Responsibility Is a Choice!

Accepting responsibility is acknowledging that in order to face the life we have and move forward, we must first accept responsibility for our lives.

Great achievements begin when someone decides to take responsibility for making them happen. Have you ever driven through a large city and marveled at the tall buildings? Each one of them was built with responsibility. Have you ever read an exciting thriller that kept you captivated from the first page until the last? That book was written because someone took responsibility for telling the story.

What do you want to do with your life? Where would you like to go? What kinds of things would you like to own? What do you wish to avoid? How do you want to feel? What people do you want around you?

Whatever it is you want, take responsibility for it. You can own your dreams. Indeed, if they’re to come true you must own them. The world is yours to the extent that you take responsibility for it.

Yes, there are always circumstances to blame. Yes, there are those who would hold you back. Yes, there are things beyond your control. Take responsibility anyway. People who achieve greatness believe that whatever happens to them, they are responsible for it. It may seem unfair, yet it is ultimately liberating. Those things for which you are responsible are the things that will propel your life forward.

You have a choice. You can always find someone, or something, to blame, and thereby allow circumstances and other people to control your life. Or, you can step up and take responsibility, no matter what. That puts you firmly in control, and gives you the power to live your life the way you choose. How much responsibility can you handle? That is precisely how successful you will be.

A friend of mine has this saying, “Many people stand for their rights but fall down on their responsibilities.” I think that is true. We have a choice. It is your life.

_________________________________________________________________

*copied from http://randomthoughtsonlifeblog.com/2010/12/23/responsibility-is-a-choice/

...něco ke škole...

Možná někoho z vás napadlo "Jak asi jde Radunce ta španělština?"..? :D


Musím říct, že jsem docela zamotaná do gramatiky. Školu máme dva měsíce a už máme za sebou asi 8 různých tvarů časů, tzn. pamatovat si 8 způsobů, jak vytvořit ten určitý tvar slovesa - a vlastně těch způsobů je mnohem víc, protože u každého času je jak pravidelné tvoření, tak ale jsou tam samozřejmě i nepravidelně se tvořící slovesa - a z těch mi teda jde hlava kolem, jak se tak říká. To jsem zjistila, že každé španělské sloveso má cca 17 různých tvarů, WTF?! ...to mi před mým rozhodnutím naučit se španělsky nikdo neřekl! :D


No ale dobře, gramatika se dá tak nějak naučit. Do toho člověk aby držel krok se slovíčky, to moc popravdě nezvládám, protože se zaměřuji na tu gramatiku. Ale furt, to se prostě dá průběžným procvičováním nějak dohnat...


Jen teda musím říct, poslední dobou spíš přemýšlím, jak můžu jakožto začátečník projít třeba předmětem španělské fonetiky a fonologie? To znamená například přepis věty do fonologický či fonetických značek a obráceně, dávám vám sem fotku našeho domácího úkolu, ve kterém máme najít fonetické chyby!! (tzn. si ten text převést do obyčejného textu a z těch slov vycítit, jaká fonetická značka tam má být!) Já ty slova ani neznám - nepřepíšu do normálního textu...

No a o historii Španělska snad ani nemluvím... Ono samo o sobě je to prostě teorie, kterou se člověk musí naučit a odříkat zpaměti.. jenže to by to ten učitel musel učit sakra! O hodině pouští prezentace, které jsou celé španělsky, takže chudák Jířa, protože se jí co půl minuty ptám na překlad.. Jinak se snažím chytat to, co říká učitel česky k tomu, ale ono to často vůbec nedává žádný smysl...no, on nám říkal, že učit nikdy nechtěl...


Myslím, že jsem vám psala o tom, že máme do zkouškového přečíst 8 knížek? - mám přečtené dvě. Resumé napsané španělsky ještě nemám ani jedno...


Momentálně přemýšlím, jestli jsem vůbec schopná sesmolit španělsky motivační dopis na ERASMUS.


Co se angličtiny týče, nějak jí zatím moc neřeším. Je teda fakt, že třeba na anglickou fonetiku a fonologii se taky koukám, tam to ani jinak nejde, protože ty značky (pozor, anglické značky se liší od španělských a navzájem se to perfektně plete..) je třeba si pamatovat, ale také je třeba si pamatovat jejich rozdělení - každá značka patří do 3 skupin!
Jinak děláme na internetu domácí úkoly z readingu, vtipné je, že člověk vlastně neví, co po nás ta ženská chce, protože nám k tomu výrazu prostě neřekne definici - takže si jen domýšlíme, co by to tak z toho textu mohlo být.. :D


Na jídlo se snažím aspoň jednou denně chodit do menzy na něco pořádného a teplého nebo si aspoň doma teda to teplý něco uvařit sama. A kdo si pamatujete co jsem kdy psala o zelenině a mém pokroku - už jím i kyselé zelí!! Dneska jsem dokonce k obědu dala přednost knedlu+vepřu+zelu před krupicovou kaší!!! A to je dost co říct :)) ale to jsem si říkala, že když už jdu na jídlo do menzy, tak ať jdu na něco, co si sama doma neuvařím... ;)


Poslední dobou jsem zas nějaká homesick - rozumějte pod tím 'british-homesickness'... Občas si vzpomenu na nějaký zážitek, tak si jdu k tomu najít fotky, a pak tu div nebrečím nad složkama plnýma fotek z Anglie s mou tamnější rodinou či kamarády. Moc mi k tomu ani nepomáhá to, že je předvánoční čas a tudíž Julie nějak nemá čas mi odepsat na mail...už čekám asi měsíc.
Co mě mrzí nejvíc je to, že mi ještě ani nebyla schopná od července, co jsem od nich odjela, 'zařídit' skype-hovor s dětma...
...ale:

Člověk, který má vzpomínky je bohatý člověk!

Thanksgiving 2011

Předevčírem 24.11.2011 jsem zažila své první Thanksgiving. Celé pravé, jen teda toho krocana jsme neměli. Ale to jsem i docela ráda, i tak toho bylo k jídlu až až...

Měli jsme stuffing, to nevim přesně z čeho je, na mě to působilo jako směs chleba, hub, pórku... Pak jsme si mohli dát studený bramborový salát, ale úplně jiný než na jaký jsme zvyklí my Češi, moc mi nechutnal. Ale to vůbec nevadilo, protože čeho jsem se nemohla nabažit byla spešl bramborová kaše, neboli brambory smíchané s trochou smetany, mlíkem, máslem, solí, pepřem, modrou cibulí a česnekem a slaninou! Jestli tam bylo ještě něco nevím, ale bylo to výborné!! A ještě jsme měli chilli 'omáčku', to byly fazolky a nevím co všechno trochu do páliva, super kombinace k nabízenému pravému americkému corn-bread, chleba udělaný mimo jiné z kukuřice či jak to popsat :)) holky z USA, kdyžtak mě v komentářích opravte/doplňte :))

corn bread

Tož to bylo hlavní jídlo, ještě jsme měli deserty. Jířa přinesla brownies, kuba pizzové placičky (ty jsme teda upgradeovali a jedli k hlavnímu jídlu :) ), holky americký přinesly skořicové placky jmenující se snickerdoodle (, já přinesla víno, abyste si nemysleli, že já nic...) a ještě jsme měli takové jednohubky - ztvrdlá kolečka rohlíku namazaná nějakou brusinkovou pomazánkou, to bylo výborný a aj s ořechem jsem to jedla... :-P

Zkopíruju sem svůj status z Facebooku, něco takového jsem říkala i tam na místě - každý u stolu jsme řekli, za co jsme vděčni, za co bychom chtěli poděkovat, což se mi zdálo jako hrozně krásná tradice!

"Happy Thanksgiving! Today I have enjoyed the first one in my life with proper american (and canadian and british and czech) people! :-))
I am thankful for my supportive family and close friends, they know what they mean to me I hope.
I am thankful for my whole live and for every experience - even the bad one because it can move me further on!
I just love my life!"

A kde že jsem se k takové akci dostala? Mám kamarádku Lani, která je američanka. A jelikož to byl její první Thanksgiving time mimo její rodnou zem, říkala, že by byla hrozně homesick.. tak pozvala mě, Jířu, našeho společného kamaráda Kubu a pak ještě jednoho Čecha a mezi pozvanými byli ještě další dvě Američanky, dva Kanaďani a jedna Britka. Večer to byl super, ze začátku jsem byla vnitřně trochu v šoku kvůli té angličtině kolem, zas se mi zmixovala čeština s angličtinou, že třeba na Kubu jsem mluvila anglicky.. :D

Já s Lani :-))

Vtipný byl konec večera, všichni odešli až na mě, Jířu a Kubu. Jířa to vtipně okomentovala, že cizinci slušně odejdou raději dřív a Češi čekaj, až je někdo přímo vykopne :D
Je fakt, že zrovna Jířa na mě působila, že by tam nejradši zůstala až do rána, Kubovy výzvy, že už jdem, zdárně ignorovala a pokračovala v hovoru s Lani...takže když jsem já někdy o půl 12 (už docela unavená) zavelila, že jdeme domů, ať už může jít Lani spát (ráno učila), šlo se! :-))
Jo a ještě jsme tam Lani pomohli umýt, utřít a uklidit všechno nádobí jako správní kamarádi :-))

Our cleaning crew, Lani jsme od dřezu odehnali :))

Jinak je ještě nutno se přiznat, že mně jel naštěstí za cca 20 minut autobus, takže jsem v tý klendře nemusela jít pěšky, navíc sama... ač teda Kuba rejpal, že jsem lenoch, nedala jsem se ;-))