Pár rozdílů

Tak vám píšu pár bodů, co mě jen tak napadly... :-)



Neustále mě zaráží nesamostatnost některých těch dětí. A slovo děti je tentokrát fakt na místě. Ačkoli jim je třeba 17 nebo i přes 18, tak jsou totálně paf z fungování kuchyně. Že musím každý víkend trpět kupy nádobí na umytí, to už jsem si jakž takž zvykla, i když je fakt, že po mé poslední cedulce s názvem "Rules of the kitchen" se to dost zlepšilo! Ale to, že i blbou mraženou pizzu si tu dělají poprvé v životě a netuší, jak nastavit troubu, jak dlouho tam tu pizzu nechat a pak jak ji vyndat?! A to vám ještě musím říct, že jsem "přistihla" jednu studentku, které je 20, jak se ptá jiné své kamarádky, jestli by jí neukázala, jak má umýt pánev... :D Nevím, jestli je to tím, že jsou někteří ze zámožnějších rodin nebo prostě jinou mentalitou, ale překvapilo mě to.

Jsem hrozně vděčná Česku za pitnou vodu bez příchuti. Teda asi záleží taky jak kde, já měla to štěstí vyrůstat v Mladé Boleslavi, kde jsem s pitím vody z kohoutku neměla vůbec žádný problém, pak v Liberci jsem si musela zvyknout na malinko jinou chuť, ale je to pohoda. V Praze jsem ji pila taky z kohoutku a taky bez problémů. Za to tady ve Španělsku snad kdekoliv si ji natočíte z kohoutku, je šíííííleně chlorovaná. Až jsem si říkala po třech dnech jestli mi to nemůže uškodit a radši jsem si začala kupovat 5l barely, z kterých si odlévám do menší lahve (a v práci máme naštěstí taky barel). Nahoře v Oviedu to bylo s tou chutí stejné, ale tam jsem si aspoň mohla z kohoutku natočit vodu ledovou - to tady na jihu jaksi není možné... :D

Přišlo září a změnilo se nám tu počasí. To už teda koncem srpna. Dopoledne je nebe většinou zatažené mraky a odpoledne se vyjasní, mraky rozestoupí nebo spíš "odejdou" úplně a najednou z ničeho nic je vedro. Ale je to ten špatný "typ" vedra, kdy je vysoká vlhkost a člověk se potí už jen po první minutě venku.
Nicméně jsem z toho momentálně nemocná, přišla na mě asi paní chřipka - a když jsem si dneska šla do supermarketu pro pomeranče, kde nic, tu nic!!! Ale pokrok od loňska, mezi čaji už jsem našla tymián, ten loni ještě neprodávali! Ale přivedlo mě to na myšlenku, že vždycky, když mám odjíždět ze zahraničí, tak najednou onemocním/nastydnu. Musím zjistit, co se za tím skrývá?!

Autobusy tu jezdí jak normální co známe z ČR, tak i staré známé harmoniky (akorát nejsou tak staré, haha). Akorát nějak nechápu jejich jízdní řády. Na každé zastávce je plakát ne s jízdními řády jako jsme zvyklí mít my, s přesnými časy (které se ale nakonec od toho skutečného stejně úplně liší, haha), ale je tam napsáno "první výjezd", "poslední výjezd" a "jak často se spoj opakuje". Plus případně ještě stejné informace pro víkendy a svátky. Takže když pak chcete jet ze zastávky z bodu B na trase A-C, musíte prostě hádat, kdy ten autobus asi přijede. A pak je také dobré vědět, že je většinou třeba na pana řidiče přijíždějícího k zastávce mávnout, neboť se vám může stát to, že kolem vás jen tak vesele prosviští ;-)

Španělé si holí nohy - ano, nemyslím tím celkově národ, ale španěly jako chlapy! Samozřejmě ne všichni si je holí, ale přijde mi, že většina jo. Jooo, je to fakt chuťovka, když na pláži vidíte slušně vypadajícího chlápka, všimnete si, že má oholené nohy, pomyslíte si, že je možná vrcholový cyklista, když v tom zvedne ruce a zpodpaždí mu vyleze medvěd :D haha, pardon, nechala jsem se unést jedním obrazem, který se mi tu nedávno naskytl :D


Jo a všimla jsem si, že poslední dobou neustále používám na konci či začátku věty "haha". Občas dokonce napíšu po španělsku "jaja" (což se čte jako naše haha). Za to se omlouvám, ale prostě takhle tu píšou všichni, tak jsem to tak něj automaticky přijala za své... Tvrdím, že je to pořád lepší než psát neustále s "....." mezi dvěmi větami, ale tak každý prostě máme něco svého a jestli vám to vadí, tak to tu nečtěte :-P

Kde jsem a jak to vzniklo?!

Přesně dneska mě napadla otázka Co se vám vybaví, když někdo řekne Erasmus?
Myslím, že naprostá většina by mi odpověděla, že party, zábava, svoboda, noví kamarádi, nové zážitky. Ale to slovo party na prvním místě mě trochu znepokojuje, protože to tak fakt většina erasmáků fakt má, jedou na Erasmus s vidinou toho, že se budou v zahraničí flákat a jen pařit, s čímž souvisí pití alkoholu, většinou i nezávazný sex s kdo ví kým... Já jsem (nejen) v tomhle prostě jiná a ani po mém studijním Erasmu loni v Oviedu bych tak neodpověděla, party a alkohol pro mě nejsou na prvním místě, to jdu radši objevovat nová místa a nebo poznávat nové lidi, ale ne na erasmáckou party, kde je cílem každého se co nejvíc opít a pak dělat kdo ví co, ale na nějaký sraz třeba couchsurfingu, který už ode mě znáte z vyprávění. Takže já jsem si svůj studijní Erasmus užila, jen prostě jinak než ta většina jiných...

Nicméně, proč vám tu zas píšu o Erasmus?
Hodně lidí se při pomyšlení na výjezd o samotě do zahraničí děsí a říká razantní NE. Já jsem byla naopak Erasmu otevřená od začátku (přece jen už jsem měla za sebou bydlení na intru a 2 roky života v Anglii) a naštěstí i rodiče byli pro. Ale dřív jsem netušila, že může člověk vyjet jak na studijní Erasmus, tak na pracovní Erasmus a ještě k tomu v rámci jednoho studia, tedy že lze vyjet na oba Erasmy třeba právě během studia Bc. A kde jsem já teď? Na pracovním Erasmu! :-)


Jak to vzniklo:
Ve škole, respektive u nás na španělské katedře začala kolovat jedna velká fáma, ovšem tehdy se ještě nevědělo, že je to fáma. Učitelé nám začali nabízet výjezd na pracovní stáž Erasmus na Kanárské ostrovy, ovšem s velmi neurčitými informacemi. Říkali, že bychom pracovali v jazykové škole, buď učíc angličtinu Nicméně já jsem to stejně ignorovala, protože už jsem měla na prázdniny plány, měla jsem být od konce června na asi čtyřech táborech na sebe navazujících a pak jsme měli oslavovat táty šedesátiny, což je při počtu nás sourozenců celkem zázrak se sejít. Ale pak jsem si den před deadlinem pro odevzdání CV a motivačního dopisu řekla proč to nezkusit se aspoň přihlásit, že nikde není psáno, že nás vyberou. Tak jsem narychlo zastresovala, dala to dohromady a podala. Navíc to vše proběhlo s mou milovanou Evitou, spolužačkou, která byla už i loni na Erasmus v Oviedu jako já. Tak jsme si už plánovaly, jak zas budeme někde ve Španělsku spolu. Nicméně, jak jsem pak viděla, že nám učitelé a kancelář dává jiné informace, začala jsem víc než tušit, že tu něco nehraje a že to s tou stáží bude trochu jinak....
...Nakonec vybrali dvě holky, mě a ještě jednu prvačku, jenže ne na pracovní stáž na Kanáry, ale prostě jen tak všeobecně nám přiznali přednostní právo na Erasmus stipendium - za podmínky, že si najdeme nějakou pracovní stáž! Trochu rozdíl no :D  Tak jsem si řekla, že mám dvě možnosti. Buď se na to vyprdnout, nikam nejet a právo vyjet přenechat dalším zájemcům (bylo nás dohromady asi 8) nebo zabojovat, zasnažit se a využít toho. Samozřejmě jsem si vybrala druhou možnost, ač to byly nervy. Ale stálo to za to. A nejvíc mě na tom baví ta myšlenka, že někdo se nezmůže vyjet ani na jeden Erasmus a já vyjela hned na dva :-))
Jestli vás napadlo, jak teda přišli ve škole na ty Kanáry, tak to vzniklo od toho, že jim "šéfová" přes zahraniční vztahy vlády Kanárských ostrovů psala mail, že jedna naše kolegyně, studentka TUL, tam jede na stáž od září do nevim kdy a že kdyby naše škola měla víc zájemců, tak že se na ni můžou obrátit a že jim zkusí pomoct najít práci, pravděpodobně jako učitelka angličtiny. Já jsem té paní teda samozřejmě taky psala, ale říkala, že vzhledem k tomu, že chci jet přes léto, tak mi nemůže pomoci, leda bych jela až v září...
Takže jsem pak právě musela přemýšlet kde hledat, kam psát. Napsala jsem asi na 4 místa, ale...za prvé Evita si dohodla au-pair job asi 40 km od Málagy, a za druhé mi Jířa zasněně vyprávěla o škole EF, že když byla kdysi v Málaze na svém studijním pobytu, tak kolem jejich budovy chodila a že je ta budova moc pěkná. :D Tak jsem začala snít o Málaze jako o jediném možném místě mého pracovního pobytu, o, konečně, troše sluníčka a tepla, o jižním Španělsku (jeden z mých snů byl poznat jižní Španělsko!).
Našla jsem stránku EF Málaga na facebooku, protože webovky mi to ukazovalo jen EF Praha, kde mi nezvedali telefon a já chtěla kontaktovat přímo Španělsko. Tam jsem teda napsala kdo jsem, co jsem a že bych chtěla email. kontakt na někoho, komu bych mohla poslat CVčko a motivační dopis...osoba na fb mi jeden poslala (pak jsem zjistila, že to byla tatáž osoba :D), pak za necelý týden mi už přes email odepsala, že se o mě zajímá ředitelka EF Málaga a ať to info pošlu na mail jí...a ta mi hned ještě ten den napsala, jestli bych s ní mohla udělat interview přes skype, a to další den odpoledne (v pátek). Dodnes si pamatuju, jak jsem ten email šokovaně četla v autobuse na cestě do Prahy, zrovna tam byl nějakej koncert či co. Interview jsem si pak představovala, jak to bude spíš přátelské než formální a ono to bylo tak někde na půl, ředitelka byla přímá, striktní, pokládala zapeklité otázky na které jsem se svou slovní (ne)zásobou měla problémy odpovídad...nicméně jsem se snažila hodně smát, prostě být pozitivní tak jak to umím nejlépe, i jsem pozitivitu zmínila jako svou přednost.... No a v úterý mi pak přišel od ní další mail, kde mi psala, že se mnou chce znovu mluvit další den. Tak jsem se ujistila u dvou kamarádů španělů, že je to dobré znamení a druhý den si vyslechla, že mě teda berou! Ale ať si to rozmyslím, že tu budu pracovat rozhodně víc, než 25 hodin jako by se mělo na Erasmus pracovní stáži. No nic, řekla jsem si, že když už zkušenost, tak pořádná a ještě k tomu potřebuju být v kontaktu s lidmi a ne jako v Oviedu prosedět půlku pobytu sama v pokoji...
Tak jsem kývla a 17. června odletěla do Málagy! 

Pěšky jsem to teda ale fakt nešla! :D

Plánek Málagy, sice teda s linkama nočních spojů autobusů, ale pro představu to stačí :-)

Dvacátý čtvrtý rok

     Rok se s rokem sešel, přibyl měsíc a nějaké ty dny a já jsem tu zase. No, pravda, neplánovala jsem tu víc jak roční pauzu. Vlastně jsem ani nedokončila zápisky z mého studijního Erasmus pobytu. Ale je čas se posunout dál, už ani nevim, co bych vám k tomu pobytu psala. Bylo to fajn. :-)


     Studijní Erasmus jsem úspěšně dokončila, 5. června 2013 se vrátila do ČR, v červenci jsem slavila 24. narozeniny a slíbila si, že tenhle rok bude tím nejlepším v mém životě - 24 je totiž mé nejoblíbenější číslo.
     Během léta jsem pak zvládla dodělat zápočty/zkoušky z předmětů ze zimního semestru, které jsem nestihla před odjezdem na Erasmus do Ovieda. Největší radost jsem měla z poslední zkoušky na začátku září z předmětu Úvod do kultury a literatury (celosvětový náhled) s naší milou paní Mudure z Rumunska. Musela jsem při učení utéct z domu se učit na pole, jinak mi nešlo se soustředit. Na zkoušku jsem pak šla sice trochu vystreslá, že umím fakt jen základy a ne to všechno okolo, co po některých lidech chtěla, na druhou stranu jsem si ale říkala, že vzhledem k obsahu svých materiálů jsem se naučila jak jsem nejlíp mohla a děj se vůle Boží. A ze zkoušky jsem odešla s 1- a pláčem radosti - ne z té známky jako takové, ale z toho pokroku, jaký jsem sama v sobě a se sebou udělala. Abyste rozuměli, měla jsem z této paní v zimě totiž doslova strach. Při minulém pokusu jsem se nechala tak dokonale zdeptat, že se mi poprvé v životě stalo, že mi někdo (ona) položil otázku, mně v hlavě jela odpověď, ale nebyla jsem schopna ji vyslovit. Nyní mi Mudure položila asi 5 otázek, všechny z těch základních informacích, nešťourala pod povrch, nechtěla žádná šílená jména, nic takového, naopak mi řekla, že je vidět, že jsem se na to připravila a že mi přeje hezký zbytek volna. Tu radost nikdy nezapomenu. Ano, nic není nemožné, ta známka v indexu to dokazuje.

     V říjnu 2013 jsem nastoupila oficiálně do třetího ročníku TUL. Ovšem neoficiálně jsem v zimním semestru měla předměty ze třeťáku a v letním z většiny z druháku - aneb ty, které jsem svým Erasmem v Oviedu zameškala. V zimním semestru jsem prožívala další zkoušku své osobnosti. Jířa si "vzala volno" od školy, přerušila a jela na misi do Pensilvánie a pak do Peru a já tedy musela "studovat sama". Mám pocit, že jsem měla do té doby v sobě zakořeněno to, že studujeme spolu, zápočty píšeme spolu, zkoušky máme spolu (rozumějte ve stejných termínech) a tím pádem sdílíme i úspěchy spolu. A najednou jsem tu byla já sama, sama studující, sama se učící, sama píšící zápočty, sama jsem měla jít na zkoušku, radost z úspěchu jsem najednou měla jen sama. Ne doslova, samozřejmě, že jsem vždy měla u sebe kamarády, kteří mi pomáhali  látku pochopit, dopsat, sdíleli se mnou radost... Jsem si jistá, že mé velké díky patří Evitě a Nicole, které mi s tou "ztrátou" přítomnosti Jíři dost pomohly a asi o tom ani neví. Byl to můj psychický "problém" a asi se to asi ani nedá vysvětlit. Prostě jsem se koncem ledna cítila neskutečně hrdě při pomyšlení, že jsem to zvládla i bez Jíři, že jsem to zvládla sama! Nevím, proč mám neustále v sobě tenhle pocit, že jsem pořád na někom v něčem závislá.

     No nic, jedeme dál. Ze zimního semestru jsem si do letního přenesla jednu ústní zkoušku, a to z Amerických studií - kultura a literatura Ameriky - s kým jiným, než s naší Mudure + s maďarem Sandorem (Mudure zkoušela z historie, Sandor z literatury). Tentokrát jsem se na první pokus nestihla dostatečně připravit a na druhý pokus jsem se sice učila 5 dní, ale večer před zkoušku jsem najednou měla zkrat, že jsem do druhého dne jen brečela, že nic neumím...a přišla se učitelům jen omluvit, že to dneska prostě nedávám a jestli by byli ochotni vypsat třetí pokus až o zkouškovém v letním semestru. Což nakonec stejně museli, protože několik lidí vyházeli. Zbylo nás asi 7.

     V únoru 2014 začal letní semestr, Jířa se vrátila, předmětama jsme "my, holky z Erasmu" byly vlastně spíše v druháku, tak jsme se tolik nepotkávaly s našima spolužákama. Pabla s Tomem jsem bombardovala alespoň přes náš společný konverzační chat. Nestíhala jsem moc chodit ani ven, ESN Liberec šlo úplně stranou. Měla jsem 17 předmětů. Dobře, jedno z toho byl tělocvik (mimochodem horolezení :-)), ale i tak, bylo toho na mě najednou nějak hodně, po těch asi 10 předmětech ze zimního semestru. Během tohoto semestru se ale událo pár změn. Jak už jsem psala, začala jsem chodit na stěnu, tímto děkuji Markét s Jirkou, že si mě vzali pod křídlo. Lezla jsem jako dítě ve skautu, ale to už jsem si dávno nepamatovala a tu sílu na to taky neměla. Markét se mnou měla trpělivost i v tom, že jsem se nahoře bála pustit, respektive bála jsem se nahoře, že spadnu - což je jasné, že ten dole vás jistí, takže se maximálně zhoupenete. 
      V půlce března jsem šla udělat něco šíleného - šla jsem na bungee jumping! Šla na to se mnou Lýdý, s kterou jsme byly tenkrát v Anglii na GoApe lanové stezce, kde se i mimo jiné muselo skočit do prázdna, pád asi 2-3 metry do prázdna, přistání do sítě. Tak mi přišlo super, že spolu jdeme na ještě něco šílenějšího, asi 36 metrů pádu z Harrachovské věže vedle skokanských můstků. Zespod to vypadalo jako hrozně nízko a naprostá pohodička, shora už jsem se tolik nesmála. Ta tam byla nevolnost z kocoviny...chvíli mi to i trvalo, než jsem si to v hlavě srovnala a byla schopná skočit. Ale je to úžasná očista vaší mysli.
     A 24. března jsem pak začala s jiným stylem života, jiná strava (má první dieta v životě), více sportu, a shodila jsem nějaká ta kila. Když jsem se pak někdy na konci dubna kvůli zkouškám dostala na stěnu až po týdnu dvou, najednou jsem se cítila tak lehká... :-)) A taky nezapomenu na své překvapení, kdy jsem jen tak ze zvědavosti šla do posilovny, že zkusím, co uběhnu. Když jsem žila v Anglii, byla jsem schopná na páse uběhnout max. 300 metrů a pak jsem musela jít, střídat to po 200 metrech...teď jsem běžela 20 minut v kuse, přes 2 km!!! ... Hodně mě těšilo, že jsem tímto krokem změnila i životní styl Markét, spolubydlící, která se rozhodla jít do změny se mnou a výsledky na sebe též nenechaly dlouho čekat :-) Jsme dobré Markét! No a nic vám neudělá takovou radost jako to, že vás i vlastní spolubydlící, která vás vidí každý den z dálky nemůže poznat. Nebo vlastní táta, čekajíc na mě u nádraží, se lekl, když jsem otevřela dveře od auta - řekl, že vyhlížel trochu jinou postavu.... 
A podporu jsem vlastně měla od všech. Mamka mě chválila, že mám pevnou vůli, sama nevím, kde se to ve mně vzalo. Hlavně jsem do toho původně nešla ani tak kvůli hubnutí, jako kvůli myšlence na to, že bych se mohla konečně naučit pořádně jíst zeleninu. Nezapomenu Markéty nevěřícný pohled, když jsem při kousnutí do ředkvičky prohlásila, že je hořká a po chviličce se divila, že mě trochu pálí. Nebo komentáře Jíři s Nicou, které byly mými svědkyněmi při prvním ochutnání kedlubny! :D A švagr mi později smutně řekl, že teď už mi nemůže říkat ani "jaskyňa", ani "skriňa". Jsem netušila, že jsem si tyto přezdívky vysloužila svým vzhledem :-)))
     Ve škole jsem zvládla úspěšně ukončit až na jednu ústní zkoušku s vedoucí katedry AJ všechny předměty. A to i Britská studia (historie+literatura) s Mudure, i ta Americká s Mudure a Sandorem. Mé obrovské díky patří Markét, která se zrovna i učila na státnice z AJ, takže si tyto předměty opakovala se mnou a měla trpělivost co se mých otázek týče - já ty historie totiž musela pochopit jako příběh, jinak bych se to nenaučila. Na tu zkoušku z Amerických studií neboli náš poslední pokus pro asi 7 lidí, co jsme to nedali v zimním semestru jsme přišly jen dvě holky a já tam šla spíš jen kvůli Daně, aby nešla sama - chodí se ve dvojcích. Uměla jsem totiž sice historii, ale na literaturu se Sandorem jsem už moc času na učení neměla. Největší mazec byl to, že jsem se uvnitř v kabinetu během zkoušení cítila klidně a ač jsem toho dle mě až tak moc neřekla, zvládla jsem se usmívat a při odchodu na chodbu, kdy se oni dva měli dohodnout na známkách, mě nenapadlo mé obvyklé "Tak a je to v pytli!" ale "Třeba budou mít dobrou náladu a dají nám to."! A dali!

.....................................................................................................................

Druhá polovina mých čtyřiadvacátin aneb první polovina roku 2014 přinesla řadu událostí, z naprosté většiny pozitivních. U mě nastalo mimo jiné velké poznání toho, že co je zdravé může být i chutné. Jsem vděčná za všechny lidi, které jsem během této doby potkala, za všechny zkušenosti, které jsem ať už svými pády (někdy doslova) či vzestupy nabrala, jsem vděčná svému světu, že je takový, jaký má být, že je tak krásný!