Tak jsem si v posledních dnech uvědomila jak moc jsou lidi opravdu ovlivněni děním na internetu, konkrétně narážím na facebook. Měla jsem tu teď celkem náročné období. I když když se nad tím zamyslím, tak vlastně od začátku tu mám náročné období. Ano, vlastně jsem tu byla spokojená možná tak první měsíc, pak se to tak nějak začalo kazit a moc pozitivních reakcí ze mě nelezlo. To jsem si ale pořádně neuvědomila až do té doby, dokud mi to sestřenice "neomlátila o hlavu". Já si uvědomovala, že tu nejsem moc happy, ale pořád jsem říkala, že odejít stejně nemůžu, protože to přece nemůžu udělat šéfové, která by tak přišla o učitelku a musela by řešit náhradu. A měla na přelomu ledna a února datum porodu a navíc je milá, takové osobě, vlastně kamarádce, se prostě "podrazy" nedělají. Ano. Přesně tak jsem to viděla, že bych udělala podraz. Protože tohle prostě není velká firma, kde "big bosse" ani neznáte a je vám jedno, jestli za vás záskok seženou či ne. Tohle je malá jazykovka, kde nás je i se šéfovou-kamarádkou 10. Takže jsem svoje pocity stavěla stranou a snažila se zatnout zuby a přesvědčovat se, že to do toho června (do konce školního roku) přece musím zvládnout.
.
.
.
.
.
.
NE!
Proč někde přežívat a tak doslova trpět, když život je tak krátký?
Dokázala jsem se postavit sama za sebe a říct šéfové, že odcházím. Ona mi teda zrovna končí smlouva, která ale byla myšlena tak, že se bude prodlužovat. Ale já už neprodloužím.
Ještě když jsem nad tím jen přemýšlela, udělala jsem si vrbu z jedné kamarádky-kolegyně a všechno jsem jí řekla, vše o tom, jak se tu cítím. A ona vypadala v šoku, protože přece na facebooku mám samé usměvavé fotky a dokonce i s těmi spolubydlícími, na které tak nadávám, chodím pařit. Má reakce: "Pardon?!?!?!" Ano, mám na facebooku jednu fotku s mými spolubydlícími z party, z halloweena, 30. října 2015. A že tam mám veselé fotky a pozitivními komentáři? Tak přece nebudu zveřejňovat fotky či videa, na kterých tu brečím tak, že se od nervů celá klepu jak při zimnici? A to jsem zrovna jí přitom několikrát říkala, jak to tu blbě prožívám, že nemám ani kamarády a jedna ze spolubydlících je diktátorka. Dokonce mě jednou viděla přijít do práce v "hysterickém" záchvatu právě z té diktátorky. A i tak si "díky" facebooku může myslet, že jsem tu naprosto happy a všechno je sluníčkové. Snad poprvé mě napadlo to, že k čemu mi to sdílení fotek na fb vlastně je. A nějak to nemůžu pustit z hlavy. Ale zas na druhou stranu vím, že jsou lidé, kteří se těmi mými fotkami inspirují na výlety, či se prostě jen rádi "kochají" pohledem na místa, kde zrovna sami být nemůžou.
No, v každé případě, jak už jsem řekla, končím tu. Všechno to začalo právě kvůli té diktátorce, jejíž styl komunikace mi naprosto nevyhovuje, je z nás nejmladší, ale bydlí tu nejdéle a zřejmě si myslí, že jí to tu patří nebo nevim, ale prostě tu musí být její pravidla a basta. A běda, jak uděláte něco jen malinko jinak. Třeba mi bylo vyčteno, ale teda písemně a až po dvou týdnech, že jsem, když jsem měla službu na úklid obýváku, nezametla balkón. Doprdele, jak (a k čemu) jsem měla asi zamést balkón, když ten celý týden pršelo?! A nebo dneska ráno, no, ráno právě ne. Bylo 10 pryč a ona přišla nasupená z pokoje (předtím nám stihla napsat nasupeně na společný WhatsApp) že to si dělám prdel, proč uklízím tak brzo, že dělám bordel tím jak přesouvám nábytek a vzbudila jsem ji. Wtf. Za prvé, že vrže stůl při přesouvání i když se snažím o nenápadné pohyby, za to nemůžu. Za druhé, hluk jaký dělá posouvání gaučů neovlivním. A za třetí, a to hlavně, deset dopoledne, když vím, že v noci nebyla na party, není nijak brzo?! Sousedi se mě taky neptaj, jestli jsem se už vyspala do růžova, když mi začnou v neděli ráno (a to opravdu klidně kolem sedmé ráno) dupat a křičet nad hlavou jejich haranti.
Další věc, kterou tu těžce rozdýchávám, a to už od listopadu(!!) je ta zima uvnitř. To si opravdu nikdo nedokáže představit jak těžké to je dokud to sám nezažije, kor takhle dlouhodobě. Švagrovi se po* topení a hned mi posílal fotku teploměru, aby mě povzbudil, že v tom nejsem sama. Fakt mě potěšil! :-)
Třetí věc která mi tu vadí je opět spojená s bytem - bombona. Neboli plynová bomba, která se musí kupovat a pak připojovat k ohřívači vody. Jenže slečny si tu v lednu vymyslely, že si budeme kupovat každá svoji bombu, takže už tak nijak extra komfortní situace (musíte pořád myslet na to, jestli vám už plyn nedochází, abyste nezůstali bez teplé vody) se stala ještě méně příjemnou, protože kdykoli chcete teplou vodu, ať už na osprchování se, umytí nádobí, napuštění vody k pití (ano, piju vlažnou až teplou), nebo třeba jen ráno večer na opláchnutí obličeje, aby vám z té ledové vody nezmrznul, musíte jít do místnosti za kuchyní a přepojit si hadičku na vaši bombu. Mno, to asi taky nezní tak negativně jako jaké to pak je, když s takovým systémem musíte žít, ale to je jedno, já vim své.
Prostě a jednoduše, nemůžu se dočkat toho, až budu odtud pryč. Kór teď, když už mě tu prostě vytáčí snad všechno. Chtěla jsem tu zůstat ještě kus dubna s tím, že teď v březnu máme týden volno, tak si snad odpočinu a měla bych sílu. Ale dnešní příhoda mě přesvědčila, že musím tyhle myšlenky zůstat tu o týden dva déle vypudit. Zůstávat tu kvůli vyšší výplatě (trochu se bojím hledání nové práce, jak dlouho to bude trvat) se mi v mém případě fakt nevyplatí, protože už to začíná být opravdu hra o to, kdo vydrží víc. Respektive jestli mi tu z toho nehrábne dřív, než stihnu zamávat kapesníčkem na rozloučenou. Córdoba prostě není dobré místo pro život, teda rozhodně ne pro mě. Místní lidé a jejich osobnost mi prostě vůbec nesedli. Jsou zvláštní, nepopsatelně zvláštní. Jsou uzavření, falešní, dokáží hrát divadlo jak vás hrozně rádi vidí a přitom když s nimi někam jdete, tak s vámi ani slovo neprohodí. Raději se baví ve své skupince přátel, s kterými komentují jednu kravinu za druhou. A jsou hrozně líní, nebo jak to nazvat. Na to jsem zas přišla v práci a to mě tu mimochodem také teda ubíjí. V ČR když si zaplatíte jazykový kurz, tak se snažíte z toho vytěžit co nejvíc, děláte domácí úkoly, o hodinách toho chcete stihnout co nejvíce, snažíte se komunikovat v angličtině, když je příležitost procvičovat konverzaci. Alespoň takoví byli snad všichni moji studenti, co jsem kdy v ČR učila (dobře no, tak všichni až na teenagery! :D). Tady máte o hodinách často pocit, že jste tam pro srandu králíkům, že tam vůbec nemusíte být, protože sedět a mlčky čumět do stolu by zvládli i bez vás. Aneb taková je jejich reakce na vaše otázky. A v tom lepším případě z nich vypadne alespoň "Yes" - ovšem na otevřenou otázku, která rozhodně neočekává Yes/No odpověď. A věřte mi, není to o tom, že by mi nerozuměli. Oni totiž takhle nereagují ani když to na ně v takové chvíli schválně zkusím ve španělštině. To už pak chytám pocity zoufalosti a ztrácím naprosto všechnu chuť v hodině pokračovat. Zrovna minulý týden jsem během jedné takové hodiny s dospělými měla chuť odejít ze třídy rozdýchat to na chodbu, ale udržela jsem se.
Shrnuto, ta práce a život tu mi nic nedává, spíš naopak mám pocit, že mi každou minutu puká jedna důležitá nervová buňka za druhou. A v takovém případě je důležité si to uvědomit a postavit se tomu, stejně jako si musí například alkoholik sám uvědomit svůj problém a sám chtít to řešit, protože jinak tu léčbu prostě zvládnout nemůže. Ve chvíli, kdy se pro něco opravdu rozhodnete, nic vás nezastaví. Mně už pár lidí několikrát řeklo, jestli teda nechci odejít, ale já furt říkala "neee, to nemůžu šéfové udělat!" Ovšem až do hádky minulou sobotu s naší diktátorkou. To byla poslední kapka. Následoval hororový týden, kdy jsem ani spát nemohla, probudila jsem se třeba v pět ráno a už neusnula, protože mi to v hlavě prostě šrotovalo na plné obrátky. Mám? Nemám? Sakra, kopretinu tu neseženu a nikdo jiný to za mě stejně vyřešit nemůže. Hmm. Tak já jsem se rozhodla. Je pátek 4. března, ani si nevzpomenu, že mají moje dvě neteře narozeniny. Protože je to den, kdy podávám výpověď. Naštěstí, jak říká šéfová, máme v záloze naši recepční, která snad nebude proti za mě zbytek roku odučit. A vůbec to vypadá, že mě chápe. Nevím, jestli se umí jen tak dobře přetvařovat, nicméně mi tím jejím přístupem hrozně pomohla. Prý "Don't worry, to se stává." A mně tak začal poslední měsíc v Cordobě. A v životě bych neřekla, jak moc se mi díky tomuto rozhodnutí může ulevit - a ulevilo.
