Upozorňuji, že to, co bude následovat je souhrn mých myšlenek a postřehů a pocitů zejména pro mě samotnout, abych si třeba za 5 let mohla jasně vybavit ty situace či pocity... A také to tu píšu pro budoucí státnicující. Ale rozhodně je na každém, jestli to chce číst nebo ne, asi to pro nezúčastněné nebude nic extra zajímavého, nevím. :-))
Ani nevím, jestli jsem se tu vůbec přiznala (a myslím, že ne), že jsem šla ke státnici ze ŠJ už v červnu a nedala jsem ji. Popravdě, styděla jsem se. A taky jsem měla trochu pocit nespravedlnosti, protože jsem se na ni učila skoro celý květen a vím, že ji dali spolužáci, kteří na to měli méně, než dva týdny... Nikomu nepřeju ten pocit stát před komisí, kdy všichni projdou a vy jste ti jediní "lůzři", kteří jdou domů s nepořízenou - a navíc ještě s tím, že nechápete, jak se to mohlo stát. Ale holt (nejen) mozek máme každý jiný.
Já jsem tenkrát po* písemnou část, což jsem vlastně nepochopila dodnes. Byla jsem si po tom testu tak jistá, že ho mám tak minimálně na 80 % dobře - a přitom jsem ho napsala asi jen na 60 %. No a svým průměrným výsledkem z ústní části jsem to prostě nezachránila. Abyste rozuměli, na AJ jsme měli jen ústní státnici, což asi bývá nejvíce obvyklé. Na španělštině jsou ale dvě části státní zkoušky, které se dělají buď dva dny po sobě, nebo jedna ráno, druhá odpoledne. Tyto dvě části se sčítají, dohromady musíte mít myslím nad 65 bodů ze 100, z písemné lze dostat 55 bodů, z ústní 45.
Nejdříve je písemná část. A ta má vlastně 3 části. První část je gramatická, na styl jazykových testů, když si děláte certifikát, jsou tam 3 otázky na poslech, pak půl A4 textu a k tomu 3 otázky na porozumění čteného textu a pak tam je nevím kolik otázek z gramatiky a slovní zásoby (španělština je plná různých frází a obratů). Na závěr této části jsou 3 obrázky na sebe navazující a vy z toho máte udělat příběh. V červnu jsem ho, mám pocit, psala celý jednoduše v přítomném čase a až potom mi někdo řekl, že by na tom měl člověk ukázat to, že umí samozřejmě i jiné časy, no prostě trochu složitější jazyk. Ty "listening" a "reading" otázky jsou bodované po 2 bodech, takže tam se bohužel dost často ztrácí cenné body (což by i můj případ v červnu). A ty další dvě části písemného testu jsou otevřené otázky ze 4 lingvistických předmětů, a to syntax, morfologie, lexikologie a fonetika a fonologie. Jedna část jsou teoretické otázky z těchto předmětů a druhá jsou otázky praktické, tedy "práce s textem". Dostanete větu a musíte ji umět fonologicky přepsat a syntakticky a morfologicky rozebrat a z lexy tam bývá něco praktického ohledně tvoření slov.
No a ústní státnice je ústní zkouška ze 4 dalších předmětů, historie Španělska, historie Latinské Ameriky, literatura Španělska a literatura Latinské Ameriky, plus ještě jedna otázka na povinnou četbu (40 knížek). Jo a ještě během vašeho "vystoupení" sledují a bodují váš projev.
Státnice ze španělštiny pro mě (opět) znamenala obrovský kus práce na sobě. A to jsem si přitom po té státnici z angličtiny v září myslela, že tohle už bude jen čajíček, že to nejhorší (psychicky) mám prostě za sebou a tohle prostě půjde jako po másle. Jooo, velké prd. Co se materiálů týče, ty jsem sice už měla, jenže jsem věděla, že je musím jakoby znovu přepracovat, přepsat do nové podoby, připsat nové poznámky a znovu to konzultovat s wikipedií a podobně, protože jsem již starým poznámkám nerozuměla a informace mi občas zase nedávaly smysl. A co se psychiky týče... Tady zapracoval asi i fakt, že už mě to studium nebavilo. Nechtělo se mi zas učit nesmyslné kombinace spisovatelů a jejich děl. To už bych se mnohem radši nakonec učila o té historii snad každého latinskoamerického státu zvlášť. V tom se totiž dá najít nějaká logika, respektive příběh který vám, ač po x hodinách dohledávání informací, nakonec krásně dává smysl. V tom, že do toho a toho období máte zařadit toho a toho autora, vědět odkud byl a jestli a kým se či koho inspiroval a ještě k němu znát alespoň jedno dvě díla (a nejlépe aspoň o jednom díle znát obsah, že), v tom prostě žádná logika či příběh není. A jedním z nejětších šoků pro mě byl 6. leden 2016, jako by to bylo včera, kdy jsem zjistila, že z toho, co jsem se učila o Vánocích už nevím ani prd. Dost podrobně jsem se tenkrát věnovala dějinám Španělska a krásně jsem je uměla a i mi dávaly smysl a přirostly mi k srdci, až jsem na sebe byla hrdá. A pak jsem si to šla jen tak znovu přečíst a připomenout detaily a zjistila jsem, že se musím znovu UČIT i základy. Ten pocit zoufalství nikomu nepřeju. Čas hrál slušně proti mně a já jsem pak 11. ledna zase začala chodit do práce. Učím angličtinu ve Španělsku a můj rozvrh je roztahaný do celého dne. Takže jsem musela vstávat brzy ráno, učit se, jít pracovat, zacvičit si (to už jsem poslední týden před zkouškou vynechala v rámci úspory času), učit se, na čtvrtou jít zas pracovat a vrátit se většinou kolem deváté a zase se jít minimálně do půlnoci učit. Jo a do toho jsem musela mít taky čas jíst, že. Bylo to dost psychicky náročné v tom, že než jsem se rozjela do toho stavu, kdy jsem měla fakt pocit produktivity, tak už jsem musela do práce či se jít najíst. Dost mi pomáhala kamarádka Nicola, která se také na tu státnici učila, ale zároveň byla stále na drátě, takže kdykoli cokoli, mohla jsem to prokonzultovat, či si jen postěžovat či se nějak uklidnit. Nic, jestli to čteš, fakt díky! :) Pak mě na druhou stranu dost složilo necelé dva týdny před státnicí, když jsem si postěžovala ségře o tom, jak se hroutím, že jak do toho chodím do práce, tak že to vůbec nezvládám, nestíhám...až v zápětí mi došlo, že jsem ji měla předem požádat o to, že potřebuji slyšet slova podpory, útěchy, prostě takové to "ty to zvládneš". Protože ségra byla v tu chvíli "v ráži" (a bohužel ale neříkala nic, co by nebyla pravda) a reagovala stylem, že jsem blázen, že jsem si před tím nevzala aspoň týden volno z práce a kdesi, cosi... No měla pravdu. Já to v tu chvíli viděla. V tu chíli jsem věděla moc dobře, že to bylo naplánováno naprosto špatně. Já si prostě původně, když jsem to v listopadu plánovala myslela, že vzhledem k tomu, že mám čas se učit o Vánocích, že žádné extra volné týdny dopředu potřebovat nebudu. A pak přišel ten šestý leden, kdy jsem zjistila, že z toho co už jsem se učila nic nevím a stavy naprostého zoufalství a hysterie byly tady - a ne jednou. Nakonec jsem měla alespoň dvě odpoledne volná, ale šéfová mi víc volna dát nemohla, protože za mě neměla učitelský záskok. Vyřešila jsem to tak, že jsem z toho nadšená sice nebyla, ale věděla jsem, že je to v mé situaci to nejlepší, co můžu udělat. Do ČR jsem přiletěla v sobotu 23. večer (po celém dni cestování se špunty v uších a učením v ruce) a v neděli odpoledne jsem odjela do Liberce na kolej, kde jsem si zaplatila pokoj sama pro sebe až do státnic a prostě jsem se snažila toho do sebe ještě co nejvíc dostat. Ty poslední dny byly ve znamení literatur a bylo to peklo, dokonce jsem se i probouzela uprostřed noci s tím, že první, co se mi vybavilo byla jména hispánských spisovatelů. Nejednou jsem kvůli tomu musela vstát, rozsvítit si a podívat se do poznámek co k jakému spisovateli mám napsáno, protože jsem v tu chvíli nevěděla a děsilo mě to. A "haluz stav" jsem měla v úterý. Celé odpoledne jsem se cítila NAPROSTO v klidu. Vůbec jsem to nechápala. Byl to stav, že stačilo málo a úplně jsem na tu státnici zapomněla a mohla jít s někým na kafe. Byla jsem dokonce až taková vysmátá (mno, možná mi z toho jen už fakt hráblo :D). Ovšem tenhle stav "z jiného světa" trval jen asi do půl 2 ráno, kdy jsem si řekla, že si ještě přečtu rychle něco z těch lingvistických předmětů na osvěžení, ale vzápětí jsem začala chytat stav paniky uvnitř mě, že už z těch 4 předmětů zas nevím nic. Nechápala jsem svůj mozek, kam se ty znalosti poděly, nechápala jsem, proč já. Nicméně jsem se teda rozhodla nejít spát a prostě si ty předměty aspoň ještě přečíst a doufat, že se mi tím alespoň něco zase připomene. Protože když jsem se to v tu chvíli snažila říkat z hlavy, nekecám, nic jsem nevěděla. Ten pocit nepřeju nikomu a nikdy u žádné zkoušky. Nejhorší je, že jsem přesně takové "vokno" zažila na té červnové státnici kam jsem šla s tím, že mě otázka z dějin určitě nažene spoustu plusových bodů a nakonec jsem tam seděla na potítku nad tématem Borbonů, kteří jsou u vlády od roku 1700 až do teď (!) a nejdřív jsem absolutně nevěděla nic jiného než to, že první Borbon byl Felipe V. To bylo snad mé první okno u ústní zkoušky, a to zrovna u té nejdůležitější. No, a doufám, že také poslední! ;-) Jinak jsem ale tu noc z úterý na tu osudnou středu 27. ledna 2016 nakonec spala půl hodiny, někdy kolem půl 5 už jsem fakt potřebovala dočerpat aspoň něco málo sil, ale ještě jsem to neměla dočtené vše (to jsem nechápala, jak mi to čtení trvalo dlouho?!), takže jsem na dýl spát jít nechtěla. A říkala jsem si, že před státnicí z AJ jsem vlastně taky spala jen půl hodiny, takže to bude cajk. Jenže před tou AJ státnicí jsem byla i v tu noc naprosto čilá a hlavně jsem opravdu dokázala ty věci říkat z hlavy, takže ve mně nebylo tolik paniky... No, snažila jsem se uklidňovat maličkostmi. Například tím, že jsem do ČR přece neletěla nadarmo, že jsem dostala znamení už na cestě do ČR, že všechno dobře dopadne. Měla jsem totiž let s přestupem a na druhém letu jsme letěli jiným typem letadla a všichni dostali od systému místo svých předem vybraných sedadel sedadla nová, automaticky přirazená počítačem. A to moje bylo v řadě číslo 24 (namísto 9)! A 24 je moje šťastné číslo. To přeci prostě nemohla být náhoda?! :-))
No a co se tedy odehrávalo ve středu 27. 1. 2016? Sešlo se nás k zimnímu termínu státnic jen 6, takže se naše katedra rozhodla mít celý proces ŠJ státnic v jeden den.
Ráno v 8 jsme měli začít písemnou částí (píše se 2 hodiny) a ve 13:00 byl v plánu začátek ústního zkoušení. Mezitím jsme my rozhodně na oběd nešli, ale všichni jsme se odebrali do knihovny, kde jsme ještě pilně opakovali, četli a šíleli. Jedna spolužačka se v tu chvíli prý v podstatě POPRVÉ učila literaturu Latinské Ameriky. Nechápu její ultra rychlý mozek, který má neuvěřitelně rychlé ukládání informací (to jsem jí doslova záviděla už během studia, takže teď už jsem jen nechápavě zírala :D). Nicméně ani učitelský sbor nezahálel, protože před ústní musel stihnout opravit naše písemné testy.
Upřímně, po dopsání písemné části jsem si připadala zoufale. Já vím, že se zbytečně moc nervuji a stresuji, ale tohle nebyl ten případ. Tak, jako jsem si v červnu byla jistá, že jsem ten test zvládla velmi dobře, tak teď jsem si byla naprosto jistá, že to byl propadák. Nestíhala jsem praktické otázky, například syntaktický rozklad věty jsem fakt tvořila v posledních minutách/vteřinách a to nebylo dobré. Člověk nemá čas na to se pořádně zamyslet ani nad tím, která věta je hlavní a která vedlejší, natož vymýšlet jaký typ vedlejší věty to je a proč je tam použit subjunktivní tvar slovesa. No a u teoretických otázek jsem zas zažila "okno napůl". Vzpomínám si, že tam byla z morfologie otázka "Zájmena" a pište, co k tomu víte. A já si v tu chvíli vybavila jen 4 typy zájmen z kdo ví kolika vlastně (minimálně 6) a k tomu příklady a že když se objeví vedle podstatného jméno, že se jim "según Černý" říká "determinativos" a tečka. Žádná omáčka mě nenapadla. Nebo syntaktická otázka na syntagmy?!? Zasvěcení vědí o čem píšu, nelingvistům to asi nemá cenu vysvětlovat, ale jestli vás to hodně zajímá, tak napište do komentářů :D To je prostě tak blbá "omáčková" otázky - přesně něco, co jsem hodně těžce dolovala, přemlouvala jsem vlastní mozek, aby vymyslel, co bych k tomu vůbec mohla říct a mám pocit, že mě nakonec ani nenapadlo psát tam, že "núcleo" té dané syntagmy je to a to, což je sice z názvu té dané syntagmy jasné, ale je to podstatná informace, takže za zmínku to stojí. No nic no, stane se :D Jo a mimochodem, na poslech jsme měli něco takové docela nejednoznačné o módní návrhářce, co ale vyšla na trh s vlastním parfémem, a to bylo dost o slovíčkaření - bylo třeba slyšet detaily a umět je významově rozlišit, např. že ta osoba neříká, že je něco "hodně" populární, ale "docela" populární - nebo něco na ten styl. A článek na čtení mi přišel hrozně takový politicko-literární, o nějaké literární ceně. Bylo tam pár slovíček zrovna v klíčových místech, které jsem předtím v životě neslyšela. No, nebylo mi z toho nejlépe. Prostě jsem po tom testu měla fakt pocit propadáku, že jestli mám 30 bodů z 55, tak je to hodně. Nejraději bych se bývala byla otočila a jela pryč a na ústní už vůbec nešla, protože jsem si říkala, že po takovém průseru se jim němůžu u ústní ani kouknout do očí. Byla mi prostě hamba.
Neotočila jsem se a nevzdala to. Naopak, začala jsem si dodávat odvahu a říkat si, že to nevadí, že určitě zazářím u ústní. V tom mi i trochu pomohla Jířa, která za mnou dorazila mě (a zbytek státnicujících) podpořit (DÍK!), že mi to pak jednou dvakrát zopakovala. :-) Pauzu mezi písemnou a mou ústní (tzn. cca 10:30-14:30) jsem využila k tomu, že jsem si ty 4 historicko-literární předměty stihla tak tak přečíst. Mezitím mě teda ale dost vyrušoval doslova bordel na té chodbě před učebnou, protože to bylo v nově opravované budově, kde ještě ale probíhaly poslední rekonstrukce a chodili tam dělníci, kteří byli hrozně hluční. A také mě trochu znervózňovali spolužáci, co šli na svou ústní a pak vycházeli s různými reakcemi ven, vesměs ale reakcemi pozitivními, že měli štěstí na otázky, třeba jako ta Nikol s tím rychlým pamatovákem, která si z něčeho vytáhla první otázku a na té se prý dokonale uklidnila a zbytek už jí šel jako po másle nebo jako Aleš, který se moc radoval, že si nevytáhl z latinskoamerické literatury všemi nenáviděné devítky, ale desítku (v tom seznamu otázek LA literatury jsou totiž dvě deváté otázky a obě jsou hrozně fuj - a v závěru na potítku s hrůzou zjistíte, že je mají oni spojené v jednu devítku, takže kdo si vytáhne tuhle otázku, tak to má opravdu těžké). Já jsem jim jinak tu radost sice moc přála, ale v tu chvíli jsem samozřejmě i záviděla. Já šla totiž na řadu poslední - no jo no, příjmení začínající na V a pořadí podle abecedy...
Jo, ještě jsem si teď vzpomněla na takový "detail" k těm literárním otázkám. Je tam jeden průser, a to ten, že jsou sestavované jedním docentem, který už ale na té univerzitě neučí. Já jsem s ním měla jen vždy jeden semestr každé té literatury a druhý semestr jsem pak už měla s novým profesorem, externistou ze španělských studií z Univerzity Karlovy, který u nás byl teda nově a rozkoukával se. A ten nám logicky říkal "svoje" informace, respektive to, co jemu přijde důležité či zajímavé - což teda sice zajímavé bylo, rozhodně byly jeho hodiny záživnější než ty od toho původního docenta, ale dost spisovatelů jsme s ním vůbec neprobrali (a místo nich třeba mluvili o jiných autorech) a modernější literaturou se teda také nějak moc nezabýval. Takže tak nějak obecně byly vždy poslední tři čtyři poslední otázky z 12 z literatury španělské a z dalších 12 z literatury latinskoamerické dost neoblíbené, člověk si tyhle informace musel všechny dohledávat sám a prostě se je nějak "našprtat".
No a má ústní? Když mě zavolali, ani nevím, jestli mi vůbec něco probíhalo hlavou. Čísla otázek na tahání byla rozdělena do tří skupin, ani jsem nevnímala našeho docenta když říkal, která skupina je pro jaký okruh, chtěla jsem prostě otázky z prvních polovin - takže si asi umíte představit, jak ve mně píchlo, když jsem si v první kupičce vytáhla číslo 12! A co teprve, když jsem si v druhé skupince vytáhla číslo...tramtadadá...12! To už nekecám, ale uletělo mi slabší "tyvole!", tak jsem se hned omlouvala, pro případ, že by to někdo zaslechl. Docent si z toho dělal srandu, že co dneska máme všichni s těmi dvanáctkami, jedna (nebo víc?) spolužačka si ji taky vytáhla). Při tahání ze třetí kupičky už mě málem odváželi, když jsem při otáčení papírku zahlédla zase dvojku. Naštěstí to tady ale zůstalo u toho čísla 2. Byla to historie Španělska, Římané a Visigóti, juchuuu, aspoň něco pozitivního. U toho jsem si věřila a říkala si, že tím musím rozhodně začít a vyplácat tím co nejvíc času...jenže to by se zrovna u mě docent nesměl rozhodnout, že mi určí on, čím mám začít - a samozřejmě že mi vybral literatury, mierda! :-D Jinak mimochodem, na potítku jsem měla s sebou svoje špuntová sluchátka. Jen mi vysela z uší, měla jsem je místo špuntů, přes které bych nic neslyšela, ani až by mě volali na řadu, že. No a když si přišel docent za mnou pro seznam četby, tak si těch sluchátek všimnul tak po očku, tak bylo úplně vidět jak se zarazil, couvnul pár kroků zpátky a sjel ta sluchátka od mých uší po jejich svázaný konec, který jsem měla ve výšce břicha a jen se tak spokojeně uchechtnul. To tam asi ještě neměli, aby měl někdo tahák v uších :D No ni tentokrát ne, snad jsem ale nezklamala. :-)
Mno, než jsem šla na řadu, musela jsem jít na chodbu a počkat, až se komise poradí o známce toho, kdo šel přede mnou. Všichni spolužáci, co už to měli za sebou (+Jířa) na mě hodili tak zvědavé pohledy jako ve smyslu jak jsem na tom, co otázky. Já byla do té doby docela klidná, na potítku jsem se uklidňovala tou historickou otázkou a vlastně ještě i na té chodbě mi tam šrotovaly nějaké informace. Ale jak jsem cítila stoupající vážnost situace, tak jsem se musela přidržet zábradlí a zhluboka dýchat. A tam když jsem dosedla a docent mi vybral jako první tu literární otázku, tak mi málem jeblo. Nějak jsem nevěděla jak začít, protože se mi vypařila všeobecná definice experimentální novely či nových vypravěčských směrů. Byla jsem ráda, že jsem ze sebe dostala nějaké generace a jejich autory. Navíc se tam cítíte tak trochu jak opice v ZOO, protože proti vám sedí komise složená z docenta-vedoucího katedry, učitele na literaturu, jednoho učitele z jiné univerzity, v mém případě učitelky z UK, plus ještě dvě učitelky z naší katedry, ty nevím, jestli jen přihlížejí, nebo i hodnotí. Vtipné je, že do téhle otázky patřil i Eduardo Mendoza, od kterého jsem si tady v dobré vůli v listopadu půjčila knížku, že si jí přečtu, že by se mi mohla u státnic hodit, ale nakonec jsem ji nedočetla, protože jsem nějak nerozuměla o čem čtu a nebavilo mě to tím pádem. Ale aspoň název jsem si zapamatovala a děj jsem řekla k jinému jeho dílu. A taky pod tuto mou otázku patřila ženská tvorba, ke které jsem si vybavila akorát jméno jedné spisovatelky - a k ní to, že byla lesba. Hmmm, to je určitě velmi podstatná informace, pomyslela jsem si! :D Ale k ní nakonec ani nedošlo. Za to moje druhá literární otázka, ta z Latinské Ameriky, byla o literatuře psané ženami. Tak tady mě zachránila Isabel Allende, pár detailů o ní plus její Dům duchů. Tahle otázka byl fakt něco jako můj osud! Za prvé se mě v červnu právě na Dům duchů ptali jako na knihu z povinné četby a já si tenkrát nevzpomněla, o čem to bylo. A za druhé jsem se o ní a o této její knížce bavila tady ve Španělsku s kolegyní z práce, že je to její oblíbená autorka a že je ta kniha zfilmovaná - a já si ten film díky tomu mezi učením pustila a díky tomu teda tentokrát věděla obsah. Prostě mazec. Někdo tomu říká náhoda, já teda ne. :-) Každopádně jsem to díky tomu obsahu zdržela a nebyl čas šťourat do toho, jestli k té otázce vím ještě něco a přešlo se k četbe, kdy mi náš milý docent vybral Fuente Ovejuna neboli Ovčí pramen, jednu ze dvou knížek z těch 40, která se mi líbila. Jenže to mělo háček, že jsem ji četla už v prváku, takže detaily už jsem nevěděla, ani jakým stylem to bylo psáno. Tak si na mě ta externí učitelka z Karlovky trochu smlsla, že to je ale dost důležité a bohužel náš učitel literatury mi ještě přidal, takže jsem se v závěru cítila jak kdybych to vlastně vůbec nikdy nečetla. No, fakt jsem netušila, jaké mám od nich čekat hodnocení, každopádně mi vůbec nepřidával fakt, že jsem tu externistku po mých asi dvou špatných odpovědích zahlédla, jak si tam v "posudkovém archu" u mě něco gumuje a přepisuje. Hnusný pocit! No a potom teda přišla na řadu ta literatura, to už jsem si ale přišla úplně zpráskaně a že jsem tam hrozně dlouho, nicméně jsem teda spustila mnohem víc sebejistě na téma těch Římanů a jejich bojů s Kartagincema. Ještě mi docent dával dodatkové otázky a musím říct, že jsem se na vteřinku zasekla i u tak jednoduché otázky jako jaké byly ve Španělsku původní kmeny, protože mě jako první napadaly jména kolonizátorských kmenů. Naštěstí ty původní mě napadly hned vzápětí, stav paniky a prázdné hlavy se nekonal a docent jen souhlasně (a měla jsem pocit, že i potěšeně) pokýval hlavou. Pak mě teda trochu vydusil na něčem trochu neoprávněně. Máme totiž od něj v zápiskách, že s Římany přišlo kolem prvního století křesťanství, což jsem i řekla. A on se mě pak zeptal, že jsem něco řekla u Římanů a není to tak úplně pravda, že to přišlo až později...no stálo mě to hodně úsilí, ale nakonec jsem si teda tipla (což nesnáším!), že naráží na to křesťanství a že teda přišlo asi až s Visigóty a k tomu mi on něco teda jakože dovysvětloval či co, musím se přiznat, že v tu chvíli jsem ho asi moc nevnímala, byla jsem z toho totiž dost rozhozená a nesvá, že prostě i na otázce u které jsem si byla jistá naprostým úspěchem mě takhle dokázali podusit. Když jsem pak vylezla na chodbu, přišla jsem si, že jsem jako rozhodně řekla dost věcí, ale bylo mi dost jasné, že výsledek teď dost záleží na tom písemném testu - z kterého jsem, jak už jsem psala, vůbec neměla dobrý pocit. A mimochodem se na mě zas spolužáci sesypali ve smyslu, že jsem tam byla hrozně dlouho (oni max. 20 minut, já prý asi půl hodiny). Ale snažili se mě uklidňovat. Já jsem v tu chvíli byla hrozně ráda, že hned po mně nám šli říct výsledky.
Nastoupili jsme před komisi a já byla totálně nervózní, to si ani představit neumíte. Když došel docent s vyhodnocováním k jedné spolužačce, které řekli, že neuspěla, tak jsem začala kousat do šály, kterou jsem si po celou dobu zapomněla na krku. Jak já věděla jak se cítí a zároveň jsem se tak snažila soustředit na pozitivní výsledek. No, nejdříve se říká výsledek písemné. Koukala jsem do země, čelo totálně svraštěné strachy. Měla jsem 39 bodů - což způsobilo vykulený výraz, jak kdybych na té zemi uviděla kdo ví co. Kde ty body vzali?! Kurde, já svým pocitům z testů a zkoušek prostě fakt věřit nemůžu. ...No, a vzápětí docent tedy dořekl, že výsledná známka je za tři a to už jsem se mu podívala do očí a po asi dvou vteřinách této oční výměny, v které bylo řečeno všechno jsem jen cítila, že se mi po tváři kutálí slzy. Já to dokázala!
Jsem hrozně ráda, že jsem to tu takhle docela podrobně sepsala (dokázala bych to ještě podrobněji, ale mám pocit, že to už bych ani já za pár let netušila, o čem že jsem to psala! :D). Ty pocity z toho všeho si ráda zase jednou připomenu. Je to pro mě asi stále tak trochu neuvěřitelné. Asi potřebuju vidět svůj diplom, kde to bude oficiálně napsáno, Bc. Radka Vilímová. Já jsem toho bakaláře fakt dala. Možná už jsem tomu nevěřila. Furt jsem si říkala "Musíš!", ale popravdě nevím, jestli jsem tomu opravdu věřila. Myslím, že věřila, ale rozhodně ne na 100 %. Ale věřila jsem jinak... Nicméně, jsem prostě dobrá. Jsem úžasná. No a co, že mi to trvalo 4 a půl roku do ukončení. Za prvé jsem byla i na Erasmu, takže jsem pak musela dohánět předměty, a za druhé jen já vím co jsem v tom studiu od toho října 2011 všechno nechala, kolik odříkání, nadávání, nervů, stresu, slz (teď se mi např. vybavilo, když jsem se rozbrečela holkám spolubydlícím v mém prváku zoufalostí nad pravidly ŠJ subjuntiva, že mi to vůbec nedává smysl), ale zároveň jsem během studia zažila i hodně radosti, smíchu (co třeba, když jsme při jednom španělském předmětu v prváku poprvé dostali půjčená velká sluchátka na procvičování poslechu, z toho jsme s Jířou nemohly a hned se fotily! Škoda, že tu tu fotku nemám, hned bych vám ji sem dala :D), pocitů vítězství (třeba při odchodu ze zkoušky z AJ z předmětu UKLBE s Mudure se známkou 1-, to jsem fakt nechápala :D) a nových zážitků. Především jsem zas o něco více poznala samu sebe, posunula se v životě dál ve všech ohledech, nejen věkově a zkušenostmi, ale zejména psychicky si myslím, že jsem na sobě hodně zapracovala. Sblížila jsem se s rodinou, které tímto patří velké dík (snad nikdy nezapomenu Láďovo "Nejhorší smrt je vyplašením!" a mámino "Dejcháš? Tak dejchej, to je to důležité!" a jejich společné dělání si prdelek z toho, že jsem jim řekla, že nechci být "lůzr"). Získala jsem nové kamarády, poznala lásku Boha a nakonec se mi bude fakt paradoxně stýskat nejen po španělské katedře, kde mě od začátku nepřestával překvapovat jejich přátelský přístup, ale i po té anglické. Na objetí s jinak celkem odměřenou docentkou Malou prostě už asi nikdy nezapomenu. Po 4 letech zjistíte, že ta přísná osoba má také srdce. :-) A na postátnicové posezení s učiteli z katedry španělské se také jistě zapomenout nedá, protože náš pan docent Valeš je prostě formát! A heč, já to posezení zažila 2x, protože prostě já jsem jiná a šla jsem tam i tenkrát v červnu, i když jsem státnici nedala :-))
Co bych popřála všem, co nejsou úplně studijní typy a i přesto jdou na vejšku na celkem dost teoretický obor (aniž by to vlastně ale dopředu tušili)? Pokud vás to alespoň trochu baví, bojujte, stojí to za to. Zejména potom ten pocit toho, že jste to fakt dotáhli do konce se vším všudy. Ale pokud zjistíte, že vás to nebaví, tak se na to vybodněte, a to čím dřív, tím lépe, protože je zbytečné se trápit a mít pak stavy depresí a nevím čeho, že už se vám z toho hroutí i zdraví...
Važte si sami sebe a naučte se rozlišovat mezi tím, co vám nejde z lenosti a tím, co vám opravdu prostě nejde. Ale i tak hledejte způsob, jak vám to může jít alespoň o trochu lépe. Třeba poprosit o pomoc hodnou kamarádku. Takovou, která bude ochotná se s vámi 5 hodin v kuse hrabat v detailech AJ syntaxe, kterou už má ona dávno splněnou, protože vy máte před zkouškou a jste zoufalí z toho, že se vám to všechno motá dohromady, ač se zrovna sama dozvěděla, že je její vedoucí bakalářky egoista a nechce jí bakalářku schválit a zadělal jí tak na problém. Nebo takovou, která bude ochotná vám převyprávět v souvislostech anglické a americké dějiny, aby vám konečně začaly dávat nějaký smysl. Nebo takovou, která s vámi prostě zůstane vždy, v dobrém, i ve zlém, a dokonce se za Vás (asi nejednou) pomodlí, aniž byste o tom věděli....... Já jsem (nejen) takové pomoci od svých spolužáků a kamarádů v jednom zažila za to studium opravdu mnoho a doufám, že jsem jim to alespoň nějak dokázala vrátit. Ačkoliv po mně nikdo žádnou "odměnu" nechtěl. Tomu se, vážení, říká přátelství. Takových lidí si neskutečně vážím a moc děkuji za to, že je ve svém životě mám. Miluji je, oni určitě vědí, kdo jsou. :-) A vám všem přeji štěstí, (sebe)lásku a jistotu ve všech vašich životních krocích a zkouškách!
