Učitelkou na plný úvazek!

Naposled jsem nakonec neplánovaně sklouzla k psaní o mojí státnici z angličtiny, tak jste si mohli počíst o tom, jak takovou stresovou situaci zvládá takové číslo, jako jsem já :-)  Dneska bych se už ale ráda věnovala mé současné situaci…

Copak mi život přivál do cesty tentokrát?

Jak jsem byla loni na Erasmus stáži v Málaze, tak jsem zjistila, že ve městě vzdáleném cca 160 km se jménem Córdoba je na stáži kamarádka Zuzka, slečna, kterou jsem poznala na univerzitě v Liberci, taky tam studovala španělštinu, jen o rok či dva výš, takže v Córdobě byla už přes univerzitu v Olomouci. Tenkrát jsme se sešly v Málaze, já už do Córdoby přijet nestihla. Ale o to nejde. Jde o to, že pak moje Janička (o té už jsem několikrát psala už v Anglii, pak i v ČR, poznávací znamení: přírodní blondýna) jela do Córdoby na Erasmus, tak jsem se Zuzky ptala, jestli by nevěděla o nějaké práci tam. A ta se zeptala kamarádky z Córdoby, kde to tam pracovala ona a poslala mi pro Janču kontakt do té práce. No, Janička se tam ozvala, šla na pohovor……a pak když jsme si volaly, tak mi oznámila, že nejen že má brigádu pro sebe, ale má i práci pro mě, že ta její šéfová bude hledat od září nové zaměstnance. Ono šlo totiž o jazykovou školu, kam se chodí učit anglicky malí i velcí Španělé!

No - a tak jsem tady, učitelka angličtiny na španělské akademii! Samozřejmě jsem absolvovala i pohovor a všechno vypadalo super, jen tohle už bylo někdy na jaře a já pořád netušila, jak to budu mít se školou...a navíc jsem nevěděla, co by na to říkal přítel... Nakonec to byl on, kdo mě v tomhle plánu podržel a řekl mi "Jeď!", řekla bych, že vzhledem k tomu, že mě čeká ta španělská státnice v lednu věděl, jaká je to pro mě nejen šance se profesionálně "trochu" pošoupnout od výuky přes jazykovou školu v ČR brigádně, ale hlavně i šance se zlepšit minimálně v mluvené španělštině. Ale můžu vám říct, že na to, že jsem si celou dobu přišla až podezřele v pohodě z toho odjezdu, vysmátá a těšící se na změnu, pak když jsem měla za sebou tu státnici a uvědomila si, že už nám zbývá jen několik málo dní kdy budeme spolu jsem začala mít pocity úzkosti a stavy, že nikam nejedu, do toho jsem se nestíhala rozloučit se všemi, s kým jsem chtěla, málem jsem si ani sbalit nestíhala...no, asi takové normální stavy v mé situaci. Nicméně, v neděli 6. 9. jsem nasedla na let ve směru Praha-Córdoba a buď jak buď, věřím, že všechno bude takové, jaké to má být, takže dobré! :-)

První týden v práci byl, jak ho nazvat, zkušební, zatěžkávací...? Přijeli jsme 4 noví učitelé (+ 3 holky už tu byly z loňska) a ten první týden jsme jakoby improvizovali (museli jsme na místě odhadnout jejich úroveň AJ a podle toho je učit či s nimi dělat různé aktivity) a učili skupinky různých dětí s různými levely angličtiny. Já jsem se během toho prvního týdne zorientovala konečně v číselném označení tříd tady ve Španělsku, například 1°p znamená "primera primaria", což je první třída základní školy, 1°eso znamená v překladu první třída českého druhého stupně, takže šesťáci (= 11 let). Ale někteří nakonec učíme i děti ze školky, od 3 do 5 let, já učím 4-leté. Mám s nimi hodinu, tedy vlastně 45 minut v pondělí a ve středu, ale tím, jak musíte být neustále ve střehu, v pohybu, připraveni s nějakou další aktivitou to za těch 60 minut směle vydá :D Co je ale nevýhoda je, že v ČR jsem sice též učila děti ze školky, nejdříve podle knížky Cookie and friends a potom dle knížek Wattsenglish, ale tam právě obě tyto knížky byly zábavnější než ta, podle které máme jet tady. Ta se jmenuje Captain Jack a jako taková je obsahově dejme tomu docela podobná tamtěm dvoum, respektive typově a obsahově jsou si všechny podobné, ale nevím jestli to je tím, že Captain Jack je z nich asi nejstarší (to jen hádám podle videí, co jsem viděla), ale má takové utahané, nezábavné písničky zpívané často takovým nenadšeným hlasem... Ještě dnes vidím před sebeou /stýva/ na jeho videích ke knížce Wattsenglish, jak má vždy veselý, nadšený obličej a vše tam zpívá prostě s takovým drajvem, že si prostě i dospělák na ty písničky musí brumlat či tancovat. Tady se trochu do nadšenosti k těm písničkám nutím, ale snad se to spraví. Hlavní je to, když vidím, že se děti zapojují do aktivit a jsou v pohodě. V tomhle věku totiž nikdy nevíte, kdy se vám dítě sekne a nebude chtít spolupracovat nebo se třeba rovnou bezdůvodně rozbrečí... Mám v tomhle kurzu ségry a jedna z nich přišla na první hodinu ubrečená, nechtěla ani jít do třídy, držela se mámy nohy. Ta jí tam ale nakonec nějak dostala a "utekla" a co já s ní...hmmm, takže skoro všechny moje příprava šla stranou a Radunka ze sebe musela začít dělat, když to přeženu, hloupého pošuka, aby ty děti a hlavně tu jednu zaujala. Bezpochyby, povedlo se! ;-)

Jinak co mi přišlo zajímavé, mají tady AJ knížky pro děti podle ročníků. Jsem zvyklá z ČR na knížky rozřazené podle úrovně znalostí, začátečníci, středně pokročilí atd. Tady má první stupěň ZŠ knížky pro každou třídu. Akorát jsou tu opět, tentokrát dvě nevýhody. Jedna je ta, že zrovna letos se tu školy rozhodly přejít na výuku podle knížek Tiger, podle kterých se v mé škole=práci doposud učilo, takže  to máme ztížené a musíme zajet nové knížky Footprints (aby se děti neučily ze stejných knih u nich ve škole i u nás v akademii), z kterých mám já osobně zatím velmi smíšený pocit. Přijde mi, že konkrétní cvičení jsou třeba jednoduchá nebo teda spíše odpovídající té dané úrovni, ale třeba ty písničky k tomu a dodatečná slova jsou někdy až moc složitá. A vysvětlujte jim pak i to složitější okolo v angličtině, když na vás koukají jak spadlé z višně. Ještě že umím španělsky, že když je nejhůř, tak jim to můžu více méně vysvětlit španělsky. Není totiž nic horšího, než když se všichni tváří hrozně moc jak vám všechno rozumí, například odkývou domácí úkol, ale příště ho nikdo nepřinese, protože vám nerozuměly, že jste něco zadali... :D Tou druhou nevýhodou je to, že nemá každý z jedné třídy stejnou znalost AJ, jinak řečeno, ne každý např. 9-letý má tu znalost AJ, jaká se předpokládá k probírání knihy pro jejich ročník. Takže je to tu vlastně jedna velká výzva, ale to asi celkově to povolání být učitel, řekla bych :-) Navíc, jak jsem v ČR učila krom školky (půl hodiny týdně, kdy toho do příště děti zas polovinu zapomněly) jenom dospělé, tak jsem zvyklá na to, že jde celá hodina tak nějak plynule kupředu podle plánu, že vidím vlastně celkem rychlý posun, nikdo se nehádá, nikoho nepřekřikuje...to je jaksi u dětí jiné a musíte být neustále na pozoru. Asi i proto jsem zatím neustále taková unavená.

Jen tak pro doplnění, mám za sebou, teda skoro, první týden oficiální výuky dětí a musím říct, že už teď, po dvou hodinách s každou skupinou mám pár názorů na některé nebo už mám vytipováno, na koho se musím zaměřit jestli není napřed/pozadu/šikanující/šikanován (obrazně řečeno) apod. Z dětí teda učím 4-leté, 7-leté a 11-leté. Z těch 7 a 11-letých mám vždy dvě skupiny a musím vám říct, že jsou v nich docela slušné rozdíly. Bohužel ale i v těch dětech jednotlivě samozřejmě, takže pak ti rychlejší musejí čekat na ty pomalejší, vy to musíte kočírovat, aby se nezačaly nudit a z toho zlobit apod. A od října začínají kurzy pro dospělé, to budu mít úplné začátečníky a pak jakousi řekněmě "přípravku" na level B1 a "přípravku" na B2. A všechny tyhle skupiny mám dvakrát týdně, hezky se mi (nebo teda všem učitelům) střídá, že mám stejné hodiny v pondělí a středy, kdy učím celé odpoledne až do 21:30, a pak v úterý a čtvrtky, kdy učím od 9:30-13 a pak od 16 do 18:20. A v pátek mám celý den volno krom výuky mezi 17-19:30 (nepopírám, že by bylo lepší mít to už ráno a pak se celý den flákat... :D), kdy mám doučování. V první půlce zatím nevíme koho budu mít, v druhé půlce budu mít prý nějakého prý hodně zvláštního 10-letého žáka (už ho učily dvě kolegyně)...takže mi držte palce na mou první hodinu s ním (zítra), jsem fakt zvědavá, jaký bude na "vlastní kůži". A to prý docela doslova, že používá nějakou starodávnou hrozně silnou kolínskou a mě takové štípou do nosu, tak uvidíme... :D Jsem docela ráda, že s ním budu v té největší místnosti s klimatizací :D

Jinak ve škole máme teda jen 3 učebny a všechny jsou celkem malé. Do té největší se vejde kolem stolu 8 dětí, do té střední 6 nebo 7 a do té nejmenší jen 4. Ta je tak 3x4 metry velká a má příhodnou přezdívku "pracovna", nemá uvnitř klimatizaci a já tam učím pondělky a středy po sobě ty tři skupiny  dětí a na tu třetí už je tam celkem mdlo, i když tam zapnu takový stojací větrák. Ale teď už bude snad  jen lépe a lépe, už tu přestává být takové teplo přes den, tento týden dokonce i jeden den pršelo! :-O ;-)

Státnice z angličtiny

Mno… Nemám tucha, kde jsem skončila s posledním zápisem, ale ani to není důležité. Můj blog byl odjakživa tvořen mými myšlenkami, takže budu reagovat zase na mojí nynější situaci. A velmi pravděpodobně to bude podrobnější, než bych si původně přála, ale nemůžu si pomoct! :D

První chci teda říct, že jsem 1. září s Boží pomocí zvládla státnici z angličtiny. Už jen ten pocit, že mám opravdu zvládnuté všechny ty anglické předměty, přes všechny ty starosti s tím, přes všechny ty moje negativní psychické stavy…kolikrát já to chtěla vzdát! (To studium, pozn. redakce. :D) A najednou mi komise říká, že mi gratuluje k úspěšnému zvládnutí zkoušky (přála bych vám vidět můj výraz) a že mám za obhajobu bakalářské práce či prostě za bakalářskou práci, o které jsem ještě v březnu tak pochybovala, že může vůbec vzniknout v něco smysluplného, na co budu dokonce tak moc hrdá, 1- a ze státnice za 3!

Jen tak pro sebe, protože to do budoucna jistě vytěsním, si tu poznamenám, že ačkoli jsem tak moc doufala v otázku z britské historie (nejlépe o Tudorovcích :)), kterou jsem měla fakt suprově naučenou včetně panovníků, díky téhle písničce, nebo teda ok, otázku z americké historie (come on, studovala jsem obě historie fakt poctivě a fakt jsem jim konečně rozuměla), nakonec jsem si vytáhla otázku z předmětu UKLBE, úvod do kultury a literatury, a to konkrétně psychoanalýzu. Když jsem to viděla, že to je UKLBE, měla jsem pocit, že brzo omdlím. Tak stísněný pocit jsem měla, že jsem ani mluvit nemohla, jen jsem zaraženě koukala – a kdo mě zná, ví, že to není můj styl… Z lingvistické části jsme si mohli vytáhnout otázku buď z předmětu fonetiky a fonologie, nebo z morfologie, nebo ze syntaxe. Chtěla jsem si vytáhnout cokoliv ze základů fonetiky a fonologie (kámoška měla krátké a dlouhé samohlásky, to by bylo perfektní téma pro mě!) nebo možná i něco obecného ze syntaxe, z které jsem měla zkoušku v červnu a učila jsem se na ní tenkrát fakt hodně. Morfologii jsme měli v druhém a třetím semestru, tak to už jsem si moc nepamatovala, ale učila se na ni, takže bych to taky nějak dala dohromady. Každopádně ta lingvistická část se skládala z dvou hlavních otázek. Moje první byla teoreticko-praktická (je třeba znát a říct něco z teorie, ale umět to aplikovat na příkladech...), jednalo se o to, podle jakých fonémů poznám, že na mě mluví Brit a ne Američan nebo něco takového. Mno, můžu vám říct, že to sice byla otázka z fonetiky a fonologie, ale ne něco ze základů, nýbrž úplně poslední otázka, která byla nejkomplikovanější, takže jsem si ji vlastně jen párkrát přečetla s tím, že to buď nedostanu, nebo s tím budu muset zabojovat na místě. Tak jsem bojovala a vymyslela něco na potítku a pak ještě něco na místě s pomocí učitelky. Druhá otázka byla zase teoreticko-praktická a měla vlastně asi 3 podotázky a její součástí byla práce s textem. Šlo o relative pronouns ze syntaxe, jenže jak jsem se na potítku zdržela s UKLBE (vysvětlím brzy), tak jsem teď neměla tolik času na tu práci s textem a začala jsem zmatkovat a motat se do informací, s kterými jsem si byla původně tak jistá…prostě stres. Takže jsem si prostě napsala na papír asi tři různé odpovědi k jedné otázce, protože jsem v tu chvíli nebyla schopna učinit rozhodnutí co je správně :D A doufala jsem, že na místě mi to třeba dojde a snažila se uklidnit… Ještě vám napíšu mou vtipnout vzpomínku na poslední otázku z lingvistické části, a ta byla něco jako že slovo "that" funguje ještě jako něco jiného než jen jako "relative pronoun" (=vztažné zájmeno) a já měla říct jako co. Už před tím jsem jim řekla, že je to v některých větách jako spojka, ale byla ve vzduchu ještě třetí funkce. Každopádně když mi položili tu otázku, tak já v tu chvíli doslova kulila oči údivem do stolu s nechápavým výrazem zřejmě, o to víc jsem ty oči vykulila, když mi jedna učitelka řekla, že je to úplně jednoduché a používám to pořád. Už už jsem nahazovala zoufalé "I am sorry, I don't know.", když v tom mi jeden učitel naprosto luxusně pomohl, když zvedl svůj kelímek na vodu a řekl něco na styl "No když vezmu do ruky tohle, nebo třeba ...." a místo těch teček či dalších slov ukázal na kelímek kolegyně a já jásavě vykřikla "Demonstrative pronoun!", neboť jsem si uvědomila, že se "that" používá také jako ukazovací zájmeno v překladu např. "tamto". Až mi to vyklouzlilo úsměv na rtech, ten pocit vítězství, že mi konečně taky došla odpověď dřív, než až po tom, co jsem odešla ze zkoušky. No a komise se smála se mnou, bylo vidět, že fakt měli radost se mnou, že se mi to vybavilo! :-D

Nicméně ta UKLBE otázka (s kterou jsem teda na potítku začala)……můžu vám říct, že na potítku to se mnou fakt cukalo a bojovala jsem sama se sebou. V tu chvíli se ve mně nejdřív prala myšlenka, že to můžu rovnou zabalit, protože nemám ani ponětí, o co v psychoanalýze jde, potom ji ale naštěstí přebilo to, že stojí za to to zkusit, bojovat, že nemám co ztratit, když už jsem tam. Navíc na potítku mě hlídala Mrs K, ta nejlepší učitelka z anglické katedry, která je naštěstí člověk se srdcem na tom správném místě, která asi viděla, jak jsem zbledla a jsem „hlavou v oblacích“ a přišla k mému stolu, bouchla do něj pěstmi a řekla mi: „You’ve learnt it, you know it, you can do it!“ No mohla bych se jen tak sbalit a odejít? Když už si nevěřím já sama, pořád dokola a nevím proč, je neuvěřitelné v takové chvíli vidět a cítit to, že si je někdo jiný tak jistý, že si věřit máte, že na to máte. Takže jsem nakonec nezkolabovala a začala něco psát. No a asi po 8 minutách jsem si uvědomila, že nepíšu poznámky k psychoanalýze, ale k „postcolonial theory“. No, naštěstí jsem si to vůbec uvědomila, že co by měl Freud společného s bývalýma otrokama…uf, uf, uf. To byl taky hustej moment, to procitnutí. A mé hlasité oddechování, dýchání zhluboka a zoufalé těkání očima po místnosti snažící se vylovit jakoukoli myšlenku na téma Freud a Lacan (mimochodem, do toho okamžiku bych přísahala, že netuším, co Lacan tvrdil, ale Bůh byl se mnou a já si tu jeho hlavní myšlenku vybavila!). Každopádně jsem šla do státnicové místnosti s pocitem, že teda bojuju, že něco přece jen, kurňa, vím!

Ještě jsem si na chodbě vyměnila všeříkající pohledy s Jířou (mimochodem, měla jít na potítko přesně ve chvíli, kdy já měla vycházet s výsledkem) a vlastně jsem jí vrátila hodinky, co mi půjčila na potítko (Thank you, hon!). Ten její pohled mi dodával sílu. Věděla jsem, že je se mnou nejen ona, ale i Bůh.

První byla na řadě obhajoba mé bakalářské práce. Co mě ovšem dostalo bylo to, že do místnosti nezavolali Mrs K, která byla má vedoucí práce, netuším proč, když byla vedle na potítku, kde jí mohl na těch 15 minut někdo vystřídat?! A ani zde nebyla přítomna má oponentka! Takže basically jsem měla obhajovat svou práci před 3 učiteli, kteří neměli ani ponětí, o co šlo a pak mi třeba pokládali i takové obecné otázky, místo těch navržených od vedoucí a oponentky. To jsem se cítila smutně, něco jako podvedeně, bylo mi to líto, že těm třem nedokážu během mé velmi nervózní obhajoby předat to nadšení, které jsem z té práce měla. Mimochodem, byla jsem první na řadě po pauze na oběd a při vstupu do místnosti jsem s hrůzou zjistila, že se změnila komise. Ono to je v závěru jedno, protože prostě kdyby chtěli, tak vás tam může potopit kdokoli jakkoli, ale v tu chvíli byl šok prostě to, že tam sedí někdo jiný, než dopoledne, o kom jsem slyšela, že jsou hodní a pomáhají. Navíc jedna z těch 3 učitelů původně na jiné univerzitě učila syntax a já věděla, že jsem si tou mou syntaxovou otázkou nebyla tak jistá, takže jsem uvnitř trochu šílela, měla jsem tam takový alarm…který vzrostl doslova nad maximum, když do místnosti ještě během mé obhajoby vstoupila vedoucí katedry, která v Liberci učí právě zase syntax!!! No já myslela, že mě vomejou! :D Takže když se mě pak zeptali, s čím chci začít, začala jsem s UKLBE s tím, že jsem doufala, že ta vedoucí katedry zase odejde. Nope, očividně jsem jí svým nervózním projevem zaujala, protože zůstala hezky až do konce. Ale víte co? Já jsem za to nakonec tak vděčná! Dokonce si myslím, že mi možná pomohla při konečném rozhodování, že věděla, že ačkoli jsem jim ne vždy byla schopná odpovědět (neumím prostě pracovat s textem na povel, potřebuju čas na přemýšlení), že tu syntax prostě umím. A neuvěřitelný pro mě byl moment potom na chodbě, kdy u dalšího člověka po mě už vyšla ven, že jde zpátky do kabinetu, kdy mi říkala, že nemám proč být překvapená (jsem tam na chodbě něco mezi brečela radostí a nechápavě kroutila hlavou), že jsem se učila, tak jsem jen byla odměněna nebo jak to říct a že vůbec nevadí, že jsem se tam trochu v něčem motala. A co víc, říkala to s úsměvem! Normálně, já ji prostě musela obejmout! :-)

Jinak teda po těch všech otázkách vám řeknou, ať jdete na chodbu, oni se poradí a pak si vás zavolají zpátky a řeknou vám výsledek/výsledky. Já když jsem vylezla na chodbu, tak jsem jen říkala, že nevím, že jsem se motala, několikrát vůbec netušila, na co se mě ptají...pak jsem i řekla, že by mi to měli dát už jen za to, že jsem se vůbec k té státnici dostala a nekoukat na to, co tam pak člověk v nervozitě ze sebe koktá. To ani nevím, jestli to náhodou neslyšeli dovnitř, ale snad ne :D A šla jsem dovnitř s pocitem takovým, že fakt nevím. Když mi předsedkyně komise začala říkat, že je "glad to tell me" (potěšena mi říct), přemýšlela jsem, jaké jiné významy to slovo má, že to přece nelze použít jako negativní slovo co já vim a že kdyby to mělo dopadnou špatně, tak by přece nebyla tak krutá, aby říkala, že jí to těší?!? :-D Její věta pokračovala "that you've passed" (že jsi zkoušku zvládla) a to byl moment, kdy to buď zakuňkla (je to Rumunka a má jiný akcent, tak nevím) nebo já byla furt tak v šoku z toho "glad", protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli řekla, že jsem to dala nebo ne, protože kdyby ne, tak by stačilo před tím "passed" kuňknout "not". Nicméně pak následovalo to, že řekla, že z obhajoby mám 1- a ze zkoušky jako takové za 3. Lidičky, ten svůj výraz, jak jsem na ní tupě zírala asi nezapomenu! :D A stála jsem opravdu tak zaraženě, až mi ten jeden učitel (ten stejný, co mi předtím pomohl ukázáním na kelímek) řekl: "Ano, to opravdu znamená, že jste to dala!" a to byl moment kdy jsem začala reagovat, byť stále v šoku...

Pak jsem z té třídy skoro vyběhla za Jířou a nechtěla ji pustit, museli mi připomenout, že má jít na potítko, takže ji pustit musím, hihi :-)) Byli tam ještě další dva studenti ze stejného ročníku jako já, tak jsem se jim snažila zvednout sebevědomí, že když nebudou mlčet a řeknou aspoň něco kloudného, tak ta komise je nakonec hodná a snaží se pomoct a něco z nich určitě vytáhne. Taky tam mezitím přišly další dvě kamarádky, jen kvůli mně mě podpořit, s tou jednou, Verčou, jsem se ostatně důkladně připravovala poslední 3-4 dny, kdy mi poskytla azyl u ní v bytě (Díky Veru!). A v noci na to úterý, kdy jsme měly mít tu státnici, ona už ji ale dělala dopoledne, jsme spaly pouhou půl hodinu. Dobrovolně. Já jsem odmítla jít spát, měla jsem hrozný strach, že se mi tím spánkem všechno z té hlavy zase vykouří a prostě jsem věděla, že pro mě bude lepší si jen tak dáchnout na půl hodinky, že to budu v pohodě, protože se nedostanu do tvrdého spánku, než kdybych šla spát právě třeba na 4 hodiny, kdy bych pak byla kaput, měla zimnici a kdo ví jaké stavy... Nicméně ta noc byla zajímavě klidná. Na to, jak jsem šílela v pondělí dopoledne a málem kolabovala a ani jsem nemohla jíst, protože mi bylo špatně od stresu, tak v tu noc jsme si s Veru projížděly otázky a ani jsem až někdy do cca půl 5 ráno necítila únavu (a pak jsme si právě daly tu půl hodinku spánku).

Je zajímavé, jak jsem si hned po té zkoušce moc šancí nedávala, nebo prostě byla jsem zmatená, nechtěla jsem říkat, že mi to nemají proč dát, cítila jsem, že to na jednu stranu nebyla pravda, zároveň jsem ale měla pocit, že jsem hrozně často nerozuměla jejich otázkám (u mě totiž stačí otázku jen malinko jinak formulovat a už jí nerozumím) a je to prostě na nich, pro co se rozhodnou. Ale je to  prostě celé hrozně subjektivní hodnocení, když jsem nad tím pak přemýšlela (a stále přemýšlím), tak vím, že přece jen jsem toho vlastně řekla celkem dost a tu trojku jsem si zasloužila! Byla to ale má dosavadní největší výzva v životě -  a tím nemyslím tu státnici jako takovou, ale celé to studium AJ na té univerzitě. Kvůli ní jsem tam šla a kvůli ní jsem se pak v průběhu studia několikrát málem hroutila a balila kufry...a "voalá", najednou je to za mnou, já to zvládla. Je to doslova mé osobní vítězství.

Teď jsem mimochodem poloviční Bc. včetně obhajoby, aneb jak my říkáme, jsem "B s tečkou, c zatím chybí" :-) Protože studuju dvojobor, musím udělat státnice z obou oborů (plus obhajobu), abych byla Bc. Španělskou státnici dělám v lednu/únoru, držte palce. :-)

No nic, toť vše k anglické státnici. Snad už jen stačí dodat to, že Jířa to samozřejmě taky dala (a ti další, co šli po mně taky!) a stala se tak Bc., španělskou státnici dělala už v červnu. Mrzí mě trochu, že jsme nekončily spolu, když jsme spolu začaly a prošly tím vším… Na druhou stranu, "už" loni, když odjela Jířa na jeden semestr na misi do Ameriky jsem si uvědomila, že tam jsme spolu, ale vlastně vůbec nejsme. Že ty výsledky jsou přece jen závislé na každé z nás. A důležité pro mě tenkrát bylo to, že jsem si uvědomila, že i bez ní můžu na té univerzitě zažít úspěch. A nemohla jsem ani být na její promoci, protože............

..........a vzhledem k tomu, že jsem se o té státnici rozepsala jaksi mnohem víc, než jsem původně zamýšlela, tak pokračování bude příště... :-D