelů jsme s ním vůbec neprobrali (a místo nich třeba mluvili o jiných autorech) a modernější literaturou se teda také nějak moc nezabýval. Takže tak nějak obecně byly vždy poslední tři čtyři poslední otázky z 12 z literatury španělské a z dalších 12 z literatury latinskoamerické dost neoblíbené, člověk si tyhle informace musel všechny dohledávat sám a prostě se je nějak "našprtat".

No a má ústní? Když mě zavolali, ani nevím, jestli mi vůbec něco probíhalo hlavou. Čísla otázek na tahání byla rozdělena do tří skupin, ani jsem nevnímala našeho docenta když říkal, která skupina je pro jaký okruh, chtěla jsem prostě otázky z prvních polovin - takže si asi umíte představit, jak ve mně píchlo, když jsem si v první kupičce vytáhla číslo 12! A co teprve, když jsem si v druhé skupince vytáhla číslo...tramtadadá...12! To už nekecám, ale uletělo mi slabší "tyvole!", tak jsem se hned omlouvala, pro případ, že by to někdo zaslechl. Docent si z toho dělal srandu, že co dneska máme všichni s těmi dvanáctkami, jedna (nebo víc?) spolužačka si ji taky vytáhla). Při tahání ze třetí kupičky už mě málem odváželi, když jsem při otáčení papírku zahlédla zase dvojku. Naštěstí to tady ale zůstalo u toho čísla 2. Byla to historie Španělska, Římané a Visigóti, juchuuu, aspoň něco pozitivního. U toho jsem si věřila a říkala si, že tím musím rozhodně začít a vyplácat tím co nejvíc času...jenže to by se zrovna u mě docent nesměl rozhodnout, že mi určí on, čím mám začít - a samozřejmě že mi vybral literatury, mierda! :-D Jinak mimochodem, na potítku jsem měla s sebou svoje špuntová sluchátka. Jen mi vysela z uší, měla jsem je místo špuntů, přes které bych nic neslyšela, ani až by mě volali na řadu, že. No a když si přišel docent za mnou pro seznam četby, tak si těch sluchátek všimnul tak po očku, tak bylo úplně vidět jak se zarazil, couvnul pár kroků zpátky a sjel ta sluchátka od mých uší po jejich svázaný konec, který jsem měla ve výšce břicha a jen se tak spokojeně uchechtnul. To tam asi ještě neměli, aby měl někdo tahák v uších :D No ni tentokrát ne, snad jsem ale nezklamala. :-)
Mno, než jsem šla na řadu, musela jsem jít na chodbu a počkat, až se komise poradí o známce toho, kdo šel přede mnou. Všichni spolužáci, co už to měli za sebou (+Jířa) na mě hodili tak zvědavé pohledy jako ve smyslu jak jsem na tom, co otázky. Já byla do té doby docela klidná, na potítku jsem se uklidňovala tou historickou otázkou a vlastně ještě i na té chodbě mi tam šrotovaly nějaké informace. Ale jak jsem cítila stoupající vážnost situace, tak jsem se musela přidržet zábradlí a zhluboka dýchat. A tam když jsem dosedla a docent mi vybral jako první tu literární otázku, tak mi málem jeblo. Nějak jsem nevěděla jak začít, protože se mi vypařila všeobecná definice experimentální novely či nových vypravěčských směrů. Byla jsem ráda, že jsem ze sebe dostala nějaké generace a jejich autory. Navíc se tam cítíte tak trochu jak opice v ZOO, protože proti vám sedí komise složená z docenta-vedoucího katedry, učitele na literaturu, jednoho učitele z jiné univerzity, v mém případě učitelky z UK, plus ještě dvě učitelky z naší katedry, ty nevím, jestli jen přihlížejí, nebo i hodnotí. Vtipné je, že do téhle otázky patřil i Eduardo Mendoza, od kterého jsem si tady v dobré vůli v listopadu půjčila knížku, že si jí přečtu, že by se mi mohla u státnic hodit, ale nakonec jsem ji nedočetla, protože jsem nějak nerozuměla o čem čtu a nebavilo mě to tím pádem. Ale aspoň název jsem si zapamatovala a děj jsem řekla k jinému jeho dílu. A taky pod tuto mou otázku patřila ženská tvorba, ke které jsem si vybavila akorát jméno jedné spisovatelky - a k ní to, že byla lesba. Hmmm, to je určitě velmi podstatná informace, pomyslela jsem si! :D Ale k ní nakonec ani nedošlo. Za to moje druhá literární otázka, ta z Latinské Ameriky, byla o literatuře psané ženami. Tak tady mě zachránila Isabel Allende, pár detailů o ní plus její Dům duchů. Tahle otázka byl fakt něco jako můj osud! Za prvé se mě v červnu právě na Dům duchů ptali jako na knihu z povinné četby a já si tenkrát nevzpomněla, o čem to bylo. A za druhé jsem se o ní a o této její knížce bavila tady ve Španělsku s kolegyní z práce, že je to její oblíbená autorka a že je ta kniha zfilmovaná - a já si ten film díky tomu mezi učením pustila a díky tomu teda tentokrát věděla obsah. Prostě mazec. Někdo tomu říká náhoda, já teda ne. :-) Každopádně jsem to díky tomu obsahu zdržela a nebyl čas šťourat do toho, jestli k té otázce vím ještě něco a přešlo se k četbe, kdy mi náš milý docent vybral Fuente Ovejuna neboli Ovčí pramen, jednu ze dvou knížek z těch 40, která se mi líbila. Jenže to mělo háček, že jsem ji četla už v prváku, takže detaily už jsem nevěděla, ani jakým stylem to bylo psáno. Tak si na mě ta externí učitelka z Karlovky trochu smlsla, že to je ale dost důležité a bohužel náš učitel literatury mi ještě přidal, takže jsem se v závěru cítila jak kdybych to vlastně vůbec nikdy nečetla. No, fakt jsem netušila, jaké mám od nich čekat hodnocení, každopádně mi vůbec nepřidával fakt, že jsem tu externistku po mých asi dvou špatných odpovědích zahlédla, jak si tam v "posudkovém archu" u mě něco gumuje a přepisuje. Hnusný pocit! No a potom teda přišla na řadu ta literatura, to už jsem si ale přišla úplně zpráskaně a že jsem tam hrozně dlouho, nicméně jsem teda spustila mnohem víc sebejistě na téma těch Římanů a jejich bojů s Kartagincema. Ještě mi docent dával dodatkové otázky a musím říct, že jsem se na vteřinku zasekla i u tak jednoduché otázky jako jaké byly ve Španělsku původní kmeny, protože mě jako první napadaly jména kolonizátorských kmenů. Naštěstí ty původní mě napadly hned vzápětí, stav paniky a prázdné hlavy se nekonal a docent jen souhlasně (a měla jsem pocit, že i potěšeně) pokýval hlavou. Pak mě teda trochu vydusil na něčem trochu neoprávněně. Máme totiž od něj v zápiskách, že s Římany přišlo kolem prvního století křesťanství, což jsem i řekla. A on se mě pak zeptal, že jsem něco řekla u Římanů a není to tak úplně pravda, že to přišlo až později...no stálo mě to hodně úsilí, ale nakonec jsem si teda tipla (což nesnáším!), že naráží na to křesťanství a že teda přišlo asi až s Visigóty a k tomu mi on něco teda jakože dovysvětloval či co, musím se přiznat, že v tu chvíli jsem ho asi moc nevnímala, byla jsem z toho totiž dost rozhozená a nesvá, že prostě i na otázce u které jsem si byla jistá naprostým úspěchem mě takhle dokázali podusit. Když jsem pak vylezla na chodbu, přišla jsem si, že jsem jako rozhodně řekla dost věcí, ale bylo mi dost jasné, že výsledek teď dost záleží na tom písemném testu - z kterého jsem, jak už jsem psala, vůbec neměla dobrý pocit. A mimochodem se na mě zas spolužáci sesypali ve smyslu, že jsem tam byla hrozně dlouho (oni max. 20 minut, já prý asi půl hodiny). Ale snažili se mě uklidňovat. Já jsem v tu chvíli byla hrozně ráda, že hned po mně nám šli říct výsledky.
Nastoupili jsme před komisi a já byla totálně nervózní, to si ani představit neumíte. Když došel docent s vyhodnocováním k jedné spolužačce, které řekli, že neuspěla, tak jsem začala kousat do šály, kterou jsem si po celou dobu zapomněla na krku. Jak já věděla jak se cítí a zároveň jsem se tak snažila soustředit na pozitivní výsledek. No, nejdříve se říká výsledek písemné. Koukala jsem do země, čelo totálně svraštěné strachy. Měla jsem 39 bodů - což způsobilo vykulený výraz, jak kdybych na té zemi uviděla kdo ví co. Kde ty body vzali?! Kurde, já svým pocitům z testů a zkoušek prostě fakt věřit nemůžu. ...No, a vzápětí docent tedy dořekl, že výsledná známka je za tři a to už jsem se mu podívala do očí a po asi dvou vteřinách této oční výměny, v které bylo řečeno všechno jsem jen cítila, že se mi po tváři kutálí slzy. Já to dokázala!

Jsem hrozně ráda, že jsem to tu takhle docela podrobně sepsala (dokázala bych to ještě podrobněji, ale mám pocit, že to už bych ani já za pár let netušila, o čem že jsem to psala! :D). Ty pocity z toho všeho si ráda zase jednou připomenu. Je to pro mě asi stále tak trochu neuvěřitelné. Asi potřebuju vidět svůj diplom, kde to bude oficiálně napsáno, Bc. Radka Vilímová. Já jsem toho bakaláře fakt dala. Možná už jsem tomu nevěřila. Furt jsem si říkala "Musíš!", ale popravdě nevím, jestli jsem tomu opravdu věřila. Myslím, že věřila, ale rozhodně ne na 100 %. Ale věřila jsem jinak... Nicméně, jsem prostě dobrá. Jsem úžasná. No a co, že mi to trvalo 4 a půl roku do ukončení. Za prvé jsem byla i na Erasmu, takže jsem pak musela dohánět předměty, a za druhé jen já vím co jsem v tom studiu od toho října 2011 všechno nechala, kolik odříkání, nadávání, nervů, stresu, slz (teď se mi např. vybavilo, když jsem se rozbrečela holkám spolubydlícím v mém prváku zoufalostí nad pravidly ŠJ subjuntiva, že mi to vůbec nedává smysl), ale zároveň jsem během studia zažila i hodně radosti, smíchu (co třeba, když jsme při jednom španělském předmětu v prváku poprvé dostali půjčená velká sluchátka na procvičování poslechu, z toho jsme s Jířou nemohly a hned se fotily! Škoda, že tu tu fotku nemám, hned bych vám ji sem dala :D), pocitů vítězství (třeba při odchodu ze zkoušky z AJ z předmětu UKLBE s Mudure se známkou 1-, to jsem fakt nechápala :D) a nových zážitků. Především jsem zas o něco více poznala samu sebe, posunula se v životě dál ve všech ohledech, nejen věkově a zkušenostmi, ale zejména psychicky si myslím, že jsem na sobě hodně zapracovala. Sblížila jsem se s rodinou, které tímto patří velké dík (snad nikdy nezapomenu Láďovo "Nejhorší smrt je vyplašením!" a mámino "Dejcháš? Tak dejchej, to je to důležité!" a jejich společné dělání si prdelek z toho, že jsem jim řekla, že nechci být "lůzr"). Získala jsem nové kamarády, poznala lásku Boha a nakonec se mi bude fakt paradoxně stýskat nejen po španělské katedře, kde mě od začátku nepřestával překvapovat jejich přátelský přístup, ale i po té anglické. Na objetí s jinak celkem odměřenou docentkou Malou prostě už asi nikdy nezapomenu. Po 4 letech zjistíte, že ta přísná osoba má také srdce. :-) A na postátnicové posezení s učiteli z katedry španělské se také jistě zapomenout nedá, protože náš pan docent Valeš je prostě formát! A heč, já to posezení zažila 2x, protože prostě já jsem jiná a šla jsem tam i tenkrát v červnu, i když jsem státnici nedala :-))

Co bych popřála všem, co nejsou úplně studijní typy a i přesto jdou na vejšku na celkem dost teoretický obor (aniž by to vlastně ale dopředu tušili)? Pokud vás to alespoň trochu baví, bojujte, stojí to za to. Zejména potom ten pocit toho, že jste to fakt dotáhli do konce se vším všudy. Ale pokud zjistíte, že vás to nebaví, tak se na to vybodněte, a to čím dřív, tím lépe, protože je zbytečné se trápit a mít pak stavy depresí a nevím čeho, že už se vám z toho hroutí i zdraví...
Važte si sami sebe a naučte se rozlišovat mezi tím, co vám nejde z lenosti a tím, co vám opravdu prostě nejde. Ale i tak hledejte způsob, jak vám to může jít alespoň o trochu lépe. Třeba poprosit o pomoc hodnou kamarádku. Takovou, která bude ochotná se s vámi 5 hodin v kuse hrabat v detailech AJ syntaxe, kterou už má ona dávno splněnou, protože vy máte před zkouškou a jste zoufalí z toho, že se vám to všechno motá dohromady, ač se zrovna sama dozvěděla, že je její vedoucí bakalářky egoista a nechce jí bakalářku schválit a zadělal jí tak na problém. Nebo takovou, která bude ochotná vám převyprávět v souvislostech anglické a americké dějiny, aby vám konečně začaly dávat nějaký smysl. Nebo takovou, která s vámi prostě zůstane vždy, v dobrém, i ve zlém, a dokonce se za Vás (asi nejednou) pomodlí, aniž byste o tom věděli....... Já jsem (nejen) takové pomoci od svých spolužáků a kamarádů v jednom zažila za to studium opravdu mnoho a doufám, že jsem jim to alespoň nějak dokázala vrátit. Ačkoliv po mně nikdo žádnou "odměnu" nechtěl. Tomu se, vážení, říká přátelství. Takových lidí si neskutečně vážím a moc děkuji za to, že je ve svém životě mám. Miluji je, oni určitě vědí, kdo jsou. :-) A vám všem přeji štěstí, (sebe)lásku a jistotu ve všech vašich životních krocích a zkouškách!

Pro koho "to" děláme?

Včera jsem s kamarády koukala na film Dark City, je to něco na styl Matrixu, který jsem v mých tehdejších "teenager-letech" s odmítnutím zahodila do kouta. Tentokrát mě tenhle styl nebo teda lépe řečeno tenhle film vlastně docela zaujal, ale musela jsem si vzít chvilku "time-out", abych přišla na to, co to ve mně vyvolává a co si o tom filmu tedy myslet. Spolu jsme tedy okomentovali co to každému evokuje a následně jsme si začali povídat na všechna možná životní témata. A v tom to přišlo. Bavili jsme se o jednom momentálně pro mě dost aktuálním tématu, já jim povídala o tom, jak z toho mám strach a ty a ty problémy a že po psychické stránce to potřebuju ještě zpracovat. A najednou se mě kamarádka ptá: "A děláš to pro to, protože to chceš ty nebo proč?"

Hmm, dobrá otázka. Úplně jsem se zarazila. Už už bych snad i řekla, že to dělám pro "ně". Ale "jim" to přece může být ukradené, když jde o můj život, no ne? A taky že "jim" to asi ukradené je. Já to musím chtít kvůli sobě. A nejvtipnější na tom je, že tuhle větu si může aplikovat úplně každý na úplně každou situaci ve svém životě. Dnes mě to napadlo znovu po cvičení, kde můj "předcvičující" z videa (mimochodem je to Shaun T :)) říká, ať se zaregistrujeme na té a té stránce, že je tam spousta trenérů, co čekají jen na to, aby nám mohli nějak pomoci. Napadlo mě vzápětí, že znám jednu Američanku, která je fakt veliká, ale i přes to se snaží už přes rok hubnout a hýbe se skoro každý den. Hubne hrozně pomalu, myslím si, že to bude její stravou ale do toho nevidím a nechci jí do toho kecat, ale o to tu stejně teď nejde. Jde o to, že díky tomu, že tak fyzicky maká se taky aprobovala na tu pozici trenéra a má teď svou fanouškovskou stránku, kde sdílí fotky a videa kde cvičí a tím teda asi motivuje další lidi. Vzápětí mě napadlo, že to vlastně asi pomáhá i jí se donutit hýbat i když se jí zrovna nechce, protože ví, že jí sledují tisíce lidí a nechce vypadat jako looser. Protože u mě by to takhle fungovalo. Navíc, každého potěší, když ho někdo pochválí, když mu někdo řekne nebo napíše, že mu to sluší, že je fakt dobrý, že na sobě tak maká, nebo že je to jednoduše skvělý člověk. Ale proč to všechno (cokoli) doopravdy děláme, respektive pro koho "to" děláme? A pro koho bychom "to", ať to, či ono, dělat měli?

Odpověď je jednoduchá: PRO SEBE SAMA!

Cokoliv co v životě děláme, ať už to děláme jakkoli rychle a s jakýmkoli zaujetím, bychom vždy měli dělat pro sebe sama, protože my to právě takhle zrovna chceme! Ne, že budeme cvičit kvůli tomu, že nám neempatický učitel tělocviku řekl, že jsme tlustí a že ten výmyk rozhodně neuděláme a my mu to chceme nandat. Ne, že budeme studovat kvůli tomu, abychom našimi výsledky udělali radost prarodičům. Ne, že budeme pracovat jako chirurg, ačkoli nesnášíme krev, jenom proto, že to bylo přání našich rodičů.

Všechno co děláme, by nás mělo nějak naplňovat, mělo by nám to dělat radost, mělo by nás to motivovat k dalším výsledkům a úspěchům. Nás samotné, ne naše kamarády a rodinné příslušníky! A i když pak přijde nějaká těžší překážka, je třeba si vzpomenout právě na ten důvod, proč jsme do toho původně šli, proč jsme s tím začali. A pokud je odpověď: "Protože jsme chtěli!", zamysleme se nad tím, vybavme si ty pocity toho chtíče a zamakejme! Nenechme se odradit tím, že teď máme pocity jako bychom měli zítra zdolat Mt. Everest a že se nám snaží ten ďábel v hlavě namluvit, že je to prostě nemožné, že to nedokážeme. Nezačněme couvat, neutíkejme od problému! Jo, vyprdnout se na to, vzdát to a vymluvit se na x důvodů, proč to prostě nešlo dotáhnout do konce je totiž hrozně jednoduché (a většinou se to ještě při té příležitosti snažíme svést na druhé)! A je to samozřejmě jednodušší, než se tomu vzepřít, než se (znovu) postavit a (znovu) začít bojovat! Problémy a překážky tu jsou od toho, aby se řešily a zdolávaly, aby nás něco naučily, což je mimochodem celožiotní proces. A ty pocity, které přijdou po tom, co toho našeho cíle nakonec opravdu dosáhneme a sami sobě si do zrcadla s úsměvem, a možná i se slzami v oku budeme moct říci: "Dokázal/a jsi to!" jsou k nezaplacení! Přesně v takovém případě, kdy stojíme před překážkou, která ale vznikla v průběhu něčeho, do čehož jsme šli, protože jsme sami chtěli je třeba se hecnou na maximum, ať to stojí, co to stojí. Protože když něco OPRAVDU chceme MY SAMI, my sami PRO SEBE SAMA, tak nás nic nemůže zastavit a dříve či později toho opravdu dostáhneme! Protože tehdy jsme jak kombajn, silní a nepřemožitelní! My na to máme!

A tohle si pamatuj, Radko!

Mrznu ve Španělsku - uvnitř!

Už jsem vám psala, že jak tu jsou domy uzpůsobené, aby v létě, když je venku vedro k padnutí, bylo v domech chladno, tak, že pak v zimě je v domech ještě chladněji než venku? Nemají tu v domech topení, zdi jsou studené a podlaha je kachličková, takže ledová! A tenhle jev, kdy je uvnitř větší chladno až opravdu zima než venku už je tu bohužel na každodenním pořádku. Jenže ono když o tom člověk jen mluví, tak to si pořád říkáte "No jooo, to nebude tak hrozný, to mě jen straší!" nebo "No joooo, to nějak přežiju!" Ale zažít to na vlastní kůži - a ne na jeden či dva dny, ale každodenně - to je naprosto něco jiného. Upřímně, nikomu bych to nepřála. Jsem fakt zvědavá na prosinec, leden a začátek února, kdy říkají, že je to tu nejhorší. Mimochodem, napadlo vás mi doporučit koupit si přímotop? Jo, takový malý ohřívací větráček ve slevě jsem si koupila za 6€, původně na zimu do koupelny, jenže ho v podstatě nemůžu používat. Platíme elektriku že, a je známá věc, že takový malý přímotop má hodně slušnou spotřebu, bohužel. Spolubydlící studentky by mě zabily... :D Nicméně na druhou stranu ta jedna tu přímotop taky má a občas si ho pustí v obýváku a prostě jí nevěřím, že když ho má v pokoji, že ho nemá aspoň občas zaplý (má takový ten tichý). Takže když vím, že jsou v obýváku s přímotopem, tak si ho tu v pokoji na chvilku taky pustim. A můžou si zkusit mi přijít vynadat.

Už dva týdny se tu peru s jakýmsi nachlazením. Začlo to pobolíváním v krku, ale tenhle týden už to zašlo moc daleko - vlezlo mi to na hlasivky. Nejsem doktor, takže to nemůžu moc odborně rozebírat, ale mám pocit, že se mi stalo něco jako před asi třemi lety, kdy jsem v létě měla brigádu v obchodě bez klimatizace, takže tam bylo vedro k padnutí, ale byly na nás pouštěny obyčejné větráky. Pak jsem měla až někdy do října či listopadu problémy s hlasem až mi konečně jedna doktorka zjistila snad streptokoka či co a předepsala antibiotika. Né že bych teda byla fanoušek antibiotik, ale když máte 3 měsíce problémy s hlasem, tak je vám jasné, že něco není v pořádku a holt vám asi nic jiného než moderní medicína nezbyde a jste za ni rádi. Tady jsem učitelka, takže se fakt bojím, jak tohle bude pokračovat. Ve středu jsem dopoledne vůbec nemohla mluvit, od středy odpoledne už hlas zas nějak produkuju, ale furt chraptí a jen v nízké tónině, včera v kuchyni jsem si chtěla u vaření zazpívat a vylezl ze mě jen jakýsi skřehot :-/ Myslela jsem si, že to přes víkend zmizí a prd.

Budu se opakovat, ale napadlo vás mi doporučit si teda zajít k doktorce? Jóo, to jsem udělala právě ve středu, kdy jsem byla vykulená co se mi to děje. Vždyť ten hlas jako učitelka potřebuju!! Já ani nevim jestli to lidi slyší, že chraptím, přes Skype či Whatsapp to prý moc slyšet není. Ale bohužel mě mluvit stojí rozhodně víc úsilí, necítím se nejlépe. No nicméně ta doktorka mi jen koukla do krku, zkonstatovala, že po dvou třech dnech chraptění neví, že prostě musím hlas co nejvíce šetřit a předepsala mi 2x denně IBUPROFEN!!!!! A že jestli se to do 14 dnů nezlepší, mám přijít znovu. No tak to potěš koště teda. Ani teda upřímně nemám chuť se tam vracet... Piju tymiánové čaje se zázvorem a dokonce i s medem, pozor na mě! Ale tohle bohužel vypadá na jiný level než "obyčejné nachlazení". Tak jen doufám, že se mýlím s tim streptokokem, protože to bych ze sebe asi jen tak nevyhnala. To bych měla vyhlídky, že bych se v tom plácala minimálně až do konce ledna, kdy jedu na otočku do ČR, no to snad ne!

Way to go!

Přišla jsem na způsob, jak si dobít baterky - sejít se s někým, koho znáte už z dřívějška. Samozřejmě pokud je to možné. A já jsem tuto možnost naprosto nečekaně dostala...

Někdy před týdnem mi napsala kamarádka Jířa: "Hele Tomáš je v Córdobě?!?" a já na to: "Cožeee, jak jsi na to přišla???". Zjistila jsem, že má na svém facebookovém profilu fotku tady z mešity v Córdobě! V první řadě, kdo to je Tomáš? Je to kamarád, který byl můj spolužák ze španělštiny v Liberci. On ale nebyl v průběhu Bc. studia na Erasmu a tak končil v řádném termínu, aneb po třech letech studia, a tak je letos druhým rokem na magisterském studiu v Olomouci. Takže jsem ho už vlastně od června 2014 neviděla. No a zpráva o tom, že by byl v Córdobě ve mně spustila alarm a hned jsem mu psala kde je a co tam dělá...a dozvěděla jsem se, že je na Erasmu v Seville, městě asi 140 km od Córdoby, tak jsme se dohodli, že za nim přijedu. Původně na "přesden", potom mi nabídl přespání na gauči v obýváku či extra matraci, kterou, lucky him, má narozdíl ode mě k dispozici. No a tak jsme se dohodli to spáchat hned s tím, že přijedu na tenhle víkend, že si oddychneme od školy/práce i tak, měli/máme totiž oba tzv. puente, neboli volno (svátek) hned před či po víkendu, dneska 12. 10. je tu svátek a můžete mi do komentářů zkusit tipovat jaký svátek to je, jsou k němu dva důvody, španělštináři by alespoň ten jeden důvod asi i měli vědět... ;-) Situace se mi zkomplikovala někdy v úterý, kdy mi dvě kolegyně oznámily, že mají jedna narozeniny v pátek a druhá v sobotu, takže pořádají spolu v sobotu oslavu. Hmm, "skvělý". Nejdřív jsem se jim snažila vysvětlit, že sorry, ale že prostě o to setkání s kamarádem fakt moc stojím, kór když tady v Córdobě prostě nikoho (ne)normálního mimo práci neznám, ale vypadaly docela zklamaně, když jsem řekla, že nepřijdu...a mně to pak vrtalo hlavou též. Takže jsem to s Tomem dohodla na to, že dorazím v neděli a zůstanu do pondělí. Momentálně svým způsobem lituju, že jsem tam fakt nejela už v sobotu, protože jsem z té party stejně odešla domů už někdy v půl 1, ještě než se šlo oslavovat z bytu do města, abych byla v neděli vůbec přejezdu schopná...takže jsem si to nemohla tak užít a naopak s Tomášem jsem si to fakt hodně užila. Ale nelituju, mám dobrý pocit z obou akcí a aspoň se můžu těšit na příště! :-)

Lístek na autobus Alsa do Sevilla by mě stál něco kolem 12.50€ a našla jsem, že na Blablacar (oficiální stránka, kam se registrují lidi za účelem sdílení cesty autem, každý tam má svůj profil, kam se píšou vzájemně zkušenosti...) jsou lidi, kteří nabízí spolujízdu za 9, ale i za 8€. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem při placení cesty zjistila, že jak se dostal tenhle servis víc do podvědomí lidí, tak už se musí platit poplatky, loni to ještě bylo zdarma a člověk platil fakt jen řidiči tu cenu, co si řidič napsal. Takhle jsem za cestu tam za 8€ musela zaplatit 1.40€ poplatek a za cestu zpět za 9€ 1.60€. Furt to ale vycházelo levněji a rychleji než autobus, takže nebylo nad čím špekulovat, stačilo jen s Tomem dořešit čas příjezdu a odjezdu a bylo vymalováno. Ještě je třeba říct, že jsem se ve čtvrtek dozvěděla, že obě moje spolubydlící jeli na tenhle víkend domů, což znamenalo prázdný byt a tudíž klid a pohodu a být svým pánem, což mě lákalo a ještě jsem se kvůli tomu Toma ptala, jak je na tom další víkendy, že bych dorazila jindy, ale nakonec jsme to nechali tak, jak to bylo v plánu a já v neděli před polednem vyrazila - a rozhodně jsem nelitovala!

Nejdřív jsem teda byla docela slušně nervózní, protože jsme si s Tomem po cestě psali, informovala jsem ho jak daleko právě jsme... a ač byl na netu vypočítán příjezd na 13:45, já sama to dle naší rychlosti a pohodové jízdě odhadovala spíš na příjezd kolem půly. A měla jsem pravdu, přesně v 13:33 jsem Tomovi psala, že "už jsem tady" a tím tady jsem myslela před vlakovým nádražím, které dle jeho slov má kousek od bytu. No jo, jenže jsem čekala, 10 minut, 15 minut, 20, 25 minut...a když se velká ručička přehoupla přes dvanáctku a bylo už asi 14:03, tak už jsem fakt hodně nervózně Toma vyhlížela. Snažila jsem se mu několikrát volat na mobil, jenže ten mi hlásil, že číslo je momentálně nedostupné, "Jako wtf, proč si v takovou chvíli nehlídá telefon?!" pomyslela jsem si, jenže v tomhle byl Tomáš nevinně, neboť se jeho telefon tvářil plně funkčně...až asi po dvou třech hodinách co už jsme byli spolu mu přišly zpětně SMSky s oznámením o zmeškaných hovorech. Eh! Po celou dobu čekání jsem si psala s Jířou, což mi pomáhalo být ve větším klidu, nicméně když se Tom v 14:05 objevil, spadl mi kámen ze srdce! On mě hledal na místě které jsem mu původně napsala, že jsem našla jako zmínku, kde ten týpek z blablacar vyhazuje a to byla vedlejší ulice, jenže když jsem se pak s Tomem bavila o tom, že je to hned u vlakáče, tak mi přišlo jasné, že se teda sejdeme u vlakáče... no, never mind, hlavně že jsme se našli! :D

Celé odpoledne jsme se procházeli po městě, abych viděla nějaké zajímavé budovy a tak, večer jsme byli na brasilském koncertu v jednom takovém stylovém klubíku, tam jsme byli mimochodem ještě i s Tomovou spolubydlící, maďarko-paraguajkou. Dneska ráno jsme sice zaspali, ale vůbec to nevadilo, od první minuty jsme se něčemu zase nahlas chechtali, až si museli sousedi klepat na čelo :-)) A díky té spolubydlící jsem měla možnost vyzkoušet jízdu po Seville na kole, mají totiž s Tomem oba předplacenou půjčovnu kol, kterých je v Seville neskutečně mnoho. Bylo to super, jako fakt všechno tam...no a vlastně jsme se furt něčemu smáli od začátku do konce mé návštěvy (krom momentu, kdy jsme při cestě z klubu začali potřebovat hooodně na wc, to moc k smíchu nebylo :D). Pro mě něco neuvěřitelného, takhle jsem se od příjezdu do Španělska ještě nenasmála, nebo rozhodně ne takhle "volně", tak nějak prostě jinak. Tady v Córdobě se tak leda směju historkám o stupiditě nejen studentů, ale celkově tak nějak tomu španělskému systému, kdyby tu ovšem nějaký existoval. Nevím.

Prostě to bylo super a já na tenhle víkend budu asi ještě dlouho vzpomínat. Hrozně mě to psychicky nakoplo, že to tu má smysl, že si tu taky musím najít nějaký fajn klubík s mezinárodní hudbou, že tu snad mohu najít někoho, kdo mi bude připadat aspoň trochu normální, i kdybych měla kontaktovat erasmáky (nic proti nim, ale z vlastní zkušenosti vím, že jsou to většinou, naštěstí ale ne všichni, mladá písklata, která se chtějí leda tak opít, pařit a kdo ví co ještě...). :D Nějak víc jsem si uvědomila, že prostě i když zrovna nemám náladu, že to třeba stojí za to se vykopat a jít ven, ať už za jakýmkoli účelem, klidně se jen sama projít a přemýšlet nad tím, jak tu jsou ochcané všechny zdi, rohy, popelnice, značky a dokonce i kola od aut a jak to hnusně vypadá. Malou změnu začínám rovnou tím, že se jdu zítra podívat na hodinu salsy, neboť mi dal kamarád tip na kurzy, které probíhají tři ulice od mého bytu! ;-)

Učitelkou na plný úvazek!

Naposled jsem nakonec neplánovaně sklouzla k psaní o mojí státnici z angličtiny, tak jste si mohli počíst o tom, jak takovou stresovou situaci zvládá takové číslo, jako jsem já :-)  Dneska bych se už ale ráda věnovala mé současné situaci…

Copak mi život přivál do cesty tentokrát?

Jak jsem byla loni na Erasmus stáži v Málaze, tak jsem zjistila, že ve městě vzdáleném cca 160 km se jménem Córdoba je na stáži kamarádka Zuzka, slečna, kterou jsem poznala na univerzitě v Liberci, taky tam studovala španělštinu, jen o rok či dva výš, takže v Córdobě byla už přes univerzitu v Olomouci. Tenkrát jsme se sešly v Málaze, já už do Córdoby přijet nestihla. Ale o to nejde. Jde o to, že pak moje Janička (o té už jsem několikrát psala už v Anglii, pak i v ČR, poznávací znamení: přírodní blondýna) jela do Córdoby na Erasmus, tak jsem se Zuzky ptala, jestli by nevěděla o nějaké práci tam. A ta se zeptala kamarádky z Córdoby, kde to tam pracovala ona a poslala mi pro Janču kontakt do té práce. No, Janička se tam ozvala, šla na pohovor……a pak když jsme si volaly, tak mi oznámila, že nejen že má brigádu pro sebe, ale má i práci pro mě, že ta její šéfová bude hledat od září nové zaměstnance. Ono šlo totiž o jazykovou školu, kam se chodí učit anglicky malí i velcí Španělé!

No - a tak jsem tady, učitelka angličtiny na španělské akademii! Samozřejmě jsem absolvovala i pohovor a všechno vypadalo super, jen tohle už bylo někdy na jaře a já pořád netušila, jak to budu mít se školou...a navíc jsem nevěděla, co by na to říkal přítel... Nakonec to byl on, kdo mě v tomhle plánu podržel a řekl mi "Jeď!", řekla bych, že vzhledem k tomu, že mě čeká ta španělská státnice v lednu věděl, jaká je to pro mě nejen šance se profesionálně "trochu" pošoupnout od výuky přes jazykovou školu v ČR brigádně, ale hlavně i šance se zlepšit minimálně v mluvené španělštině. Ale můžu vám říct, že na to, že jsem si celou dobu přišla až podezřele v pohodě z toho odjezdu, vysmátá a těšící se na změnu, pak když jsem měla za sebou tu státnici a uvědomila si, že už nám zbývá jen několik málo dní kdy budeme spolu jsem začala mít pocity úzkosti a stavy, že nikam nejedu, do toho jsem se nestíhala rozloučit se všemi, s kým jsem chtěla, málem jsem si ani sbalit nestíhala...no, asi takové normální stavy v mé situaci. Nicméně, v neděli 6. 9. jsem nasedla na let ve směru Praha-Córdoba a buď jak buď, věřím, že všechno bude takové, jaké to má být, takže dobré! :-)

První týden v práci byl, jak ho nazvat, zkušební, zatěžkávací...? Přijeli jsme 4 noví učitelé (+ 3 holky už tu byly z loňska) a ten první týden jsme jakoby improvizovali (museli jsme na místě odhadnout jejich úroveň AJ a podle toho je učit či s nimi dělat různé aktivity) a učili skupinky různých dětí s různými levely angličtiny. Já jsem se během toho prvního týdne zorientovala konečně v číselném označení tříd tady ve Španělsku, například 1°p znamená "primera primaria", což je první třída základní školy, 1°eso znamená v překladu první třída českého druhého stupně, takže šesťáci (= 11 let). Ale někteří nakonec učíme i děti ze školky, od 3 do 5 let, já učím 4-leté. Mám s nimi hodinu, tedy vlastně 45 minut v pondělí a ve středu, ale tím, jak musíte být neustále ve střehu, v pohybu, připraveni s nějakou další aktivitou to za těch 60 minut směle vydá :D Co je ale nevýhoda je, že v ČR jsem sice též učila děti ze školky, nejdříve podle knížky Cookie and friends a potom dle knížek Wattsenglish, ale tam právě obě tyto knížky byly zábavnější než ta, podle které máme jet tady. Ta se jmenuje Captain Jack a jako taková je obsahově dejme tomu docela podobná tamtěm dvoum, respektive typově a obsahově jsou si všechny podobné, ale nevím jestli to je tím, že Captain Jack je z nich asi nejstarší (to jen hádám podle videí, co jsem viděla), ale má takové utahané, nezábavné písničky zpívané často takovým nenadšeným hlasem... Ještě dnes vidím před sebeou /stýva/ na jeho videích ke knížce Wattsenglish, jak má vždy veselý, nadšený obličej a vše tam zpívá prostě s takovým drajvem, že si prostě i dospělák na ty písničky musí brumlat či tancovat. Tady se trochu do nadšenosti k těm písničkám nutím, ale snad se to spraví. Hlavní je to, když vidím, že se děti zapojují do aktivit a jsou v pohodě. V tomhle věku totiž nikdy nevíte, kdy se vám dítě sekne a nebude chtít spolupracovat nebo se třeba rovnou bezdůvodně rozbrečí... Mám v tomhle kurzu ségry a jedna z nich přišla na první hodinu ubrečená, nechtěla ani jít do třídy, držela se mámy nohy. Ta jí tam ale nakonec nějak dostala a "utekla" a co já s ní...hmmm, takže skoro všechny moje příprava šla stranou a Radunka ze sebe musela začít dělat, když to přeženu, hloupého pošuka, aby ty děti a hlavně tu jednu zaujala. Bezpochyby, povedlo se! ;-)

Jinak co mi přišlo zajímavé, mají tady AJ knížky pro děti podle ročníků. Jsem zvyklá z ČR na knížky rozřazené podle úrovně znalostí, začátečníci, středně pokročilí atd. Tady má první stupěň ZŠ knížky pro každou třídu. Akorát jsou tu opět, tentokrát dvě nevýhody. Jedna je ta, že zrovna letos se tu školy rozhodly přejít na výuku podle knížek Tiger, podle kterých se v mé škole=práci doposud učilo, takže  to máme ztížené a musíme zajet nové knížky Footprints (aby se děti neučily ze stejných knih u nich ve škole i u nás v akademii), z kterých mám já osobně zatím velmi smíšený pocit. Přijde mi, že konkrétní cvičení jsou třeba jednoduchá nebo teda spíše odpovídající té dané úrovni, ale třeba ty písničky k tomu a dodatečná slova jsou někdy až moc složitá. A vysvětlujte jim pak i to složitější okolo v angličtině, když na vás koukají jak spadlé z višně. Ještě že umím španělsky, že když je nejhůř, tak jim to můžu více méně vysvětlit španělsky. Není totiž nic horšího, než když se všichni tváří hrozně moc jak vám všechno rozumí, například odkývou domácí úkol, ale příště ho nikdo nepřinese, protože vám nerozuměly, že jste něco zadali... :D Tou druhou nevýhodou je to, že nemá každý z jedné třídy stejnou znalost AJ, jinak řečeno, ne každý např. 9-letý má tu znalost AJ, jaká se předpokládá k probírání knihy pro jejich ročník. Takže je to tu vlastně jedna velká výzva, ale to asi celkově to povolání být učitel, řekla bych :-) Navíc, jak jsem v ČR učila krom školky (půl hodiny týdně, kdy toho do příště děti zas polovinu zapomněly) jenom dospělé, tak jsem zvyklá na to, že jde celá hodina tak nějak plynule kupředu podle plánu, že vidím vlastně celkem rychlý posun, nikdo se nehádá, nikoho nepřekřikuje...to je jaksi u dětí jiné a musíte být neustále na pozoru. Asi i proto jsem zatím neustále taková unavená.

Jen tak pro doplnění, mám za sebou, teda skoro, první týden oficiální výuky dětí a musím říct, že už teď, po dvou hodinách s každou skupinou mám pár názorů na některé nebo už mám vytipováno, na koho se musím zaměřit jestli není napřed/pozadu/šikanující/šikanován (obrazně řečeno) apod. Z dětí teda učím 4-leté, 7-leté a 11-leté. Z těch 7 a 11-letých mám vždy dvě skupiny a musím vám říct, že jsou v nich docela slušné rozdíly. Bohužel ale i v těch dětech jednotlivě samozřejmě, takže pak ti rychlejší musejí čekat na ty pomalejší, vy to musíte kočírovat, aby se nezačaly nudit a z toho zlobit apod. A od října začínají kurzy pro dospělé, to budu mít úplné začátečníky a pak jakousi řekněmě "přípravku" na level B1 a "přípravku" na B2. A všechny tyhle skupiny mám dvakrát týdně, hezky se mi (nebo teda všem učitelům) střídá, že mám stejné hodiny v pondělí a středy, kdy učím celé odpoledne až do 21:30, a pak v úterý a čtvrtky, kdy učím od 9:30-13 a pak od 16 do 18:20. A v pátek mám celý den volno krom výuky mezi 17-19:30 (nepopírám, že by bylo lepší mít to už ráno a pak se celý den flákat... :D), kdy mám doučování. V první půlce zatím nevíme koho budu mít, v druhé půlce budu mít prý nějakého prý hodně zvláštního 10-letého žáka (už ho učily dvě kolegyně)...takže mi držte palce na mou první hodinu s ním (zítra), jsem fakt zvědavá, jaký bude na "vlastní kůži". A to prý docela doslova, že používá nějakou starodávnou hrozně silnou kolínskou a mě takové štípou do nosu, tak uvidíme... :D Jsem docela ráda, že s ním budu v té největší místnosti s klimatizací :D

Jinak ve škole máme teda jen 3 učebny a všechny jsou celkem malé. Do té největší se vejde kolem stolu 8 dětí, do té střední 6 nebo 7 a do té nejmenší jen 4. Ta je tak 3x4 metry velká a má příhodnou přezdívku "pracovna", nemá uvnitř klimatizaci a já tam učím pondělky a středy po sobě ty tři skupiny  dětí a na tu třetí už je tam celkem mdlo, i když tam zapnu takový stojací větrák. Ale teď už bude snad  jen lépe a lépe, už tu přestává být takové teplo přes den, tento týden dokonce i jeden den pršelo! :-O ;-)