Studijní Erasmus jsem úspěšně dokončila, 5. června 2013 se vrátila do ČR, v červenci jsem slavila 24. narozeniny a slíbila si, že tenhle rok bude tím nejlepším v mém životě - 24 je totiž mé nejoblíbenější číslo.
Během léta jsem pak zvládla dodělat zápočty/zkoušky z předmětů ze zimního semestru, které jsem nestihla před odjezdem na Erasmus do Ovieda. Největší radost jsem měla z poslední zkoušky na začátku září z předmětu Úvod do kultury a literatury (celosvětový náhled) s naší milou paní Mudure z Rumunska. Musela jsem při učení utéct z domu se učit na pole, jinak mi nešlo se soustředit. Na zkoušku jsem pak šla sice trochu vystreslá, že umím fakt jen základy a ne to všechno okolo, co po některých lidech chtěla, na druhou stranu jsem si ale říkala, že vzhledem k obsahu svých materiálů jsem se naučila jak jsem nejlíp mohla a děj se vůle Boží. A ze zkoušky jsem odešla s 1- a pláčem radosti - ne z té známky jako takové, ale z toho pokroku, jaký jsem sama v sobě a se sebou udělala. Abyste rozuměli, měla jsem z této paní v zimě totiž doslova strach. Při minulém pokusu jsem se nechala tak dokonale zdeptat, že se mi poprvé v životě stalo, že mi někdo (ona) položil otázku, mně v hlavě jela odpověď, ale nebyla jsem schopna ji vyslovit. Nyní mi Mudure položila asi 5 otázek, všechny z těch základních informacích, nešťourala pod povrch, nechtěla žádná šílená jména, nic takového, naopak mi řekla, že je vidět, že jsem se na to připravila a že mi přeje hezký zbytek volna. Tu radost nikdy nezapomenu. Ano, nic není nemožné, ta známka v indexu to dokazuje.
V říjnu 2013 jsem nastoupila oficiálně do třetího ročníku TUL. Ovšem neoficiálně jsem v zimním semestru měla předměty ze třeťáku a v letním z většiny z druháku - aneb ty, které jsem svým Erasmem v Oviedu zameškala. V zimním semestru jsem prožívala další zkoušku své osobnosti. Jířa si "vzala volno" od školy, přerušila a jela na misi do Pensilvánie a pak do Peru a já tedy musela "studovat sama". Mám pocit, že jsem měla do té doby v sobě zakořeněno to, že studujeme spolu, zápočty píšeme spolu, zkoušky máme spolu (rozumějte ve stejných termínech) a tím pádem sdílíme i úspěchy spolu. A najednou jsem tu byla já sama, sama studující, sama se učící, sama píšící zápočty, sama jsem měla jít na zkoušku, radost z úspěchu jsem najednou měla jen sama. Ne doslova, samozřejmě, že jsem vždy měla u sebe kamarády, kteří mi pomáhali látku pochopit, dopsat, sdíleli se mnou radost... Jsem si jistá, že mé velké díky patří Evitě a Nicole, které mi s tou "ztrátou" přítomnosti Jíři dost pomohly a asi o tom ani neví. Byl to můj psychický "problém" a asi se to asi ani nedá vysvětlit. Prostě jsem se koncem ledna cítila neskutečně hrdě při pomyšlení, že jsem to zvládla i bez Jíři, že jsem to zvládla sama! Nevím, proč mám neustále v sobě tenhle pocit, že jsem pořád na někom v něčem závislá.
No nic, jedeme dál. Ze zimního semestru jsem si do letního přenesla jednu ústní zkoušku, a to z Amerických studií - kultura a literatura Ameriky - s kým jiným, než s naší Mudure + s maďarem Sandorem (Mudure zkoušela z historie, Sandor z literatury). Tentokrát jsem se na první pokus nestihla dostatečně připravit a na druhý pokus jsem se sice učila 5 dní, ale večer před zkoušku jsem najednou měla zkrat, že jsem do druhého dne jen brečela, že nic neumím...a přišla se učitelům jen omluvit, že to dneska prostě nedávám a jestli by byli ochotni vypsat třetí pokus až o zkouškovém v letním semestru. Což nakonec stejně museli, protože několik lidí vyházeli. Zbylo nás asi 7.
V únoru 2014 začal letní semestr, Jířa se vrátila, předmětama jsme "my, holky z Erasmu" byly vlastně spíše v druháku, tak jsme se tolik nepotkávaly s našima spolužákama. Pabla s Tomem jsem bombardovala alespoň přes náš společný konverzační chat. Nestíhala jsem moc chodit ani ven, ESN Liberec šlo úplně stranou. Měla jsem 17 předmětů. Dobře, jedno z toho byl tělocvik (mimochodem horolezení :-)), ale i tak, bylo toho na mě najednou nějak hodně, po těch asi 10 předmětech ze zimního semestru. Během tohoto semestru se ale událo pár změn. Jak už jsem psala, začala jsem chodit na stěnu, tímto děkuji Markét s Jirkou, že si mě vzali pod křídlo. Lezla jsem jako dítě ve skautu, ale to už jsem si dávno nepamatovala a tu sílu na to taky neměla. Markét se mnou měla trpělivost i v tom, že jsem se nahoře bála pustit, respektive bála jsem se nahoře, že spadnu - což je jasné, že ten dole vás jistí, takže se maximálně zhoupenete.
V půlce března jsem šla udělat něco šíleného - šla jsem na bungee jumping! Šla na to se mnou Lýdý, s kterou jsme byly tenkrát v Anglii na GoApe lanové stezce, kde se i mimo jiné muselo skočit do prázdna, pád asi 2-3 metry do prázdna, přistání do sítě. Tak mi přišlo super, že spolu jdeme na ještě něco šílenějšího, asi 36 metrů pádu z Harrachovské věže vedle skokanských můstků. Zespod to vypadalo jako hrozně nízko a naprostá pohodička, shora už jsem se tolik nesmála. Ta tam byla nevolnost z kocoviny...chvíli mi to i trvalo, než jsem si to v hlavě srovnala a byla schopná skočit. Ale je to úžasná očista vaší mysli.A 24. března jsem pak začala s jiným stylem života, jiná strava (má první dieta v životě), více sportu, a shodila jsem nějaká ta kila. Když jsem se pak někdy na konci dubna kvůli zkouškám dostala na stěnu až po týdnu dvou, najednou jsem se cítila tak lehká... :-)) A taky nezapomenu na své překvapení, kdy jsem jen tak ze zvědavosti šla do posilovny, že zkusím, co uběhnu. Když jsem žila v Anglii, byla jsem schopná na páse uběhnout max. 300 metrů a pak jsem musela jít, střídat to po 200 metrech...teď jsem běžela 20 minut v kuse, přes 2 km!!! ... Hodně mě těšilo, že jsem tímto krokem změnila i životní styl Markét, spolubydlící, která se rozhodla jít do změny se mnou a výsledky na sebe též nenechaly dlouho čekat :-) Jsme dobré Markét! No a nic vám neudělá takovou radost jako to, že vás i vlastní spolubydlící, která vás vidí každý den z dálky nemůže poznat. Nebo vlastní táta, čekajíc na mě u nádraží, se lekl, když jsem otevřela dveře od auta - řekl, že vyhlížel trochu jinou postavu....
A podporu jsem vlastně měla od všech. Mamka mě chválila, že mám pevnou vůli, sama nevím, kde se to ve mně vzalo. Hlavně jsem do toho původně nešla ani tak kvůli hubnutí, jako kvůli myšlence na to, že bych se mohla konečně naučit pořádně jíst zeleninu. Nezapomenu Markéty nevěřícný pohled, když jsem při kousnutí do ředkvičky prohlásila, že je hořká a po chviličce se divila, že mě trochu pálí. Nebo komentáře Jíři s Nicou, které byly mými svědkyněmi při prvním ochutnání kedlubny! :D A švagr mi později smutně řekl, že teď už mi nemůže říkat ani "jaskyňa", ani "skriňa". Jsem netušila, že jsem si tyto přezdívky vysloužila svým vzhledem :-)))Ve škole jsem zvládla úspěšně ukončit až na jednu ústní zkoušku s vedoucí katedry AJ všechny předměty. A to i Britská studia (historie+literatura) s Mudure, i ta Americká s Mudure a Sandorem. Mé obrovské díky patří Markét, která se zrovna i učila na státnice z AJ, takže si tyto předměty opakovala se mnou a měla trpělivost co se mých otázek týče - já ty historie totiž musela pochopit jako příběh, jinak bych se to nenaučila. Na tu zkoušku z Amerických studií neboli náš poslední pokus pro asi 7 lidí, co jsme to nedali v zimním semestru jsme přišly jen dvě holky a já tam šla spíš jen kvůli Daně, aby nešla sama - chodí se ve dvojcích. Uměla jsem totiž sice historii, ale na literaturu se Sandorem jsem už moc času na učení neměla. Největší mazec byl to, že jsem se uvnitř v kabinetu během zkoušení cítila klidně a ač jsem toho dle mě až tak moc neřekla, zvládla jsem se usmívat a při odchodu na chodbu, kdy se oni dva měli dohodnout na známkách, mě nenapadlo mé obvyklé "Tak a je to v pytli!" ale "Třeba budou mít dobrou náladu a dají nám to."! A dali!
.....................................................................................................................
Druhá polovina mých čtyřiadvacátin aneb první polovina roku 2014 přinesla řadu událostí, z naprosté většiny pozitivních. U mě nastalo mimo jiné velké poznání toho, že co je zdravé může být i chutné. Jsem vděčná za všechny lidi, které jsem během této doby potkala, za všechny zkušenosti, které jsem ať už svými pády (někdy doslova) či vzestupy nabrala, jsem vděčná svému světu, že je takový, jaký má být, že je tak krásný!
