Pro koho "to" děláme?

Včera jsem s kamarády koukala na film Dark City, je to něco na styl Matrixu, který jsem v mých tehdejších "teenager-letech" s odmítnutím zahodila do kouta. Tentokrát mě tenhle styl nebo teda lépe řečeno tenhle film vlastně docela zaujal, ale musela jsem si vzít chvilku "time-out", abych přišla na to, co to ve mně vyvolává a co si o tom filmu tedy myslet. Spolu jsme tedy okomentovali co to každému evokuje a následně jsme si začali povídat na všechna možná životní témata. A v tom to přišlo. Bavili jsme se o jednom momentálně pro mě dost aktuálním tématu, já jim povídala o tom, jak z toho mám strach a ty a ty problémy a že po psychické stránce to potřebuju ještě zpracovat. A najednou se mě kamarádka ptá: "A děláš to pro to, protože to chceš ty nebo proč?"

Hmm, dobrá otázka. Úplně jsem se zarazila. Už už bych snad i řekla, že to dělám pro "ně". Ale "jim" to přece může být ukradené, když jde o můj život, no ne? A taky že "jim" to asi ukradené je. Já to musím chtít kvůli sobě. A nejvtipnější na tom je, že tuhle větu si může aplikovat úplně každý na úplně každou situaci ve svém životě. Dnes mě to napadlo znovu po cvičení, kde můj "předcvičující" z videa (mimochodem je to Shaun T :)) říká, ať se zaregistrujeme na té a té stránce, že je tam spousta trenérů, co čekají jen na to, aby nám mohli nějak pomoci. Napadlo mě vzápětí, že znám jednu Američanku, která je fakt veliká, ale i přes to se snaží už přes rok hubnout a hýbe se skoro každý den. Hubne hrozně pomalu, myslím si, že to bude její stravou ale do toho nevidím a nechci jí do toho kecat, ale o to tu stejně teď nejde. Jde o to, že díky tomu, že tak fyzicky maká se taky aprobovala na tu pozici trenéra a má teď svou fanouškovskou stránku, kde sdílí fotky a videa kde cvičí a tím teda asi motivuje další lidi. Vzápětí mě napadlo, že to vlastně asi pomáhá i jí se donutit hýbat i když se jí zrovna nechce, protože ví, že jí sledují tisíce lidí a nechce vypadat jako looser. Protože u mě by to takhle fungovalo. Navíc, každého potěší, když ho někdo pochválí, když mu někdo řekne nebo napíše, že mu to sluší, že je fakt dobrý, že na sobě tak maká, nebo že je to jednoduše skvělý člověk. Ale proč to všechno (cokoli) doopravdy děláme, respektive pro koho "to" děláme? A pro koho bychom "to", ať to, či ono, dělat měli?

Odpověď je jednoduchá: PRO SEBE SAMA!

Cokoliv co v životě děláme, ať už to děláme jakkoli rychle a s jakýmkoli zaujetím, bychom vždy měli dělat pro sebe sama, protože my to právě takhle zrovna chceme! Ne, že budeme cvičit kvůli tomu, že nám neempatický učitel tělocviku řekl, že jsme tlustí a že ten výmyk rozhodně neuděláme a my mu to chceme nandat. Ne, že budeme studovat kvůli tomu, abychom našimi výsledky udělali radost prarodičům. Ne, že budeme pracovat jako chirurg, ačkoli nesnášíme krev, jenom proto, že to bylo přání našich rodičů.

Všechno co děláme, by nás mělo nějak naplňovat, mělo by nám to dělat radost, mělo by nás to motivovat k dalším výsledkům a úspěchům. Nás samotné, ne naše kamarády a rodinné příslušníky! A i když pak přijde nějaká těžší překážka, je třeba si vzpomenout právě na ten důvod, proč jsme do toho původně šli, proč jsme s tím začali. A pokud je odpověď: "Protože jsme chtěli!", zamysleme se nad tím, vybavme si ty pocity toho chtíče a zamakejme! Nenechme se odradit tím, že teď máme pocity jako bychom měli zítra zdolat Mt. Everest a že se nám snaží ten ďábel v hlavě namluvit, že je to prostě nemožné, že to nedokážeme. Nezačněme couvat, neutíkejme od problému! Jo, vyprdnout se na to, vzdát to a vymluvit se na x důvodů, proč to prostě nešlo dotáhnout do konce je totiž hrozně jednoduché (a většinou se to ještě při té příležitosti snažíme svést na druhé)! A je to samozřejmě jednodušší, než se tomu vzepřít, než se (znovu) postavit a (znovu) začít bojovat! Problémy a překážky tu jsou od toho, aby se řešily a zdolávaly, aby nás něco naučily, což je mimochodem celožiotní proces. A ty pocity, které přijdou po tom, co toho našeho cíle nakonec opravdu dosáhneme a sami sobě si do zrcadla s úsměvem, a možná i se slzami v oku budeme moct říci: "Dokázal/a jsi to!" jsou k nezaplacení! Přesně v takovém případě, kdy stojíme před překážkou, která ale vznikla v průběhu něčeho, do čehož jsme šli, protože jsme sami chtěli je třeba se hecnou na maximum, ať to stojí, co to stojí. Protože když něco OPRAVDU chceme MY SAMI, my sami PRO SEBE SAMA, tak nás nic nemůže zastavit a dříve či později toho opravdu dostáhneme! Protože tehdy jsme jak kombajn, silní a nepřemožitelní! My na to máme!

A tohle si pamatuj, Radko!

Mrznu ve Španělsku - uvnitř!

Už jsem vám psala, že jak tu jsou domy uzpůsobené, aby v létě, když je venku vedro k padnutí, bylo v domech chladno, tak, že pak v zimě je v domech ještě chladněji než venku? Nemají tu v domech topení, zdi jsou studené a podlaha je kachličková, takže ledová! A tenhle jev, kdy je uvnitř větší chladno až opravdu zima než venku už je tu bohužel na každodenním pořádku. Jenže ono když o tom člověk jen mluví, tak to si pořád říkáte "No jooo, to nebude tak hrozný, to mě jen straší!" nebo "No joooo, to nějak přežiju!" Ale zažít to na vlastní kůži - a ne na jeden či dva dny, ale každodenně - to je naprosto něco jiného. Upřímně, nikomu bych to nepřála. Jsem fakt zvědavá na prosinec, leden a začátek února, kdy říkají, že je to tu nejhorší. Mimochodem, napadlo vás mi doporučit koupit si přímotop? Jo, takový malý ohřívací větráček ve slevě jsem si koupila za 6€, původně na zimu do koupelny, jenže ho v podstatě nemůžu používat. Platíme elektriku že, a je známá věc, že takový malý přímotop má hodně slušnou spotřebu, bohužel. Spolubydlící studentky by mě zabily... :D Nicméně na druhou stranu ta jedna tu přímotop taky má a občas si ho pustí v obýváku a prostě jí nevěřím, že když ho má v pokoji, že ho nemá aspoň občas zaplý (má takový ten tichý). Takže když vím, že jsou v obýváku s přímotopem, tak si ho tu v pokoji na chvilku taky pustim. A můžou si zkusit mi přijít vynadat.

Už dva týdny se tu peru s jakýmsi nachlazením. Začlo to pobolíváním v krku, ale tenhle týden už to zašlo moc daleko - vlezlo mi to na hlasivky. Nejsem doktor, takže to nemůžu moc odborně rozebírat, ale mám pocit, že se mi stalo něco jako před asi třemi lety, kdy jsem v létě měla brigádu v obchodě bez klimatizace, takže tam bylo vedro k padnutí, ale byly na nás pouštěny obyčejné větráky. Pak jsem měla až někdy do října či listopadu problémy s hlasem až mi konečně jedna doktorka zjistila snad streptokoka či co a předepsala antibiotika. Né že bych teda byla fanoušek antibiotik, ale když máte 3 měsíce problémy s hlasem, tak je vám jasné, že něco není v pořádku a holt vám asi nic jiného než moderní medicína nezbyde a jste za ni rádi. Tady jsem učitelka, takže se fakt bojím, jak tohle bude pokračovat. Ve středu jsem dopoledne vůbec nemohla mluvit, od středy odpoledne už hlas zas nějak produkuju, ale furt chraptí a jen v nízké tónině, včera v kuchyni jsem si chtěla u vaření zazpívat a vylezl ze mě jen jakýsi skřehot :-/ Myslela jsem si, že to přes víkend zmizí a prd.

Budu se opakovat, ale napadlo vás mi doporučit si teda zajít k doktorce? Jóo, to jsem udělala právě ve středu, kdy jsem byla vykulená co se mi to děje. Vždyť ten hlas jako učitelka potřebuju!! Já ani nevim jestli to lidi slyší, že chraptím, přes Skype či Whatsapp to prý moc slyšet není. Ale bohužel mě mluvit stojí rozhodně víc úsilí, necítím se nejlépe. No nicméně ta doktorka mi jen koukla do krku, zkonstatovala, že po dvou třech dnech chraptění neví, že prostě musím hlas co nejvíce šetřit a předepsala mi 2x denně IBUPROFEN!!!!! A že jestli se to do 14 dnů nezlepší, mám přijít znovu. No tak to potěš koště teda. Ani teda upřímně nemám chuť se tam vracet... Piju tymiánové čaje se zázvorem a dokonce i s medem, pozor na mě! Ale tohle bohužel vypadá na jiný level než "obyčejné nachlazení". Tak jen doufám, že se mýlím s tim streptokokem, protože to bych ze sebe asi jen tak nevyhnala. To bych měla vyhlídky, že bych se v tom plácala minimálně až do konce ledna, kdy jedu na otočku do ČR, no to snad ne!

Way to go!

Přišla jsem na způsob, jak si dobít baterky - sejít se s někým, koho znáte už z dřívějška. Samozřejmě pokud je to možné. A já jsem tuto možnost naprosto nečekaně dostala...

Někdy před týdnem mi napsala kamarádka Jířa: "Hele Tomáš je v Córdobě?!?" a já na to: "Cožeee, jak jsi na to přišla???". Zjistila jsem, že má na svém facebookovém profilu fotku tady z mešity v Córdobě! V první řadě, kdo to je Tomáš? Je to kamarád, který byl můj spolužák ze španělštiny v Liberci. On ale nebyl v průběhu Bc. studia na Erasmu a tak končil v řádném termínu, aneb po třech letech studia, a tak je letos druhým rokem na magisterském studiu v Olomouci. Takže jsem ho už vlastně od června 2014 neviděla. No a zpráva o tom, že by byl v Córdobě ve mně spustila alarm a hned jsem mu psala kde je a co tam dělá...a dozvěděla jsem se, že je na Erasmu v Seville, městě asi 140 km od Córdoby, tak jsme se dohodli, že za nim přijedu. Původně na "přesden", potom mi nabídl přespání na gauči v obýváku či extra matraci, kterou, lucky him, má narozdíl ode mě k dispozici. No a tak jsme se dohodli to spáchat hned s tím, že přijedu na tenhle víkend, že si oddychneme od školy/práce i tak, měli/máme totiž oba tzv. puente, neboli volno (svátek) hned před či po víkendu, dneska 12. 10. je tu svátek a můžete mi do komentářů zkusit tipovat jaký svátek to je, jsou k němu dva důvody, španělštináři by alespoň ten jeden důvod asi i měli vědět... ;-) Situace se mi zkomplikovala někdy v úterý, kdy mi dvě kolegyně oznámily, že mají jedna narozeniny v pátek a druhá v sobotu, takže pořádají spolu v sobotu oslavu. Hmm, "skvělý". Nejdřív jsem se jim snažila vysvětlit, že sorry, ale že prostě o to setkání s kamarádem fakt moc stojím, kór když tady v Córdobě prostě nikoho (ne)normálního mimo práci neznám, ale vypadaly docela zklamaně, když jsem řekla, že nepřijdu...a mně to pak vrtalo hlavou též. Takže jsem to s Tomem dohodla na to, že dorazím v neděli a zůstanu do pondělí. Momentálně svým způsobem lituju, že jsem tam fakt nejela už v sobotu, protože jsem z té party stejně odešla domů už někdy v půl 1, ještě než se šlo oslavovat z bytu do města, abych byla v neděli vůbec přejezdu schopná...takže jsem si to nemohla tak užít a naopak s Tomášem jsem si to fakt hodně užila. Ale nelituju, mám dobrý pocit z obou akcí a aspoň se můžu těšit na příště! :-)

Lístek na autobus Alsa do Sevilla by mě stál něco kolem 12.50€ a našla jsem, že na Blablacar (oficiální stránka, kam se registrují lidi za účelem sdílení cesty autem, každý tam má svůj profil, kam se píšou vzájemně zkušenosti...) jsou lidi, kteří nabízí spolujízdu za 9, ale i za 8€. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem při placení cesty zjistila, že jak se dostal tenhle servis víc do podvědomí lidí, tak už se musí platit poplatky, loni to ještě bylo zdarma a člověk platil fakt jen řidiči tu cenu, co si řidič napsal. Takhle jsem za cestu tam za 8€ musela zaplatit 1.40€ poplatek a za cestu zpět za 9€ 1.60€. Furt to ale vycházelo levněji a rychleji než autobus, takže nebylo nad čím špekulovat, stačilo jen s Tomem dořešit čas příjezdu a odjezdu a bylo vymalováno. Ještě je třeba říct, že jsem se ve čtvrtek dozvěděla, že obě moje spolubydlící jeli na tenhle víkend domů, což znamenalo prázdný byt a tudíž klid a pohodu a být svým pánem, což mě lákalo a ještě jsem se kvůli tomu Toma ptala, jak je na tom další víkendy, že bych dorazila jindy, ale nakonec jsme to nechali tak, jak to bylo v plánu a já v neděli před polednem vyrazila - a rozhodně jsem nelitovala!

Nejdřív jsem teda byla docela slušně nervózní, protože jsme si s Tomem po cestě psali, informovala jsem ho jak daleko právě jsme... a ač byl na netu vypočítán příjezd na 13:45, já sama to dle naší rychlosti a pohodové jízdě odhadovala spíš na příjezd kolem půly. A měla jsem pravdu, přesně v 13:33 jsem Tomovi psala, že "už jsem tady" a tím tady jsem myslela před vlakovým nádražím, které dle jeho slov má kousek od bytu. No jo, jenže jsem čekala, 10 minut, 15 minut, 20, 25 minut...a když se velká ručička přehoupla přes dvanáctku a bylo už asi 14:03, tak už jsem fakt hodně nervózně Toma vyhlížela. Snažila jsem se mu několikrát volat na mobil, jenže ten mi hlásil, že číslo je momentálně nedostupné, "Jako wtf, proč si v takovou chvíli nehlídá telefon?!" pomyslela jsem si, jenže v tomhle byl Tomáš nevinně, neboť se jeho telefon tvářil plně funkčně...až asi po dvou třech hodinách co už jsme byli spolu mu přišly zpětně SMSky s oznámením o zmeškaných hovorech. Eh! Po celou dobu čekání jsem si psala s Jířou, což mi pomáhalo být ve větším klidu, nicméně když se Tom v 14:05 objevil, spadl mi kámen ze srdce! On mě hledal na místě které jsem mu původně napsala, že jsem našla jako zmínku, kde ten týpek z blablacar vyhazuje a to byla vedlejší ulice, jenže když jsem se pak s Tomem bavila o tom, že je to hned u vlakáče, tak mi přišlo jasné, že se teda sejdeme u vlakáče... no, never mind, hlavně že jsme se našli! :D

Celé odpoledne jsme se procházeli po městě, abych viděla nějaké zajímavé budovy a tak, večer jsme byli na brasilském koncertu v jednom takovém stylovém klubíku, tam jsme byli mimochodem ještě i s Tomovou spolubydlící, maďarko-paraguajkou. Dneska ráno jsme sice zaspali, ale vůbec to nevadilo, od první minuty jsme se něčemu zase nahlas chechtali, až si museli sousedi klepat na čelo :-)) A díky té spolubydlící jsem měla možnost vyzkoušet jízdu po Seville na kole, mají totiž s Tomem oba předplacenou půjčovnu kol, kterých je v Seville neskutečně mnoho. Bylo to super, jako fakt všechno tam...no a vlastně jsme se furt něčemu smáli od začátku do konce mé návštěvy (krom momentu, kdy jsme při cestě z klubu začali potřebovat hooodně na wc, to moc k smíchu nebylo :D). Pro mě něco neuvěřitelného, takhle jsem se od příjezdu do Španělska ještě nenasmála, nebo rozhodně ne takhle "volně", tak nějak prostě jinak. Tady v Córdobě se tak leda směju historkám o stupiditě nejen studentů, ale celkově tak nějak tomu španělskému systému, kdyby tu ovšem nějaký existoval. Nevím.

Prostě to bylo super a já na tenhle víkend budu asi ještě dlouho vzpomínat. Hrozně mě to psychicky nakoplo, že to tu má smysl, že si tu taky musím najít nějaký fajn klubík s mezinárodní hudbou, že tu snad mohu najít někoho, kdo mi bude připadat aspoň trochu normální, i kdybych měla kontaktovat erasmáky (nic proti nim, ale z vlastní zkušenosti vím, že jsou to většinou, naštěstí ale ne všichni, mladá písklata, která se chtějí leda tak opít, pařit a kdo ví co ještě...). :D Nějak víc jsem si uvědomila, že prostě i když zrovna nemám náladu, že to třeba stojí za to se vykopat a jít ven, ať už za jakýmkoli účelem, klidně se jen sama projít a přemýšlet nad tím, jak tu jsou ochcané všechny zdi, rohy, popelnice, značky a dokonce i kola od aut a jak to hnusně vypadá. Malou změnu začínám rovnou tím, že se jdu zítra podívat na hodinu salsy, neboť mi dal kamarád tip na kurzy, které probíhají tři ulice od mého bytu! ;-)

Učitelkou na plný úvazek!

Naposled jsem nakonec neplánovaně sklouzla k psaní o mojí státnici z angličtiny, tak jste si mohli počíst o tom, jak takovou stresovou situaci zvládá takové číslo, jako jsem já :-)  Dneska bych se už ale ráda věnovala mé současné situaci…

Copak mi život přivál do cesty tentokrát?

Jak jsem byla loni na Erasmus stáži v Málaze, tak jsem zjistila, že ve městě vzdáleném cca 160 km se jménem Córdoba je na stáži kamarádka Zuzka, slečna, kterou jsem poznala na univerzitě v Liberci, taky tam studovala španělštinu, jen o rok či dva výš, takže v Córdobě byla už přes univerzitu v Olomouci. Tenkrát jsme se sešly v Málaze, já už do Córdoby přijet nestihla. Ale o to nejde. Jde o to, že pak moje Janička (o té už jsem několikrát psala už v Anglii, pak i v ČR, poznávací znamení: přírodní blondýna) jela do Córdoby na Erasmus, tak jsem se Zuzky ptala, jestli by nevěděla o nějaké práci tam. A ta se zeptala kamarádky z Córdoby, kde to tam pracovala ona a poslala mi pro Janču kontakt do té práce. No, Janička se tam ozvala, šla na pohovor……a pak když jsme si volaly, tak mi oznámila, že nejen že má brigádu pro sebe, ale má i práci pro mě, že ta její šéfová bude hledat od září nové zaměstnance. Ono šlo totiž o jazykovou školu, kam se chodí učit anglicky malí i velcí Španělé!

No - a tak jsem tady, učitelka angličtiny na španělské akademii! Samozřejmě jsem absolvovala i pohovor a všechno vypadalo super, jen tohle už bylo někdy na jaře a já pořád netušila, jak to budu mít se školou...a navíc jsem nevěděla, co by na to říkal přítel... Nakonec to byl on, kdo mě v tomhle plánu podržel a řekl mi "Jeď!", řekla bych, že vzhledem k tomu, že mě čeká ta španělská státnice v lednu věděl, jaká je to pro mě nejen šance se profesionálně "trochu" pošoupnout od výuky přes jazykovou školu v ČR brigádně, ale hlavně i šance se zlepšit minimálně v mluvené španělštině. Ale můžu vám říct, že na to, že jsem si celou dobu přišla až podezřele v pohodě z toho odjezdu, vysmátá a těšící se na změnu, pak když jsem měla za sebou tu státnici a uvědomila si, že už nám zbývá jen několik málo dní kdy budeme spolu jsem začala mít pocity úzkosti a stavy, že nikam nejedu, do toho jsem se nestíhala rozloučit se všemi, s kým jsem chtěla, málem jsem si ani sbalit nestíhala...no, asi takové normální stavy v mé situaci. Nicméně, v neděli 6. 9. jsem nasedla na let ve směru Praha-Córdoba a buď jak buď, věřím, že všechno bude takové, jaké to má být, takže dobré! :-)

První týden v práci byl, jak ho nazvat, zkušební, zatěžkávací...? Přijeli jsme 4 noví učitelé (+ 3 holky už tu byly z loňska) a ten první týden jsme jakoby improvizovali (museli jsme na místě odhadnout jejich úroveň AJ a podle toho je učit či s nimi dělat různé aktivity) a učili skupinky různých dětí s různými levely angličtiny. Já jsem se během toho prvního týdne zorientovala konečně v číselném označení tříd tady ve Španělsku, například 1°p znamená "primera primaria", což je první třída základní školy, 1°eso znamená v překladu první třída českého druhého stupně, takže šesťáci (= 11 let). Ale někteří nakonec učíme i děti ze školky, od 3 do 5 let, já učím 4-leté. Mám s nimi hodinu, tedy vlastně 45 minut v pondělí a ve středu, ale tím, jak musíte být neustále ve střehu, v pohybu, připraveni s nějakou další aktivitou to za těch 60 minut směle vydá :D Co je ale nevýhoda je, že v ČR jsem sice též učila děti ze školky, nejdříve podle knížky Cookie and friends a potom dle knížek Wattsenglish, ale tam právě obě tyto knížky byly zábavnější než ta, podle které máme jet tady. Ta se jmenuje Captain Jack a jako taková je obsahově dejme tomu docela podobná tamtěm dvoum, respektive typově a obsahově jsou si všechny podobné, ale nevím jestli to je tím, že Captain Jack je z nich asi nejstarší (to jen hádám podle videí, co jsem viděla), ale má takové utahané, nezábavné písničky zpívané často takovým nenadšeným hlasem... Ještě dnes vidím před sebeou /stýva/ na jeho videích ke knížce Wattsenglish, jak má vždy veselý, nadšený obličej a vše tam zpívá prostě s takovým drajvem, že si prostě i dospělák na ty písničky musí brumlat či tancovat. Tady se trochu do nadšenosti k těm písničkám nutím, ale snad se to spraví. Hlavní je to, když vidím, že se děti zapojují do aktivit a jsou v pohodě. V tomhle věku totiž nikdy nevíte, kdy se vám dítě sekne a nebude chtít spolupracovat nebo se třeba rovnou bezdůvodně rozbrečí... Mám v tomhle kurzu ségry a jedna z nich přišla na první hodinu ubrečená, nechtěla ani jít do třídy, držela se mámy nohy. Ta jí tam ale nakonec nějak dostala a "utekla" a co já s ní...hmmm, takže skoro všechny moje příprava šla stranou a Radunka ze sebe musela začít dělat, když to přeženu, hloupého pošuka, aby ty děti a hlavně tu jednu zaujala. Bezpochyby, povedlo se! ;-)

Jinak co mi přišlo zajímavé, mají tady AJ knížky pro děti podle ročníků. Jsem zvyklá z ČR na knížky rozřazené podle úrovně znalostí, začátečníci, středně pokročilí atd. Tady má první stupěň ZŠ knížky pro každou třídu. Akorát jsou tu opět, tentokrát dvě nevýhody. Jedna je ta, že zrovna letos se tu školy rozhodly přejít na výuku podle knížek Tiger, podle kterých se v mé škole=práci doposud učilo, takže  to máme ztížené a musíme zajet nové knížky Footprints (aby se děti neučily ze stejných knih u nich ve škole i u nás v akademii), z kterých mám já osobně zatím velmi smíšený pocit. Přijde mi, že konkrétní cvičení jsou třeba jednoduchá nebo teda spíše odpovídající té dané úrovni, ale třeba ty písničky k tomu a dodatečná slova jsou někdy až moc složitá. A vysvětlujte jim pak i to složitější okolo v angličtině, když na vás koukají jak spadlé z višně. Ještě že umím španělsky, že když je nejhůř, tak jim to můžu více méně vysvětlit španělsky. Není totiž nic horšího, než když se všichni tváří hrozně moc jak vám všechno rozumí, například odkývou domácí úkol, ale příště ho nikdo nepřinese, protože vám nerozuměly, že jste něco zadali... :D Tou druhou nevýhodou je to, že nemá každý z jedné třídy stejnou znalost AJ, jinak řečeno, ne každý např. 9-letý má tu znalost AJ, jaká se předpokládá k probírání knihy pro jejich ročník. Takže je to tu vlastně jedna velká výzva, ale to asi celkově to povolání být učitel, řekla bych :-) Navíc, jak jsem v ČR učila krom školky (půl hodiny týdně, kdy toho do příště děti zas polovinu zapomněly) jenom dospělé, tak jsem zvyklá na to, že jde celá hodina tak nějak plynule kupředu podle plánu, že vidím vlastně celkem rychlý posun, nikdo se nehádá, nikoho nepřekřikuje...to je jaksi u dětí jiné a musíte být neustále na pozoru. Asi i proto jsem zatím neustále taková unavená.

Jen tak pro doplnění, mám za sebou, teda skoro, první týden oficiální výuky dětí a musím říct, že už teď, po dvou hodinách s každou skupinou mám pár názorů na některé nebo už mám vytipováno, na koho se musím zaměřit jestli není napřed/pozadu/šikanující/šikanován (obrazně řečeno) apod. Z dětí teda učím 4-leté, 7-leté a 11-leté. Z těch 7 a 11-letých mám vždy dvě skupiny a musím vám říct, že jsou v nich docela slušné rozdíly. Bohužel ale i v těch dětech jednotlivě samozřejmě, takže pak ti rychlejší musejí čekat na ty pomalejší, vy to musíte kočírovat, aby se nezačaly nudit a z toho zlobit apod. A od října začínají kurzy pro dospělé, to budu mít úplné začátečníky a pak jakousi řekněmě "přípravku" na level B1 a "přípravku" na B2. A všechny tyhle skupiny mám dvakrát týdně, hezky se mi (nebo teda všem učitelům) střídá, že mám stejné hodiny v pondělí a středy, kdy učím celé odpoledne až do 21:30, a pak v úterý a čtvrtky, kdy učím od 9:30-13 a pak od 16 do 18:20. A v pátek mám celý den volno krom výuky mezi 17-19:30 (nepopírám, že by bylo lepší mít to už ráno a pak se celý den flákat... :D), kdy mám doučování. V první půlce zatím nevíme koho budu mít, v druhé půlce budu mít prý nějakého prý hodně zvláštního 10-letého žáka (už ho učily dvě kolegyně)...takže mi držte palce na mou první hodinu s ním (zítra), jsem fakt zvědavá, jaký bude na "vlastní kůži". A to prý docela doslova, že používá nějakou starodávnou hrozně silnou kolínskou a mě takové štípou do nosu, tak uvidíme... :D Jsem docela ráda, že s ním budu v té největší místnosti s klimatizací :D

Jinak ve škole máme teda jen 3 učebny a všechny jsou celkem malé. Do té největší se vejde kolem stolu 8 dětí, do té střední 6 nebo 7 a do té nejmenší jen 4. Ta je tak 3x4 metry velká a má příhodnou přezdívku "pracovna", nemá uvnitř klimatizaci a já tam učím pondělky a středy po sobě ty tři skupiny  dětí a na tu třetí už je tam celkem mdlo, i když tam zapnu takový stojací větrák. Ale teď už bude snad  jen lépe a lépe, už tu přestává být takové teplo přes den, tento týden dokonce i jeden den pršelo! :-O ;-)

Státnice z angličtiny

Mno… Nemám tucha, kde jsem skončila s posledním zápisem, ale ani to není důležité. Můj blog byl odjakživa tvořen mými myšlenkami, takže budu reagovat zase na mojí nynější situaci. A velmi pravděpodobně to bude podrobnější, než bych si původně přála, ale nemůžu si pomoct! :D

První chci teda říct, že jsem 1. září s Boží pomocí zvládla státnici z angličtiny. Už jen ten pocit, že mám opravdu zvládnuté všechny ty anglické předměty, přes všechny ty starosti s tím, přes všechny ty moje negativní psychické stavy…kolikrát já to chtěla vzdát! (To studium, pozn. redakce. :D) A najednou mi komise říká, že mi gratuluje k úspěšnému zvládnutí zkoušky (přála bych vám vidět můj výraz) a že mám za obhajobu bakalářské práce či prostě za bakalářskou práci, o které jsem ještě v březnu tak pochybovala, že může vůbec vzniknout v něco smysluplného, na co budu dokonce tak moc hrdá, 1- a ze státnice za 3!

Jen tak pro sebe, protože to do budoucna jistě vytěsním, si tu poznamenám, že ačkoli jsem tak moc doufala v otázku z britské historie (nejlépe o Tudorovcích :)), kterou jsem měla fakt suprově naučenou včetně panovníků, díky téhle písničce, nebo teda ok, otázku z americké historie (come on, studovala jsem obě historie fakt poctivě a fakt jsem jim konečně rozuměla), nakonec jsem si vytáhla otázku z předmětu UKLBE, úvod do kultury a literatury, a to konkrétně psychoanalýzu. Když jsem to viděla, že to je UKLBE, měla jsem pocit, že brzo omdlím. Tak stísněný pocit jsem měla, že jsem ani mluvit nemohla, jen jsem zaraženě koukala – a kdo mě zná, ví, že to není můj styl… Z lingvistické části jsme si mohli vytáhnout otázku buď z předmětu fonetiky a fonologie, nebo z morfologie, nebo ze syntaxe. Chtěla jsem si vytáhnout cokoliv ze základů fonetiky a fonologie (kámoška měla krátké a dlouhé samohlásky, to by bylo perfektní téma pro mě!) nebo možná i něco obecného ze syntaxe, z které jsem měla zkoušku v červnu a učila jsem se na ní tenkrát fakt hodně. Morfologii jsme měli v druhém a třetím semestru, tak to už jsem si moc nepamatovala, ale učila se na ni, takže bych to taky nějak dala dohromady. Každopádně ta lingvistická část se skládala z dvou hlavních otázek. Moje první byla teoreticko-praktická (je třeba znát a říct něco z teorie, ale umět to aplikovat na příkladech...), jednalo se o to, podle jakých fonémů poznám, že na mě mluví Brit a ne Američan nebo něco takového. Mno, můžu vám říct, že to sice byla otázka z fonetiky a fonologie, ale ne něco ze základů, nýbrž úplně poslední otázka, která byla nejkomplikovanější, takže jsem si ji vlastně jen párkrát přečetla s tím, že to buď nedostanu, nebo s tím budu muset zabojovat na místě. Tak jsem bojovala a vymyslela něco na potítku a pak ještě něco na místě s pomocí učitelky. Druhá otázka byla zase teoreticko-praktická a měla vlastně asi 3 podotázky a její součástí byla práce s textem. Šlo o relative pronouns ze syntaxe, jenže jak jsem se na potítku zdržela s UKLBE (vysvětlím brzy), tak jsem teď neměla tolik času na tu práci s textem a začala jsem zmatkovat a motat se do informací, s kterými jsem si byla původně tak jistá…prostě stres. Takže jsem si prostě napsala na papír asi tři různé odpovědi k jedné otázce, protože jsem v tu chvíli nebyla schopna učinit rozhodnutí co je správně :D A doufala jsem, že na místě mi to třeba dojde a snažila se uklidnit… Ještě vám napíšu mou vtipnout vzpomínku na poslední otázku z lingvistické části, a ta byla něco jako že slovo "that" funguje ještě jako něco jiného než jen jako "relative pronoun" (=vztažné zájmeno) a já měla říct jako co. Už před tím jsem jim řekla, že je to v některých větách jako spojka, ale byla ve vzduchu ještě třetí funkce. Každopádně když mi položili tu otázku, tak já v tu chvíli doslova kulila oči údivem do stolu s nechápavým výrazem zřejmě, o to víc jsem ty oči vykulila, když mi jedna učitelka řekla, že je to úplně jednoduché a používám to pořád. Už už jsem nahazovala zoufalé "I am sorry, I don't know.", když v tom mi jeden učitel naprosto luxusně pomohl, když zvedl svůj kelímek na vodu a řekl něco na styl "No když vezmu do ruky tohle, nebo třeba ...." a místo těch teček či dalších slov ukázal na kelímek kolegyně a já jásavě vykřikla "Demonstrative pronoun!", neboť jsem si uvědomila, že se "that" používá také jako ukazovací zájmeno v překladu např. "tamto". Až mi to vyklouzlilo úsměv na rtech, ten pocit vítězství, že mi konečně taky došla odpověď dřív, než až po tom, co jsem odešla ze zkoušky. No a komise se smála se mnou, bylo vidět, že fakt měli radost se mnou, že se mi to vybavilo! :-D

Nicméně ta UKLBE otázka (s kterou jsem teda na potítku začala)……můžu vám říct, že na potítku to se mnou fakt cukalo a bojovala jsem sama se sebou. V tu chvíli se ve mně nejdřív prala myšlenka, že to můžu rovnou zabalit, protože nemám ani ponětí, o co v psychoanalýze jde, potom ji ale naštěstí přebilo to, že stojí za to to zkusit, bojovat, že nemám co ztratit, když už jsem tam. Navíc na potítku mě hlídala Mrs K, ta nejlepší učitelka z anglické katedry, která je naštěstí člověk se srdcem na tom správném místě, která asi viděla, jak jsem zbledla a jsem „hlavou v oblacích“ a přišla k mému stolu, bouchla do něj pěstmi a řekla mi: „You’ve learnt it, you know it, you can do it!“ No mohla bych se jen tak sbalit a odejít? Když už si nevěřím já sama, pořád dokola a nevím proč, je neuvěřitelné v takové chvíli vidět a cítit to, že si je někdo jiný tak jistý, že si věřit máte, že na to máte. Takže jsem nakonec nezkolabovala a začala něco psát. No a asi po 8 minutách jsem si uvědomila, že nepíšu poznámky k psychoanalýze, ale k „postcolonial theory“. No, naštěstí jsem si to vůbec uvědomila, že co by měl Freud společného s bývalýma otrokama…uf, uf, uf. To byl taky hustej moment, to procitnutí. A mé hlasité oddechování, dýchání zhluboka a zoufalé těkání očima po místnosti snažící se vylovit jakoukoli myšlenku na téma Freud a Lacan (mimochodem, do toho okamžiku bych přísahala, že netuším, co Lacan tvrdil, ale Bůh byl se mnou a já si tu jeho hlavní myšlenku vybavila!). Každopádně jsem šla do státnicové místnosti s pocitem, že teda bojuju, že něco přece jen, kurňa, vím!

Ještě jsem si na chodbě vyměnila všeříkající pohledy s Jířou (mimochodem, měla jít na potítko přesně ve chvíli, kdy já měla vycházet s výsledkem) a vlastně jsem jí vrátila hodinky, co mi půjčila na potítko (Thank you, hon!). Ten její pohled mi dodával sílu. Věděla jsem, že je se mnou nejen ona, ale i Bůh.

První byla na řadě obhajoba mé bakalářské práce. Co mě ovšem dostalo bylo to, že do místnosti nezavolali Mrs K, která byla má vedoucí práce, netuším proč, když byla vedle na potítku, kde jí mohl na těch 15 minut někdo vystřídat?! A ani zde nebyla přítomna má oponentka! Takže basically jsem měla obhajovat svou práci před 3 učiteli, kteří neměli ani ponětí, o co šlo a pak mi třeba pokládali i takové obecné otázky, místo těch navržených od vedoucí a oponentky. To jsem se cítila smutně, něco jako podvedeně, bylo mi to líto, že těm třem nedokážu během mé velmi nervózní obhajoby předat to nadšení, které jsem z té práce měla. Mimochodem, byla jsem první na řadě po pauze na oběd a při vstupu do místnosti jsem s hrůzou zjistila, že se změnila komise. Ono to je v závěru jedno, protože prostě kdyby chtěli, tak vás tam může potopit kdokoli jakkoli, ale v tu chvíli byl šok prostě to, že tam sedí někdo jiný, než dopoledne, o kom jsem slyšela, že jsou hodní a pomáhají. Navíc jedna z těch 3 učitelů původně na jiné univerzitě učila syntax a já věděla, že jsem si tou mou syntaxovou otázkou nebyla tak jistá, takže jsem uvnitř trochu šílela, měla jsem tam takový alarm…který vzrostl doslova nad maximum, když do místnosti ještě během mé obhajoby vstoupila vedoucí katedry, která v Liberci učí právě zase syntax!!! No já myslela, že mě vomejou! :D Takže když se mě pak zeptali, s čím chci začít, začala jsem s UKLBE s tím, že jsem doufala, že ta vedoucí katedry zase odejde. Nope, očividně jsem jí svým nervózním projevem zaujala, protože zůstala hezky až do konce. Ale víte co? Já jsem za to nakonec tak vděčná! Dokonce si myslím, že mi možná pomohla při konečném rozhodování, že věděla, že ačkoli jsem jim ne vždy byla schopná odpovědět (neumím prostě pracovat s textem na povel, potřebuju čas na přemýšlení), že tu syntax prostě umím. A neuvěřitelný pro mě byl moment potom na chodbě, kdy u dalšího člověka po mě už vyšla ven, že jde zpátky do kabinetu, kdy mi říkala, že nemám proč být překvapená (jsem tam na chodbě něco mezi brečela radostí a nechápavě kroutila hlavou), že jsem se učila, tak jsem jen byla odměněna nebo jak to říct a že vůbec nevadí, že jsem se tam trochu v něčem motala. A co víc, říkala to s úsměvem! Normálně, já ji prostě musela obejmout! :-)

Jinak teda po těch všech otázkách vám řeknou, ať jdete na chodbu, oni se poradí a pak si vás zavolají zpátky a řeknou vám výsledek/výsledky. Já když jsem vylezla na chodbu, tak jsem jen říkala, že nevím, že jsem se motala, několikrát vůbec netušila, na co se mě ptají...pak jsem i řekla, že by mi to měli dát už jen za to, že jsem se vůbec k té státnici dostala a nekoukat na to, co tam pak člověk v nervozitě ze sebe koktá. To ani nevím, jestli to náhodou neslyšeli dovnitř, ale snad ne :D A šla jsem dovnitř s pocitem takovým, že fakt nevím. Když mi předsedkyně komise začala říkat, že je "glad to tell me" (potěšena mi říct), přemýšlela jsem, jaké jiné významy to slovo má, že to přece nelze použít jako negativní slovo co já vim a že kdyby to mělo dopadnou špatně, tak by přece nebyla tak krutá, aby říkala, že jí to těší?!? :-D Její věta pokračovala "that you've passed" (že jsi zkoušku zvládla) a to byl moment, kdy to buď zakuňkla (je to Rumunka a má jiný akcent, tak nevím) nebo já byla furt tak v šoku z toho "glad", protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli řekla, že jsem to dala nebo ne, protože kdyby ne, tak by stačilo před tím "passed" kuňknout "not". Nicméně pak následovalo to, že řekla, že z obhajoby mám 1- a ze zkoušky jako takové za 3. Lidičky, ten svůj výraz, jak jsem na ní tupě zírala asi nezapomenu! :D A stála jsem opravdu tak zaraženě, až mi ten jeden učitel (ten stejný, co mi předtím pomohl ukázáním na kelímek) řekl: "Ano, to opravdu znamená, že jste to dala!" a to byl moment kdy jsem začala reagovat, byť stále v šoku...

Pak jsem z té třídy skoro vyběhla za Jířou a nechtěla ji pustit, museli mi připomenout, že má jít na potítko, takže ji pustit musím, hihi :-)) Byli tam ještě další dva studenti ze stejného ročníku jako já, tak jsem se jim snažila zvednout sebevědomí, že když nebudou mlčet a řeknou aspoň něco kloudného, tak ta komise je nakonec hodná a snaží se pomoct a něco z nich určitě vytáhne. Taky tam mezitím přišly další dvě kamarádky, jen kvůli mně mě podpořit, s tou jednou, Verčou, jsem se ostatně důkladně připravovala poslední 3-4 dny, kdy mi poskytla azyl u ní v bytě (Díky Veru!). A v noci na to úterý, kdy jsme měly mít tu státnici, ona už ji ale dělala dopoledne, jsme spaly pouhou půl hodinu. Dobrovolně. Já jsem odmítla jít spát, měla jsem hrozný strach, že se mi tím spánkem všechno z té hlavy zase vykouří a prostě jsem věděla, že pro mě bude lepší si jen tak dáchnout na půl hodinky, že to budu v pohodě, protože se nedostanu do tvrdého spánku, než kdybych šla spát právě třeba na 4 hodiny, kdy bych pak byla kaput, měla zimnici a kdo ví jaké stavy... Nicméně ta noc byla zajímavě klidná. Na to, jak jsem šílela v pondělí dopoledne a málem kolabovala a ani jsem nemohla jíst, protože mi bylo špatně od stresu, tak v tu noc jsme si s Veru projížděly otázky a ani jsem až někdy do cca půl 5 ráno necítila únavu (a pak jsme si právě daly tu půl hodinku spánku).

Je zajímavé, jak jsem si hned po té zkoušce moc šancí nedávala, nebo prostě byla jsem zmatená, nechtěla jsem říkat, že mi to nemají proč dát, cítila jsem, že to na jednu stranu nebyla pravda, zároveň jsem ale měla pocit, že jsem hrozně často nerozuměla jejich otázkám (u mě totiž stačí otázku jen malinko jinak formulovat a už jí nerozumím) a je to prostě na nich, pro co se rozhodnou. Ale je to  prostě celé hrozně subjektivní hodnocení, když jsem nad tím pak přemýšlela (a stále přemýšlím), tak vím, že přece jen jsem toho vlastně řekla celkem dost a tu trojku jsem si zasloužila! Byla to ale má dosavadní největší výzva v životě -  a tím nemyslím tu státnici jako takovou, ale celé to studium AJ na té univerzitě. Kvůli ní jsem tam šla a kvůli ní jsem se pak v průběhu studia několikrát málem hroutila a balila kufry...a "voalá", najednou je to za mnou, já to zvládla. Je to doslova mé osobní vítězství.

Teď jsem mimochodem poloviční Bc. včetně obhajoby, aneb jak my říkáme, jsem "B s tečkou, c zatím chybí" :-) Protože studuju dvojobor, musím udělat státnice z obou oborů (plus obhajobu), abych byla Bc. Španělskou státnici dělám v lednu/únoru, držte palce. :-)

No nic, toť vše k anglické státnici. Snad už jen stačí dodat to, že Jířa to samozřejmě taky dala (a ti další, co šli po mně taky!) a stala se tak Bc., španělskou státnici dělala už v červnu. Mrzí mě trochu, že jsme nekončily spolu, když jsme spolu začaly a prošly tím vším… Na druhou stranu, "už" loni, když odjela Jířa na jeden semestr na misi do Ameriky jsem si uvědomila, že tam jsme spolu, ale vlastně vůbec nejsme. Že ty výsledky jsou přece jen závislé na každé z nás. A důležité pro mě tenkrát bylo to, že jsem si uvědomila, že i bez ní můžu na té univerzitě zažít úspěch. A nemohla jsem ani být na její promoci, protože............

..........a vzhledem k tomu, že jsem se o té státnici rozepsala jaksi mnohem víc, než jsem původně zamýšlela, tak pokračování bude příště... :-D

Zdravý životní styl

Ehm...já vím, že tenhle blog by spadal spíš asi do kategorie cestovatelské nebo prostě spíš jsem psala o zážitcích z mých pobytů v zahraničí (a to jsem mimochodem ještě ty poslední zápisky bohužel nedopsala). Nicméně by se to tu, myslím, dalo nazvat i nějak na styl Postřehy ze života.

A právě takovej jeden postřeh bych tu chtěla napsat (pozn. po dopsání článku, je to spíš shrnutí celkově mých myšlenek na téma hubnutí než jen ten postřeh, kvůli kterému jsem sem chtěla zase napsat :)).

Od loňského jara jsem tak nějak začala více přemýšlet nad tím, co jím, prošla si mimochodem i svou první dietou v životě, začala se hýbat. Všechna ta kila dolů (myslím, že to bylo -13 kg za 3 měsíce) jsem držela dole nenuceně zdravou životosprávou, a tím nemyslím, že bych od rána do večera jedla jen zeleninu a podobně. Tím mám na mysli to, že jsem se 3x týdně hýbala v posilovně či chodila běhat a po většinu času jsem jedla vyvážená jídla, snažila se jíst pravidelně ryby a zeleninu... Na druhou stranu jsem si v létě, během mého pobytu ve Španělsku, dopřála tak každý třetí den Magnum Double Chocolate! Takže "zdravý životní styl" NEROVNÁ SE dieta!!! Tohle by měli pochopit všichni ti, co se mě ptali, a ještě i teď se neustále udiveně ptají: "A tohle ty jíš/můžeš jíst, jo?!?". Když se někdo dá na zdravý životní styl, tak to znamená, že si vlastně může dovolit cokoli, na co si vzpomene. Ale logicky to "horší" (což je subjektivní) nejí každý den na kila, ale dopřeje si to sem tam, nebo to, jako já třeba zrovna s tou zmrzlinou ve Španělsku, vyvažuje po zbytek dne, týdne lepší stravou a pohybem.

No nicméně po mém návratu do, řekla bych pro mě hodně stresujícího života studenta dvojoboru na TUL přivydělávajícího si výukou jazyků jsem začala pomalu ale jistě tuk zase nabírat - respektive jíst zase jen tak sem tam něco - cokoli - a nepravidelně, také jsem po pár týdnech vzdala snahy chodit cvičit, nějak mě to přestalo bavit jako dřív a také jsem měla méně času - a fakt, že jsme se hned na začátku října potkali s jedním úžasným člověkem a stal se z nás pár tomu moc nepřidal, protože to bylo samé kino s popcornem, společné večeře, společné dezertíčky...a do toho potom Vánoce, kdy jsem vážně, vlastně ani nevím proč, jedla jak zřízená, až jsem se začátkem ledna zvážila a s hrůzou zjistila, že z těch -13 kg už mám zase celých 8 nahoře! Já to teda tušila, člověk se cítí hůř, samozřejmě jsem to cítila a viděla na oblečení, že v něčem už nevypadám tak dobře nebo mi to je těsnější...a zase se mi zavodnily tváře. Takže jsem si řekla, že takhle teda ne a vymyslela si na sebe bič v podobě znovu té diety, díky které jsem na jaře 2014 zhubla. V dietě jsem byla 3 týdny a cítila jsem se čím dál tím hůř. Neměla jsem moc energie a když jsem potom 2x za dva dny málem omdlela, řekla jsem dost a s dietou sekla. Něco mi ale došlo - a to to, že přece nemusím držet žádné diety, stačí, když to všechno konečně pochopím a začnu jíst zdravěji s tím, že si právě můžu klidně i tu čokoládu dopřát, když budu mít chuť, jen ne v počtu celá tabulka každý den apod. Jak to takhle zpětně píšu, chce se mi úplně jásat za to, že mi to konečně takhle seplo.

Nejdříve jsem někde narazila na blog od osoby, která si na facebooku říká Mamina Zdenina a má tam skupinu Ovládněte svůj metabolismus s Jill. Na jejím blogu jsem viděla fotky její osobní proměny, myslím, že to bylo po porodu, ale to je fuk, moc se mi její výsledky líbily. Na tom blogu také hlavně hezky píše takovým jednoduchým způsobem, píše jak o výživě, tak o cvičení. A tak jsem přišla na cvičení od cvičitelky Jillian Michaels, které se jmenuje 30 Days Shred a začala ho cvičit. Jde o každodenní cvičení 30 minut denně. Mno, vydržela jsem to 16 dní a potom si řekla dost. Bylo to moc nudné - 10 dnů se cvičí to stejné, "Level 1", poté dalších 10 dnů zase to samé, "Level 2"...a nebavilo mě, jak se to opakovalo. No, a na té její fb skupině jsem zaregistrovala, že se tam někteří bavili o cvičení jménem Focus T25 od cvičitele Shaun T, tak jsem si stáhla to (je to na uloz.to či e-disk), zjistila, že tam je 5 cvičení, které se po celý týden různě střídají (můžete jet podle plánu, který už je Shaunem předpřipraven) a začala s tím. A zařekla jsem se Pétě a pár mně nejbližším lidem, že to cvičení prostě tentokrát konečně dojedu do konce - první fáze pojmenovaná Alpha je totiž na 5 týdnů! (Btw, cvičí se 5 dní v týdnu, 6. je odpočinek a 7. je protahovací cvičení.) A já to dokázala!

Během této doby jsem si i načítala hodně informací co se stravy týče. Šla jsem znovu po roce a půl na kontrolu do Světa zdraví (tenkrát jsem tam šla v zoufalosti, když jsem se dostala na svou nejvyšší váhu v životě a nevěděla co s tím, protože jsem se hýbala a nehubla - hmm, teď už vím, že v té době mi jaksi nedošlo, že cvičení stavbu našeho těla ovlivňuje jen z cca 20-30 % (!), že zakopaný pes byl teda ve stravě), teda ne na kontrolu, ale chtěla jsem vědět složení mého těla - kolik mám v sobě % či kg tuku vs. svalů, také jsem chtěla vědět BMR, tedy hodnotu mého bazálního metabolismu, tedy minimální hodnotu energetického příjmu, jaký mé tělo potřebuje pro to, aby vůbec mohlo existovat. Mají na to speciální váhu a za úvodní konzultaci si účtují 200 Kč, tak jsem tam šla, ne kvůli konzultaci, ale právě kvůli těm výsledkům. K mému překvapení tam v počítači stále měli mé staré hodnoty, takže jsme je mohli porovnat, takže slečna výživová poradkyně viděla, že jsem svépomocí zhubla a bylo jí jasné, že jsem tam přišla jen kvůli tomu přeměření. Ty výsledky mi vytiskli, to bylo pro mě motivační, že jsem viděla, že už jsem na sobě pokrok udělala. Pak jsem vedla dlouhý hovor s mamkou, řešily jsme, jestli s tím svým životním stylem dokážu pohnout sama nebo jestli se tam mám k nim zapojit do jejich hubnoucího programu, maj to docela drahé, ale to bych přežila, kdybych opravdu cítila, že mi to pomůže - jenže já jsem se cítila nesvá z té výživové poradkyně. Bylo mi jasné, že musí vědět, co dělá, četla jsem, že pomohla několika lidem co se stravy týče a taky je to fitness trenérka, takže by i s pohybem poradila. Jenže mi chybělo něco, na co já dám hodně - lidskost, přátelskost. Během naší schůzky se totiž usmála jen jednou, a to když mi říkala, jak byla naivní jedna kamarádka její klientky, která jedla podle jejího plánu a bláhově si myslela, že to bude vyhovovat i jí, že bude hubnout i ona - než jí teda došlo, že tudy cesta nevede a taky si nepřišla za ní na pobočku osobně pro svůj vlastní jídelníček. Nevím, prostě mi nebyla úplně sympatická.

Nakonec jsem se teda rozhodla, že to zkusím sama, že tomu dám dva tři týdny a uvidím, pak bych se k nim když tak upsala do programu. Zaregistrovala jsem se na stránce f-sport.cz, že si tam nechám radit. Upřímně mi ale přišli názory toho administrátora divné, takové za prvé moc striktní, za druhé prostě takové jak když mi to psal stroj, kterej byl před 5 lety něco naučen a zapomněli ho updateovat. Nakonec jsem se i vrátila ke svému účtu na kaloricketabulky.cz které vychvalovali i v té fb skupině, kde jsem si mimochodem vytvořila účet už během svého Erasmus studijního pobytu v Oviedu na jaře 2013, ale tenkrát jsem to tam vůbec nechápala a pochopit se to vlastně ani nesnažila, nechtěla jsem... Inu, všechno má svůj čas. Tentokrát jsem to tam pochopila a co mi teda úplně hodně moc pomohlo byla pomoc jednoho úžasného člověka, kterého jsem jen čas od času viděla reagovat v té fb skupině na příspěvky ohledně stravy, jednou zareagoval i na můj dotaz, byla jsem nespokojená s něčím, co mi odepsal právě administrátor z toho f-sport. Nicméně, následně jsem teda tomuhle človíčkovi napsala soukromou zprávu, jestli tomu stravování on teda nějak rozumí, že to mám od toho a toho člověka a on mi potvrdil mé "podezření", že tam mají jaksi zastaralé názory - a hned se mi sám nabídl s pomocí s vypočítáním správných makro hodnot na mého člověka, kolik bych měla přijímat bílkovin (B), sacharidů (S) a (zdravých) tuků (T) a energetické hodnoty (kcal/kJ). S tímhle člověkem si píšu do dnes, je vždy ochotný mi pomoct, poradit, poučit mě - ale tak hezky přátelsky. Tímto bych mu chtěla moc poděkovat, pokud to tu teda někdy bude číst, protože nebýt jeho, tak bych možná ty snahy o zhubnutí zase vzdala. Po měsíci hlídání toho, kolik čeho jím tak, aby mi to splňovalo více méně denní energetický příjem a příjem BST a hýbání se jsem si totiž přešla na přeměření těch hodnot mého těla. Dozvěděla jsem se, že podobný přístroj jako v tom Světě zdraví mají ve více centrech, ať už zdravotních zařízeních, či třeba posilovnách. Přístroj se jmenuje InBody a vřele ho doporučuju všem, kdo chtějí vědět kolik v sobě mají právě tuku a svalů, jejich číslo BMR, atd. Google vám nabídne seznam všech center s tímto přístrojem po České republice, já jsem se nakonec rozhodla si na to dojet do Jablonce do jakýchsi lázní - relaxačního centra, poprvé platíte 250 Kč, při opakovaném přeměření pak už jen 100 Kč. No a zjistila jsem, že úbytek tuku byl JEN 0.3 kg, na svalech jsem přibrala 0.2 kg...což mi přišlo jako směšná čísla. Na druhou stranu v těch výsledcích InBody vidíte i výsledky kolik kg máte v jaké části těla (rozděleném na 5 částí), tam už ta čísla byla hezčí a ještě lepší bylo se přeměřit, protože jsem měla i úbytek cm. Sice ne nijak závratný, nicméně to znamenalo úbytek tuku, a to je přece pozitivní zpráva! ;-) Teď po tom přeměření jsme s tím človíčkem zkusili trochu hnout s těma makro hodnotama, co mám nastavené na kalorických tabulkách, nicméně musím se přiznat, že ten přechod na ty, byť jen o kousek nižší hodnoty pro mě nebyl lehký a trval mi skoro tři týdny! A kolik jsem během té doby snědla (nejen) čokolády. Ale během této doby jsem zase prošla mentální proměnou, jakýmsi osvícením, hihi. A už se z ničeho nehroutím. Dopřeju si klidně i nějakou tyčinku, nedávno třeba Deli, akorát během jejího jezení člověk vlastně ztrácí chuť, protože zjistí, že už mu to nechutná tolik, jako kdysi, protože je to najednou nějaké přeslazené. Nicméně když už jsem si to jednou koupila a zaplatila z vlastních peněz, tak jsem ji dojedla - tohoto zažitého programu se chci zbavit, abych v budoucnu byla schopná vyhodit to, co mi nevyhovuje (a nemluvím jen o jídle). Zpět k jídlu a hubnutí, vlastně si dokonce myslím, že jsem od toho měření zase nic moc z tuků nezhubla, důležité ale pro mě je vědět, že díky cvičení T25 (momentálně 4. týden Beta fáze!) sílím každým dnem a cítím se lépe, a to už třeba jen při mytí vlasů v předklonu "nad" sprchovým koutem. Jeden by si pomyslel, co to tu melu za blbosti, ale člověk je schopnej se jinak postavit, jinak si dřepnout, vstávání z toho dřepu pak nedělá takový problém... :-) Je třeba se radovat z maličkostí, vždyť život máme jen jeden :-) Mimochodem, pro zájemce o odkazy na stažení těch cvičení T25 nebo slova podpory máme na facebooku skupinu Shaun Focus T25. Snažíme se se tam navzájem podporovat, povzbuzovat, narozdíl od té původní skupiny "Ovládněte...", kam už skoro nechodím, protože mi přijde, že se tam v každém druhém příspěvku hádají, shazují, či předhánějí kdo je na tom lépe... A vlastně kvůli té naší "Shaun" skupině vznikl tenhle nový zápis, protože jsem tam dneska napsala takový jeden příspěvek, na který jsem sama hrdá a který si chci uchovat pro "horší časy", protože přiznejme si, občas si i mě ta špatná nálada najde a já bych zase nejraději se vším flákla. A najust ne! Na druhou stranu, už to vážně nedělám jen pro to hubnutí. Samozřejmě, shodit, nějaká ta kg tuku by se mi líbilo, komu ne, ale už vím, že to není důležité, nehrotím to, nebudu se hroutit, i kdybych měla na příštím vážení třeba o kg navíc. Důležité je se přijmout takoví, jací jsme, mít se rádi, být sami se sebou spokojení. Jak může někdo chtít, aby ho ostatní lidé milovali, když on sám se nemiluje?!

Tak tady máte ten příspěvek, něco se tam bude možná opakovat s tím, co už jsem napsala, ale chci ho nechat absolutně v původním znění... :-)

Včera se tu řešilo to, že někdo "už" několik týdnů cvičí a nevidí výsledky a na váze dokonce tloustne.

Za prvé, svaly jsou těžší než tuk, takže při cvičení klidně můžete zhubnout půl kila tuku, ale za to naberete kilo svalů - a ejhle, už to na první pohled působí demotivačně, ale přitom je to naprosto super výsledek! Protože právě ten rostoucí sval za pár týdnů/měsíců pomůže tomu, aby tělo rychleji spalovalo tuky!

Za druhé, hubnutí tuků bohužel ovlivňuje z cca 70-80 % strava, ne cvičení! Takže ten, kdo začne cvičit, ale jí každý den fast food, sladkosti, či se přejídá bohužel ty tuky nezačne hubnout nikdy. Je třeba celkově změnit životní styl... Ale přidání pohybu je rozhodně dobrý krok kupředu, jen tak dál! :-)

Za třetí, to, že cvičíte několik týdnů vůbec nic neznamená, kór pokud nejste vyloženě boubelatí, tak vám tělo začne pálit tuky - a viditelně hubnout - až třeba za několik měsíců! Já vím, je to značně demotivující, když se nic neděje, věřte mi, prošla jsem si stejným naštvaným obdobím, kdy jsem to hrozně hrotila a chtěla seknout jak se cvičením, tak se stravou. Ale když si to člověk srovná v hlavě a přestane se těmi výsledky tak stresovat, hodně se mu uleví. Ostatně, necvičíte přece jen kvůli hubnutí, ale i pro ozdravu těla, ne? ;-)

Nejdřív si vycvičíte neustále se zlepšující kondičku, potom začnete vidět i nějaké ty svaly, no a nakonec se připojí i nějakej ten tuk dolů v podobě -cm, což už bude vidět i na pohled.

No a za čtvrté - vyhoďte váhu! Vážně! Taky jsem měla první dva týdny po změně stravování a nájezdu na cvičení nutkání lézt na váhu každé dva dny, ale nemá to cenu. Váha vám neřekne, kolik ve vás ubylo tuku a přibylo svalů a když uvidíte rostoucí číslo, akorát vás to psychicky demotivuje! Dvě osoby o stejné výšce a stejné váze 75 kg můžou vypadat úplně jinak!

Posílám názorné foto - např. já bych raději vážila 60 či 62.5 kg a vypadala jako slečna na obrázku, tělo hubené a plné svalů, než vážit 56 kg a "být jak rosol". Co vy? ;-)

Foto je převzato z internetu, vygooglila jsem ho.